Jest-li to, co dosud k lidstva cti a štěstí
v drahách osvěty lze vítězstvími zvát,
nedílným-li skutkem všelidstva to jesti,
může-li kdy v pravdě člověčenstvo vstát
k sjednocené práci spolnou nadšeností:
o tom mám své pochybnosti!
Že však národové, velicí či malí,
děje lidstva tvoří svým jen rozvojem,
porůznu že divy světa vykonali
krví svou i smírným ducha výbojem;
osvěta jen z toho poklad svůj že skládá,
píle národů co darem v klín jí střádá;
z národů že vzešel triumf přítomnosti:
o tom nemám ani stínu pochybnosti.
Jest-li lidstvo, s pletí bělostnou i tmavou,
modernosti výkvět, lidojedství děs,
k ducha setbě půdou nutnou nám a zdravou, –
(či snad výhradního lidstva známe mez?)
lidstvo krásných slov-li pravdou nám či frází:
k záhadě té klíč mi schází!
V národů však vroucím zápolu když baží
jarý kmen se vznésti k blahu, k světlu výš,
vlastní krb když hájí srdcem svým i paží,
s vlastních beder střásá cizí tlak i tíž,
neb když rodem blízké k sobě vine kmeny,
v družný povzlet, cílům velkým zasvěceny:
pak žeť v jeho snaze pravda s upřímností, –
o tom aspoň nemám stínu pochybnosti.
Ustane-li někdy kmenů soupeření,
hašteřivý Babel o přednosť a moc,
zhasne-li ten požár, jako ztichlo vření
pro vyznání víry v minulosti noc;
národům-li vzejde shody věčná hvězda:
aspoň blízká se mi nezdá!
Že však nám, že Čechům žádná ruka k smíru
nekyne z té vřavy cizích odnikud,
nás že nevítá v tom velkém světa šíru
spolný druh, však dravý, nepřátelský pud;
že té slibované shody výklad přímý
značí pohlcení malých velikými,
že jen vzdor jak pevná tvrz nás chranně hostí:
o tom ani mžikem nemám pochybnosti.
Vůlí přírody-li osud zlý se valí
neúprosně na nás, děsně úchvatný,
jest-li zákonem, že národové malí
padnou v oběť velkým v zánik nezvratný;
obrana-li marně tráví naše síly:
černá věštba snad se mýlí!
Že však padl na vždy v mrtvých bledé řady
i ten světovládný, velký, věčný Řím,
když se upil jedem chabosti a zrady
a když chrabrosť jeho rozprchla se v dým;
že i malý národ v jistý pád se vžene,
nad sebou-li samým tak se zapomene,
až se zřekne mluvy, cti a statečnosti:
o tom nesmí býti žádné pochybnosti.
Bude-li nám přáno, že to přetrváme,
nepřátel až divá vybouří se zášť,
mety vznešenější, blahým snům jen známé,
skryté v mlhový teď budoucnosti plášť,
snahám soků našich někdy-li se zjeví:
duch můj věří, ale neví!
Že však lid, jenž tolik mučednictví prožil
s čistou myslí českou v pekle věků dvou,
slavně vstal a statky ducha svého zmnožil,
práv jest věřit v sebe, v zdravou sílu svou:
lid že věrný, s duší šlechetnou a velkou,
nezmatou-li jen ho svůdci s hlavou mělkou,
schopen jest, by dočkal, dobyl budoucnosti:
o tom není pro mne žádné pochybnosti.
Jest-li platno lidstvu, tak je matně hradit,
jak by národnosť v něm místa neměla,
prázdným jeho stínem v žilách krev jí chladit,
až jak upír by ji vysál docela;
není-li to jména lidstva nešvaření:
to mi dosti jisto není!
Že však nešlechetno, nectno svrchovaně,
v boji opouštět svůj národ nadšený,
místo mužné hrudi, místo pevné zbraně
nést mu v řady poplach planě smyšlený,
hlásat, že zač trpěl a zač válčí nyní,
zrádcem idealů nejvyšších jej činí;
tak že hrá jen vlažnosť s maskou všelidskosti:
o tom nemám ani zdání pochybnosti.
Žádá-li si lidskosť pravá, nezbájená,
aby národy se v jednu slily směs,
aby zašla každá spolná vůle kmenná,
každý rodný cit a každá vlastní mez
ode točny k točně v lidstva ohromnosti:
o tom pochybuji dosti!
Čeho drahému však mému lidu třeba,
co mi velí svatý národnosti vznět,
z vína srdce svého, z ducha svého chleba
s jistotou mu jasnou prahnu vzdáti hned!
Čeho národ žádá na mém díle chudém,
poctivě chci robit s rozkoší a trudem;
o své zjevné, prosté, české povinnosti
nemám, nebudu mít nikdy pochybnosti.
Nezalhaný úkol, přímé povolání
jasno mi jak slunce v lesku poledním:
vlastní národ statně bytnosť svou kde brání,
v boji tom být prvním a též posledním!
Pro nás-li kde vyšší meta v skutečnosti:
o tom mám své pochybnosti!
Žeť však třeba srdcí celých mužů zplna,
silných ducha křídel, bystrých vůle střel,
aby zvítězila pře ta spravedlná,
jež nám vůči křivdám věku za úděl;
žeť to úkol velký, a ne zvůle malá,
cíl, jejž chlubná výsosť doby pronedbala,
a že list, jenž vypad’ z věnce všelidskosti
vracíme jí: o tom nebuď pochybnosti!