Smíchem zvoní jako vlna křišťálová
šumícího vína o břeh číše;
sotva narodil se, rodí se juž znova,
neúnavnosť na svém čele chová –
sama nesmrtelnosť zhyne spíše.
Roste v chatě u krbu a stolu,
vysmívá se pošmurnému bolu,
v nářku samém kolébku svou mívá,
ze slzavých očí úsměvem juž kývá –
s armádou se bědy pouští do zápolu.
Roste na horách, v údolí, lese,
na rtu dívčím perličkou se třese,
čelo starce ode vrásků čistí,
potokem on hrčí, volá šumem listí –
jeho říši v Čechách nikdo nevyhne se.
Roste v městě, v ulici i sále,
jako srnka skočí nenadále,
v čertovině usmívá se svatě,
zdobit umí v písničkovém šatě
žebráka jak purpur veleslavné krále.
Nechybí nic věru v nebi pro potěchu –
jenom humor Čechů.
Až nás vloží smrti do pelechu,
ještě nezahyne humor Čechů.
Až pak celé člověčenstvo v hrobě
po únavě žití odpočine sobě,
až pak pro ně přijde anděl boží,
aby svolal mrtvé Soudce ku podnoží,
všichni lidé z mrtvých v den ten opět vstanou,
do života znova smrti vstoupí branou –
jen my Češi v hrobech zůstaneme spáti,
ať nás budí anděl, všichni z nebe svatí,
ať nás křísí sám bůh, tvůrce žití,
zůstaneme věčně hlínou země kryti,
řkouce Hospodinu: „Dík náš přijmi vřelý,
ale nikdy z hrobu nepovstanem svého,
bychom žití opět vešli do nového –
vždyť jsme života už jednou po krk měli!“
Ještě člověčenstva v sledním dechu
tryskne humor Čechů!