Nač taký stesk, že svírají nás těsně
zdi předsudků jak v malém, tmavém hrobě?
Jen dokořán vstříc myšlénkové vesně
hrob vlastní rozpněte i ruce obě!
Je na vás teď, kdož trouchní pohrdáte
a vzrušeni jste světla předtuchami, –
vás dílo zve! Ó kdy je vykonáte?
Či pevné tvrze lži se sují samy?
Jen odmykejte všecky k světlu brány,
jen bořte netopýrům dusné zdivo,
ať protknou hradbu drtící ty rány
a k světlu vzejde vše, co světlem živo!
Hruď mnohá žalářem jest vřelé snahy
a hladomornou myšlénky leb mnohá;
ta vězní pravdy jako líté vrahy,
a ona mučí lidskosť – světloboha!
Či proto snad, že ukrutné ty stěny
jsou z lidské hmoty, kterou rána bolí,
má zmlknout věk jak prorok uvězněný
a hlavu rozbit o jich kámen holý?
Ne! bořme sklepy, kde se spjatá smýká
ta síla, která lidstvo k lidství nese,
nechť malta jich jest krev, jež od ran stříká,
a každý kámen srdce, jež se třese.
A neuhasni žár náš spravedlivý
a neklesni nám ruka zlým tím videm!
Jeť za myšlénku boj nám vésti živý
ne proti přízrakům, však proti lidem!
Jen skety zrak s jich davů sklouzne mimo,
a šaškův meč jen v prázdný vítr seká!
Však tváří ve tvář, okem v oko přímo
zdaž muži muž se v boji zříti leká?
Kdo v boj se dal, kdo vavřínu v něm hledá,
ať nemazlí se s bolestí jak dítě!
Ký rek, jenž vlastní hrudi v sázku nedá,
neb losu klne, ostrosť rány cítě?
A snáz je někdy ránu snést než dáti,
a snáze padnout sám než kácet jiné;
však pamatuj, co zkázou tvou se sklátí,
a nezabuď, čí vojín tebou zhyne!
Tož bojuj, chraň tu svátosť hrudi svojí,
ať obráncem, ať útočníkem budiž,
nechť pravdy pádné kladivo tě zbrojí,
nechť zvonem nadšení vše v poplach budíš!
A hluku ran ať pokřik sebe prudší,
řev strážců tmy ať hrozně odpovídá,
my suďme: hrob zde život, světlo mučí,
a vrahem jest, kdo děsný hrob ten hlídá!
I zabušme v ten ducha žalář tuhý,
by svěží vání jeho prach kol smetlo!
Hle, vesmír plá, jenž v uvolněné luhy
nám sluncí tisícem chce dáti světlo!