V lesku jezer divá krása hor
červánkovým rysem obražena;
večer duje v temný stromů sbor,
s větrem šumí vodopádů pěna;
tisíc ozvěn bouří lahodně
po Plitvických stráních vlahou nocí,
v nižto hroty skal co pochodně
v zlatodechém dýmu oblaků
z modrých lesa stínů planou chodci.
V hlubokých pak záhybech jich řízy
temno mží se, plné přízraků;
vůně sálá z pryskyřic a mízy,
v unylé již meduňce a doušce
křísí rosy démantový pyl.
Šídla hravá modré blesky předou,
onde mizí v houšť, jak rukou šedou
kdyby noční duch je polapil,
neb jak skvostné jehly tkví v tmy roušce.
Na otěži větru, jenžto hvízdá
po jezerech, cválá vodstva jízda;
proudu vzdorné valy z vln se hrouží,
blysknavé, jak hadi křivolací,
v jezeru pak étherovém krouží
orel, jenž se v skalní doupě vrací.
Peruť jeho, v zlaté dálce temně
znamení snad věštci mávajíc,
přitulenou zdá se skrývat jemně
večernice bledou líc.
Orlův stín se na jezerním nachu
velkotvárným proudem proplétá,
dna se týká křídlem, ježto v machu
peřej vysoký zas oblétá,
až jej hlubněmi a výší vln,
plamenitých změn a stínů pln,
lepý nával bez uzdy a hrází
vodopádem v letu vyprovází –
v zrcadlo tam nové, v náruč břehů
skalnatých, jež s hůry šarlatem
zhlížejí se v bystrém vodstva šlehu;
v úběl pěn, jež divým úchvatem
nad zčeřeným zlatem v dál se ženou –
přilba za přilbou to zchocholenou;
v pláni vod, v niž tryskem vítr vtýká
vzdušných podkov stopy zkroužené
a svých koles rýhy v letu smýká. –
Orlův stín jak prapor šeřivý
vlaje s vln a paprsků těch šikem
přes větrný val, až s plesným rykem
v hloubku v skok se vrhá pěnivý – –
jezero tam nové, zvlněné,
jako duše plná obrazů,
mní zas dále snů svých pravdu zříti,
splnění svých zářných úkazů,
v zrcadle, jež luzně z hloubky svítí.
S vlastní vidinou se chvatně loučí,
vrhajíc se vášnivé a roučí
v lepší svět, – v ty růžné vlny tam
ve hlubší zas horstva vodojem,
kde své slzy pro nový svůj klam
halí vodopádu závojem.
Dál, vždy dále proud se ve proud valí,
jezero se hrouží v jezero,
jak by rubínů to sedmero
v zlatou pásku vod si hory tkaly.
Z šeré páry k oblakům se třpytí
hladin plápolové shvězdění,
v nichžto jedné tužby vlnobití,
jedno hledání a blouzení!
Objetím se pojí spádů zdmutých
jako družných paží stříbrokutých;
tam zas tůň jak snivá děva mladá
čelem odpočívá znaveně
na bratrově skalném rameně,
vodopádem kadeř její spadá
se stuhami perel po krunýři,
jehož skulou z hrudi rekovité,
děviným těm něžným hledům skryté,
rudý výron každým dechem víří;
zkrvavělou ránu prsou svých
na prsou on tiší bratrských.
S druhem druh si bujná hesla šeptá,
krokem hřímavým skal hráze deptá,
třpytnou drahou z nich se řítí volnou
a zas proti novým poutům reptá;
proud se sráží s vlnou sotva zdolnou,
prorývá se pod ní, přes ni letí;
splývá s tokem tok, a vášní spolnou
sráz i sráz jich skoky slyší hřměti.
Horský ohlas hrozí, lká i plesá,
onde budí bouř, tam tlumí skřek,
spousta vod kde spoustě v náruč klesá –
neodvratně, jako věku věk,
krvavě, jak věky povždy tekly!
