PADLÉHO MILÁ.

Eliška Pechová-Krásnohorská

Vždycky, miláčku, jsem přála tobě, abys růžemi vždy věnčen býval, v růží kolkolem bys kráčel zdobě, povždy na růžích bys odpočíval, růžích pověčným ti jarem stlaných, věčnou rosičkou ti svlažovaných. Ach, teď nachové ti planou růže v zlatých kadeřích a bílém čele, k spánku vystlaly ti věčné lůže ran tvých rekovných již růže skvělé, rosou vlažené, jež plyne tichá, vždy se pramení a nevysychá. Sladkou chovala jsem povždy víru, tvůj že jenom bol mou duši bolí, můj že vane mír jen z tvého míru, ta že moje slasť, již druh můj zvolí; ach, teď blahý mír, jenž k tobě splývá, bolu prost, – Ó, jak mi duši zrývá! Vždy jsem vzníceně si přísahala, z loktů nepustit nejvěrnějších, leč by vroucnější láska zvala kynouc do rájů ti blaženějších; ach, teď náruč tak chladná jímá, – tobě přec se v tak sladce dřímá! Smrti láska však neustoupí, sirá, samotná, však věčně věrná, blaho přetrvá, jež ona loupí vratká, lakotná i licoměrná; nikdy nedala bych její zlobě, bledý reku můj, vyrvat sobě. Ale nad smutné to žití chudé, nad milenčin pláč a vzdechy děví píseň rekovná ti věrna bude, v slávě obvinouc v junné zpěvy; skvěj se po věku v ještě mnohém, , ach, nebohá vzdámbuď s Bohem!