Jde trpaslík lesem. Dlouhý byl kvas
a sladké to vínečko zlaté;
teď ze šaška šašky tropí si ďas,
noc hluboká cestu mu mate.
Les kolem tak spleten, živá to klec!
Již po čele kanou mu kapky;
jak na posměch tepou v nahrblou plec
jej rolničky bláznovské čapky.
I mámí jej zraky, mámí jej sluch,
on pořád se mýlí a mýlí,
a neví, že zbloudil v čarovný kruh,
jejž tančíce oblétly víly.
On myslí, že hybný, světlý ten pas
kol v šeru jen pára jest bílá,
až vyplula tančíc v měsíčný jas
mu v ústrety nejkrasší víla.
„Oj, mládenče krásný, na vždy jsi jat
mnou, po lásce žíznivou vílou!
Co holoubek něžná, lstivá co had
tě zaklínám kouzel svých silou.
Oj, mládenče krásný, na vždy jsi klet
mou sladkou i strašlivou mocí,
že musíš, ó musíš vrátiť se zpět
v mé náručí každinké noci!“
I vložila rámě, bílé co sníh,
mu posměšně na křivá záda;
jak v tanci jej točí, zní kolem smích,
tak zvučný jak z hrdliček stáda.
I vine jej k šíji, bílé co led,
až ubohý šíleně zmámen!
V rej vzdušný s ním krouží, v závratný let –
pak hodí jej k zemi co kámen.
A vzbudil se šašek z mrákoty mdlob
až k úsvitu v rosnaté nivě;
kol po vílách nikde nezbylo stop,
jich výsměch jen v duši zněl živě.
Tu zachmuřil šaška hluboký žel,
že škaredé, směšné má tělo;
však vzpomínal na les, touhou se chvěl
a spěchal tam, sotva se stmělo.
Dnes marně chce zbloudiť, děj se co děj!
Les prochodil od lemu k lemu,
až zbloudila víla, vedoucí rej,
v kruh snů jeho toužebných k němu.
Oj, s pohrdou blýskl zrak její naň
a s výsměchem prchají víly,
též ona, jak plachá, zlekaná laň –
on chopil ji ze vší své síly.
„Má spanilá vílo, vrať se jen zpět!
Hle, rouhalas vlastní se moci:
jsem kouzel tvých silou nezdolně klet –
klet v náruč tvou každinké noci!
Ój, objímať musím štíhlý ten vzrůst
a k hrudi své tisknouť jej v plesu,
bych, opojen dechem nejsladších úst,
v rej chvátil tě do hlubin lesů!“
Již v dálku se ztrácí hrdličí smích,
kruh vil mizí nočními tmami;
jen on mu v loktech, bílá co sníh –
jen oni tu v objetí sami!
„Ó pusť mě!“ jej prosí; on ale v let
s ní krouží a víří jen k dáli;
on tiskne ji k hrudi, bílou co led,
až plamen té hrudi ji pálí.
„Ó vím, žes mě zvala k posměchu jen,
tvá hříčka však pravdou jest ve mně!
Tys krása, tys rajský, blažený sen –
já šerá jen stvůra té země!
Tvým spanilým kouzlem luzný mi jas
vzňal záři v mou nicotu temnou,
a že jsem tak bídný, ubohý ďas,
ó slituj se, soucit měj se mnou!
Jen jednu dej milosť lupu svých čár,
ať oběť hry ukrutné zví to,
že není ti k smíchu touhy té žár,
že muk toho srdce ti líto!“
„Měj milosť mou! Pro moje vyprostění!
Já pohrdám tebou,“dí víla,
„však žádáš-li, vezmi mé políbení –
jen to věz: je smrtná v něm síla!“
On zvolal: ,,Ať zemře mrzký můj prach!“
V tom polibek rozkošným bleskem
jej proklál – i padl škaredý brach
a rolničky zazněly třeskem.
Již mrtev je šašek. Nalezli jej –
všem tajno, čí zahynul mocí.
Duch sličný však s vílou vodívá rej
teď po lese každinké noci.
Mně mihli se letmo v měsíčný pruh,
kol nesli se, v loktech si dlíce;
i volám: „Ó stůj! Jsi šaškův ty duch?“
Tu znikli – a nezříť jich více.