Jako lidstva bludné kročeje,
kde se v toužném chvatu v propast smekly;
jako stokrát kleslá naděje,
tepna věčná, ježto neumírá,
ale podťata, v tím prudčí var se sbírá...
Spadají tak se svých tronů skalných,
jak by korun skvosty posvátné,
v temno dob! A přece z trosek žalných,
z bludišť vírů, z tísně malátné
na svobodě hřmí a kypí z jezer proud –
obr, jenžto přervav nicotu svých pout
pobořil své skalné vězení!
Val se v dál s tou třpytnou, vlající svou stuhou,
krví zkropenou a přepásanou duhou,
burácej v svém pyšném nadšení!
Vždyť jsi jak ta volnost marně polapená,
krví z padlých věků slávy nasycená,
v ňadru nesouc žertvu, smrť a svatý vzdor, –
volnost, bystřina ta hřmící slávských hor! –
Jezer nejvyšší, jich starješina,
v lesku žehná těm, jimž v obejmutí
líce zbledlá zponenáhla siná,
chladne, jako v smrti zavanutí;
živá zář jim hasnouc umdlela,
jak by v boji dokrvácela;
a když sedm jezer v temnu skleslo,
sedm reků, jak ta jezera,
objalo se, mužné paže vzneslo
ku přísaze v tváři večera,
jenžto nese hvězdy od východu.
„Smrť!“ tak zní to z duší sedmera.
„Umřít jest nám, bratří, za svobodu,
za krvavé slzy bratří umučenců,
za krvavé růže trnových jich věnců,
za krvavou naděj slovanského rodu!
Různých jsme my tůní vlny vybouřené,
o různé již mnohdy skály roztříštěné,
ale v jeden vichor vzkypěli jsme ze dna,
jeden jest náš proud – a svoboda nám jedna!“
Západ zhasl, – tmí se velebně.
K odpočinku na balvany v kruhu
na chvíli se skupil malebně
smělý hlouček bojechtivých druhů.
Nad táborem jich, jak nad svými tam dětmi
onen starješina jezerní,
mohutný svůj obrys noří ze tmy
zasmušilý obr severní,
s brvím vážným, jež se jínovatí,
s chladných dálek sněhem na svých skráních,
s klidným okem, zvyklým prodlévati
zamyšleně na nesmírných pláních,
sivě vlahým, jako moře v šeru,
nad nímž hvězdy plují po severu.
Jemu pyšný Srbín po boku
mračně krotí nedočkavé vzdory,
prahna v prvý zápas, k útoku!
Při něm křepký junák Černé Hory,
jehož pohled úžlabími skal
Turku v sled se stokrát prosmýkal,
ana s pohledem se bleskla střela,
jak by z jiskry oka, z duše vyletěla!
Onde Polák, s jízvou na temeni,
v oku vpadlém sopky temný jícen,
v čele tvrdém brázdy utrpení,
ale v ruce zbraň, – a mstitel v srdci zlícen!
Různokrajné s nimi se tu hostí
slovanského kmene letorosti,
v bujném květu odervané k jihu
čaromocnou zvěstí o volnosti,
ježto letíc, báječný co noh,
na svých křídlech unesla je v mihu.
Hle, tu vyvstal z kruhu štíhlý hoch,
vzpružen, jak by pokořená plec
náhle byla kletou svrhla tíhu –
Hercegovec, junák povstalec!
Zraky jeho zajiskřily v tmách,
jak když ohně vzplanou na horách
zvoucí bratry do zbraní; tak žhavý
obrací hled k soudruhům i praví:
„Vítejte mi, bratři z dálných otčin!
Zápal váš zas v lidstvo věřit učí;
ještě nevymřeli, jimž hne zločin
krví šlechetnou i mstivou žlučí!
Ještě v líném, vetchém světě tom
reptá srdce, nezdušeno, zdrávo,
ještě v rukou Bůh má soudný hrom,
ještě neprolháno lidské právo!
