Vše zmizelo. Noc temná zvolna bledne
v tu bílou noc, v poušť mlhy neprůhledné,
jež smývá stín i světlo s tváře světa
i nadsvětí, jak výdech Morany.
Kdež hory, háje, města? Po všem veta,
i zbyl jen šerý přízrak Nirvany.
Zrak nadarmo se v bílé hloubce topí
jak tonoucí – a slepě hledá stopy
těch zjevů známých, s nimiž srostlo žití
a myšlení; kam poděly se kol?
Jakž oka šíp by stačil ku odkrytí,
když samo slunce marně kmitá v dol?
Kde vzplanulo, zrak nevidí, jen hádá.
A přece jest to slunce, jehož vláda
v tom carstvu světů, jemuž náš se koří,
jest jasu, žití, krásy pramenem!
To velké slunce spanilé tam hoří
svým věčně blahomocným plamenem.
A vysýlá přec marně svoje žáry
v chlad mrazivý a líbá clonou z páry
tvář země mrtvou, skrytou, bez pohnutí,
a marně vzbouzí těžký její sen!
Kde hledá žití, zří jen zahynutí,
a místo země moře bílých pěn.
V tu propasť mlh – tam krásná země klesla
jak zhlcená loď bez plachty a vesla.
Vše zmizelo, a hruď se úží steskem;
zřím náhle, jak to moře mlhové
se slepě valí po národě českém
a jak v něm tonou strážní duchové...
Zřím oblak lží, ten samum šalby kleté,
tu potopu, jež s tváře vlasti mete
rys její každý dědičný a rázný,
zřím línou smrť, jež morem dusí vzduch,
vzlet sráží v bahno, jehož výpar zkázný
v noc vlčí mlhy ztápí český luh.
Toť pouhý van – však nad zeď tvrze tužší;
toť skoro vid – však těžký žalář duší;
toť bílý stín – však temné kletby sídlo,
v něm nezřít paprsků ni zásvitů!
Ó nadšení! kde plazí se tvé křídlo?
Zda poznáváš svůj národ Husitů?
Vše zmizelo – vše v slizkou mlhu mdloby
se rozbředlo, vše v stíny bez podoby
se přerodilo, co v nás žilo vznětem,
co z činův otců dštilo jiskrami!
Kšaft dějin, svatou krví psaný dětem,
je smazán vodnatými parami.
Již nevidím... Kde stanul národ český?
Kam spěje, kam? – V tom zlatavými blesky
tu, tam se otevřelo mlhy moře
a hroty chrámů svitly sálavě.
Ó ještě stihla, ještě našla zoře
ty zářné znaky naše v mrákavě!
Hle – naše perutě! hle – naše vesla!
Slyš – stokrát zapřená a věčná hesla
všech národů to, jež kdy ctily sebe,
ta nám zas mládím novým hlaholí!
Jas pravdy dosud sluncem šlehá s nebe,
v něž tužby naše dosud vrcholí!
Hle, dosud ční tu pyšné naše chrámy,
a naše česť – ta dosud žije s námi!
Hle, trčí dosud nad mlhy a klamy
ty naše cíle, vzletny, výslunny,
ty českých ideálů drahokamy,
ty hroty nejdražší nám koruny!
A dosavad vře v naší české krvi
tep nadšený, ten odvěký a prvý,
jenž čela přímí do výsosti smělé
z mdlob, v nichž se choulí věštci podvodní.
Svěť, slunce pravdy, na národa čele
a veď jej vznešenou svou pochodní!
Ten lid, jenž statky dal a krev svou cedil
kdys za pravdu, ten lásku k pravdě zdědil,
a vystrojte mu lež i v ornát zlatý
či v Musy háv či ve královský nach,
však za pravdu mu hrozte třeba katy:
před pravdou klekne – ve svých otců prach.