Byl boj a bude boj! Nám odnikud
se nepodá již svatá palma míru.
Blesk pravdy vjel v náš konejšivý blud:
jsme samotni jak v poušti v lidstva šíru.
V poušť marné volání; jen hromu ráz
a dravčí řev nám ozvěnou z ní hrozí.
Nic, nic již nemáme, než co je v nás,
a to-li v zmar, – ó pak jsme přeubozí!
A to kdo rve, tu kotvu jedinou,
jež v bouři vražedné tkví v srdce hloubi,
kdo odtrhává loď hrou zločinnou:
buď mořem pohlcen, ten prorok zhouby!
Že marný boj?! Toť heslo prokletí!
Ne! pravdy šíp leť k budoucnosti metám:
ty nechceš být tak mrzkou obětí,
ó národe, svým vrahům a svým sketám!
Že marný boj? Ten zoufalosti sup
ti vyklovat chce z prsou českou víru,
však v zbabělci jí nenalezne v lup:
ať žulovou ji najde v bohatýru!
Že marný boj? Že světa zástupu
tvůj hlouček bezmocný se neubrání?
A kdy, než v nadlidský boj výkupu,
víc třeba zápalu, víc odhodlání?
Kdy třeba víc ti vznětů nadšených
v boj o život, než v líc kdy zíráš smrti?
a zrádce-li kdy spáchal těžší hřích,
než k boji za tvé vše tvůj štít kdo drtí?
A nevěříš-li v práv těch majestát,
jichž sama příroda si v tobě hájí,
a v dějinách-li zříš jen dobra pád, –
přec jednu pravdu znáš, jež není bájí:
Že bojem žití jest a žitím boj,
že smrti propadá, co bez ochrany!
Ó zadrž zoufání, ten smutný zdroj,
jenž v propasť hřmí dutou zvukem hrany!
V boj, mužně v boj, nechť nelze nazříti
nám v konec jeho nedočkavým zrakem!
Vol třikrát klesnout, třikrát umříti
než jednou pochybovat v boji takém!
Tož zjasni hled, nechť havran skráni tvou
jak zlověst oblétá! Tak Čecha vizte!
Však podlosť jen se vzdává před bitvou,
že vítězství jí není dosti jisté!
V boj poznovu, nechť boj to těžší jest
než prvý, jenž již prohrán v marném trudu,
ač – s líce krev kdy stíráš, rdí se pěsť
ne krví – krvavou to slzou studu...
V boj, znova v boj! Jen boj nás zachová,
nás, dědice kdys božích bojovníků!
A jestli boj náš věky potrvá,
ať věky přetrvá, dnům lepším k díku!
Nám na vždy údělem-li zápas jest:
či to snad špatný los, být zrozen k boji?
Hle, nad lidstvem plá tolik jasných hvězd:
vždy za tu nejkrasší jsme sáhli k zbroji!
Zas tedy v boj! Ať víra hrdinná
vstříc mrakům děsivým nám sálá v nebe!
Jeť víra ta snad oběť jediná,
k níž pravá láska vzplá, jež zapře sebe.
Spal srdce tesknící, ať uhoří,
než beznadějný stín v něm víru zšeřil,
ať z plamene ta zvěst se vynoří:
ten lid svůj miloval, kdo v lid svůj věřil!
Ó víra v zápasů těch drahý zdar,
to srdcí svědectví, jež krví psáno
a slzami: toť nejsvětější dar,
toť nejvyšší, co v boj nám budiž dáno!
Boj kyne nám! V boj tedy s důvěrou!
Ať vítězství svých milců vyhledá si!
Boj neděsí nás pádu příšerou,
on jediným jest polem naší spásy.
My chceme žít! a národ nezláme
sám berly před bojem nad dnů svých zdrojem,
a nic, čím žíti, v světě nemáme,
než čeho dobudem si ctí a bojem.