Nechť nám káží podlí turkomilci
katy slavit, lízat lotrů meče,
dravčím chtíčem ztopené až k jilci
v krvi bezbranných, jež po věk teče,
vrahu otročit, jenž pustoší
v nepaměť nám čest i požehnání
fanatismu vzteklou rozkoší!
Nechť nám klnou zištní pochopi
s kupným posvěcením Evropy,
které zábojcům nás pod nůž shání
tupým soudem dějin krvavých!
Ještě lidstva pouští matnozvukou
zahřímá i k činu trhne rukou
pohled v zející ten věků hřích,
jímžto klín jich v temnou propasť puká,
zalknuv světlo všecko: – v naše muka!“
V odpověď mu jiskří zraky druhů
nadšením, i pozvedá se z kruhu
mladík zlatovlasý, tváře bodré,
jemuž bojechtivost v jarém zraku
nevyšlehá bleskem v temnu mraku,
ale sluncem na obloze modré.
Vstal i dí: „Jsem synem krásných Čech,
v jichžto prsou každý raje vzdech,
každé její v mukách klesnutí
žeřavým se zahlodává ostnem.
Také naše pýcha ve ssutí,
naše volnosť v jarmu nelítostném;
vrah ač náš se chlubí leskem světla,
jeho žezlem – otrokářská metla!
Právo ústy lže a skutkem mrhá,
zvůli svou křtí jménem svobody,
a v čem slávská krev, to zpupně svrhá
v nízkost raje mezi národy...
Mučidlem i palnou hranicí,
fanatické zášti krvožízní,
mečem, plamenem i temnicí,
porobou, jež rovna vaší trýzni,
za násilných, krvavějších dob
štvali nás, svou raji, v nectný hrob.
Nejdražší nám vycezena krev,
z hrobu pak jsme vstali – národ duchů...
Nezní křižácké již války řev,
rezaví meč katův, zbaven ruchu;
myšlénkou námť býti s nepřítele
v zbroji lži a křivdy, bez ocele;
proti šalby šermům duchovitým,
jež nás v oka svírají a rdousí,
chytrých násilníků hrozbám lítým
v odraz chladně um náš slova brousí, –
národ někdy Božích bojovníků
v chabé zápasí jen stínů hře!
Hoj, tož u vás, bujných sokolíků,
ještě platna krev, jež vzdorně vře,
ještě srdce zápal, ducha vřelost,
vůle nezdolnost a ruky smělost
junácky jsou vítanými hostmi,
ještě čin a síla jsou zde ctnostmi!
Nač mi doma vláčet řetěz líný,
bezkrvý jak stín jen srážet stíny?
Zde mi život vroucí, rychlotepý
ještě skvostem, an se v obět klade;
zdeť mi úkol, sladký krvi mladé:
zápas reků velebný a lepý!
S vámi ruka česká zbroj ať tasí,
a svou sílu, v chabosť zakletou,
na Slovanstva vrazích odvetou
jedno české srdce mnou ať spasí!“
„Slzy Tater,“ volá Slovák snivý,
„mé nechť krve vpíše oheň živý
na skal jižních divopustý žár!
Na Turčínech v boji porobenců
pomstím hříchy jejich pobratřenců,
jichžto zloba sveřepá i kletá
v bědnou Slovač před očima světa
též jak v raji vtíná smrtný spár!“
„Bratr za bratry,“ dí Polák temně,
„Slovan za Slovany krásně zmírá, –
nešťastná však moje rodná země,
rozervaná, sirá, teskně zírá,
kdo že bratrem jí a kdo že vrahem?
Mezi nepřáteli, jichžto řad
rány metal v ni, byl rodný brat; –
mezi bratry, jež zde v kruhu blahém
nadšení zve v posvěcený šik,
heslo „volnost“ nesa na svém štítu
podmanitel matky Polsky dlí tu,
v jehož „urá“ slyším její vzlyk!
