Ten vonný hvozd, ten mechovitý dolík,
tu bublavé v něm zpěvánky –
ba nevím, co bych milovala tolik
jak vás, vy lesní studánky!
Ta nejkrasší, co z pohádek jsem znali
neb z malovaných obrázků,
zde stříbro své i perly z jamky valí,
kde ustláno má z oblázků.
V ní paprsky, jež po vlnách jí tančí,
jak zlatá plují vajíčka.
Jen zticha! hned se dočkáš mládi laňčí,
neb srničky, neb zajíčka.
Sem přijdou pit, tak blízko tebe stanou,
kde skrytě hledíš ze křoví,
až budeš mníť, že k tobě okem planou
a jako v bájce promluví.
Jak dětský sen se modré nebe směje
v ten stinnojasný útulek,
a mladosť tvá si ve studánce pěje
svůj nápěv k hudbě žežulek.
I prší sem, v drn květný pod sosnami
roj zlatých světel s oblaků;
les, pohan starý, šumí pověrami
z té hloubky plné zázraků.
Ba věřím, co mi vece sivý hajný,
an s pozdravem se zastavil,
že ve studánce lék se řine tajný,
jenž mnohý bol již uzdravil.
Ať duše zabolí, ať choré tělo,
byť v krvi mráz či oheň plál,
kde vodou tou si svlaží rty neb čelo,
jak omlazen jde odtud dál.
„Ač“ – zašeptal – „jen málo lidí ví to,
ač jinde svaté zdroje ctí –
zvěř raněná, jíž nejvíce mi líto,
zde zná ten lék svých bolestí.
Kdys uštvaný tu k vodě padl jelen,
psi za ním – on, jak smočil pysk,
vstal na běhy a skočil rozveselen
a pádil dále v jeden trysk.
Kdys holoubek – byl špatnou ranou skolen –
zdes prostřelenou perutí
se topil již, v tom silen zas a volen
se vznášel v nebes klenutí.
vždy po lesích, ať den či noc,
vím dost, jak málo znají lidské bludy
v křích, stromech, vodách boží moc.
I položil jsem sám zde na studánku
tu plochou z lesa skalinu,
by měla stříšku na svém skrovném stánku,
a proklestil jsem pěšinu.
Tu na ten smrk, zde mezi všemi obry
ctný po výšce i po věku,
jsem obraz dal, by pramének ten dobrý
byl matce boží ku vděku.
Zde jest můj chrám. Hlas boží slyšitelný
v tom šumu vlá, v tom bublání,
ba neslyšel jsem s žádné kazatelny
tak úžasného hloubání.
A nejen zde! Nechť lidé věří málo,
však smlčte to – jde o pověsť! –
já věřím, byť se vám to divno zdálo,
že každý pramen svatým jest.
Vždyť se to proudí k vám z těch útrob země
tak zázračně, tak z hluboka,
a mluví to a popěvá tak jemně,
až slza chce vám do oka!
A volá to a varuje a těší
a vždy to vám tu na pomoc...
Kdys v hrozném sněhu zabloudil jsem pěší,
tma byla, táhlo na půlnoc.
V tom spatřím zář. Kde kmitá v houšti jedlí,
jdu, nepomýšlím na mýlku,
a k močálu zlí duchové mě svedli
v lup obludnému světýlku.
Však víte to, že vždy se cesty chybí,
kdož bludičkou je zaveden;
byť svítil měsíček jak oko rybí,
on bloudí, bloudí, až je den.
Mně nesvítil ni hvězdy mihot slabý,
a zoufalství mě přepadlo;
ač nepraví se, že mám srdce babí,
div hrůzou ve mně neschladlo.
Tma nesmírná tam nade mnou i kolem;
poušť ledová tu beze stop!
I zmrazilomě cos tak děsným bolem,
jak byl by svět jen jeden hrob...
I poklekám. Tu slyš – ký zvuk to plaší
mdlou mysl mou? Tak tajemně
jak z dálky pozdrav od studánky naší
cos tiše bublá ze země.
A zas to umlklo, zas hrob tu němý!
Tož odhrnul jsem z půdy sníh
a přitlačil jsem ucho k syré zemi –
až vypukl jsem v pláč i smích!
Ó věřte mi: když matka hledá syna,
byť světa konec jí jej kryl,
tak volá, jak ta mluva studánčina!
Tak hlas ten se mi v srce vryl.
Tak vráceno juž ztracené mi žití!
Ba vždyť ty svaté prameny
kol všechen život vzbouzejí a sytí
a vlaží jeho kořeny.
Když krutý mráz kol umrtvuje kraje,
jen v nich se život hýbe dál;
sníh napadlý v jich blízku vždycky taje,
jak by z nich příchod jara vál.
Jak říci to? Vždy cos tu volá ke mně:
Zde zázrak jest, zde, synu, kleč!
Bůh otevřel zde srdce matky země,
zde mateřskou slyš její řeč...
Však odpusťte! Proč jest to k pláči, paní?“
Kmet v zraky mé se zahleděl
a sám si přejel oči zhrublou dlaní...
zdaž tušil, co mi pověděl?
Ó pověčné vy svaté žití zdroje,
vy prosté, české zpěvánky!
Též vy jste překonaly smrtné boje
jak mráz ty lesní studánky.
Z tak prostinkých jste tryskly jenom skrýší
jak pramen ze své hlubiny,
a přec ty zázraky, jež ve vás dýší,
jsou na tom světě jediny!
Též vaše moc bol mnohý sladce léčí,
ba mrtvé volá v žití zpět!
Jak nechránit vás něžnou lásky péčí,
byť neuznal vás cizí svět?
Plyň svatý zdroji mateřského slova!
Tys národ vzbudil v lepší los,
ó pěj a proudi, hoj a vzbouzej znova
a kapkou jen mou píseň zros!
Též ke mně zvuk tvůj nevýslovně sladký
vždy mocnou mluví velebou,
a na vždy obraz velké, svaté matky
jsem zavěsila nad tebou!
K ní poklekám! A taká víra ve mně,
a tak tvých divů plna jsem,
ty studánko! že nebesa i země
tvým vroucím zní mi ohlasem.