K svátkům a o novém roce
Přicházívá lid,
Aby projevil svůj přehluboce
Uschovaný cit,
Který prý nám přeje
Zdraví neustále,
Štěstí, a tak dále.
Někdo se těm věcem směje,
Jiný na to kleje,
Já však rozumem svým zdravým
Jednoduše pravím,
Že jsou gratulace –
Pouhé švingulace.
Jestli někdo brebentí:
„Přeji stálé zdraví,“
Toho se jen zeptejme,
Co by sobě počli študenti,
Když by doktorovo vysvědčení
V době zkoušek
Študentovi platit nemělo,
Že ho k. p. zapálení
Buďto jater aneb sleziny,
Bolest v kraji ledviny,
Aneb jiné zmalátnění,
Od učení
Nemilostně zdrželo? –
Nu a dívky? kdyby věděly,
Že je zdraví stálé:
Ty by hleděly,
– Spolehajíce se na plíce, –
Zůstat v bále
Třeba celé měsíce. –
A což piják?
Kdyby nepad do nemoci,
On by chlestal vedne v noci,
Třeba se i vesta z těla
Hospodskému prodat měla.
Mějme přesvědčení,
Že je zdraví stálé,
Obžerství že neškodí,
Chlest že nemate, že lahodí, –
Kdož nás pozve k posvícení,
Táži se já dále?! –
Kdyby bylo zdraví stálé,
Tedy nikdo neumřel,
Kdož by chtěl být praktikantem,
Kdežto není praktikant
Z cela nic jiného,
Nežli špekulant
Na smrt svého
Spoluúředníka placeného. – –
Přeje-li nám někdo štěstí, –
Ten zas bacil o zeď pěstí!
Kdo nám mnoho štěstí přeje,
Ten je pošetilci podobný,
Který mouřenína meje.
Štěstí, – jaký nerozum!
Dítě padne s lavice,
Ubožátka pravice
Jesti v půli.
Matka pláče, běduje,
Doktor přijde, ruku sfáčuje,
A že matka stále běduje,
Tu jí doktor brzké uzdravení
Ubožátka slibuje,
Těšíc, jaké prý to štěstí bylo,
Že se děcko nezabilo! –
Kdožby nechtěl raděj držet
Pětkrát do zád pěstí,
Nežlí míti jednou
Takovéhle štěstí? – –
Mladý pán, co Apol spanilý,
Vzácných statkův dědic jediný,
Módy vzor, a dívek milenec,
Zrakem bystrým nad orlice, –
Dostal, eihle! neštovice:
Ztratí krásu, ztratí růměnec.
Jakého tu, drazí páni,
Opět slyšet naříkání!
Spomínaje si na staré časy,
Trhá sobě jinoch z hlavy vlasy,
Tluče v čelo pěstí,
Soptí jako zvíře dravé;
Doktor ale praví:
„Oči máte zdravé,
Jaké štěstí?!“ –
Ano, ano, tomu štěstí dalo,
Že mu za tak krátký čas,
Jak když klobe vrabec klas,
Krásu tváře vyklobalo! – –
Ale, – bude se snad někdo ptáti, –
Cožpak tedy máme přáti,
Jestli, jak se praví,
Štěstí ne a stálé zdraví?
Kdybych já byl sedlákem,
Přál bych si snad mnoho sklidit;
Kdybych já byl židákem,
Přál bych si snad lidi šidit;
Kdybych já byl hudebníkem,
Přál bych si snad mnoho bálů;
Kdybych já byl karbaníkem,
Přál bych si snad es a králů;
Kdybych já byl holičem,
Přál bych si snad mnoho žertu;
Kdybych však byl lupičem,
Přál bych dráby k čertu! –
Tu to tedy máme, drazí páni,
Kam by vedlo srdce přání!
Gratulace –
Nejsou nic než švingulace!