Proč ta láska ke svobodě vspolná,
ježto pod korouhví jednou pojí
nepřátele jako bratry k boji,
Ó, proč ona utrpení bolná
zášti blud, jenž věků váním víří,
mocnou, čárnou velebností svojí
ve všech vlastech slávských neusmíří,
by z nich každá byla svá i volná!
Kolikrát již chtivě rozséván
hněvu plod jak žeň nám nejskvostnější,
kolikrát on krví nejvroucnější
na ssutinách smíru zaléván!
Leč jak nešťastně jsem v marné vzpouře
krev lil za svobodu naši vlastní,
stokrát žehnaněji v bojů bouře
vám plyň v oběť krev má! Buďte šťastni!“
Jak když sokol v záři povzletí,
Černé Hory volný syn se vzpružil,
bratra Lecha tiskna v objetí:
„Kéž by vspolnou sílu bůh nám tužil
takým duchem bratrství a smíru!
Svorni s sebou, silni proti světu
srosťme v jednu obrovitou četu
nezdolných jak skály bohatýrů!
A jak na vlnění kolísavém
věčných bojů s nepřátelským davem
Černé Hory hradby ční a val,
základy těch nedobytných skal
na hrot našich dýk jak postaveny:
kéž by tak se všecky slávské kmeny
v jeden tábor slily obranný,
tak, jak stokrát, vrahem napadený,
tak i vítězstvím vždy žehnaný!“
„Krvácejmež za tu raji bědnou!“
s žárem volá Srbín ohnivý;
„kapky krve té se v hlasy zvednou,
snílky v bojovníky oživí;
ať to v srdci slovanského kmene
trhne bleskem, hromem zabuchá,
ať se krev zas varem v skráně žene,
ať se vzbouří mdloba bezduchá!
Pro mučenství slávské, raje smutek
jednať spása: okřídlený skutek!
Rozsijte jen jiskry – símě činu,
vzněťte srdce ve plamenný květ, –
reci jako z bájí v jednom kynu
vzejdou v nový slávský svět!“
„Vzhůru! K předu!“ mocný velí hlas,
zvuk to z duše, mírný v ladné síle, –
vstal syn Rusi – v čele sníh i v týle,
v sivém oku hvězdný moře jas;
vstal jak starješina nad rodinou,
a jak děti k starouškovi otci
statní junáci se k němu vinou
s důvěrou, i sledují ho v před;
sedm postav temných mizí v noci,
za nimi vlá v pozdrav orla let – –
Od Plitvických strání v jezer šumu,
jež jim pějí tajůplnou dumu,
znikli k mezím tureckého panství
v neslýchaný, nevypsaný boj
za očistu světa, za odboj
proti hříchům dob a za Slovanství!
Zašli, zmizeli již beze stop,
a kdes v uvolněných ňadrech jihu
neznámý je mlčky ztulil hrob...
Temno za nimi, a v žádnou knihu
nezapsaly dějiny jich jmen;
činy oněch reků dobré vůle
z končin slávských, z celé světa půle
k jihu spěvších, – jejich smrti sten,
jejich mučenství, – jsou zapomnění v plen!
Na sta bylo jich, již neslavně a svatě
z lásky bratrské šli ke Golgatě
z klidných rodných niv mřít za nebohou raji!
Zašli navždy v stín ti tajní chodci,
zmizeli jak bohatýři v báji;
pamět slzící je s očí ztrácí...
A jen sladké hvězdy jižní noci,
skalnatých jen doupat noční ptáci
vepsali jich osud v letu svém
v tmavý blankyt, skal jen diadem
zaclonil se vzdušnou smutku rouškou,
divý bor jen v oběť vydal dým
vonnou mízou, meduňkou a douškou;
jezer šum jen zadul truchlý rým,
vodopádů hlahol zahřímal
válečný jim pochod v lůno skal, –
ale hymnu zapěl, sprostěn pout,
na svobodě bouřný z jezer proud,
v ňadru žertvu, smrť a svatý vzdor, –
bystřina to volná slávských hor.