To slovo prorocké a křídlaté,
to ranní procitnutí k žití ději,
ten prvý úder v struny napjaté
ku světotvůrčí božské epopeji,
ten odpovídá dřív, než otaz bádá:
kde, v čem jest pramen žití zázračný?
Ta věštba zářná, hlas ten oblačný,
báj dob, kdy šedá věčnosť byla mláda, –
to slovo dosud, na vždy, dokavád
se všecko žití v popel nerozmetlo,
nám ducha s hmotou pojí v smír a lad,
to slovo: Budiž světlo!
Toť krásná zvěsť a věčně pravdivá!
Bůh projevil tím slovem božství svoje,
jím chará hmota matná, neživá
v ruch vyprýštila sladké žití zdroje;
jeť světlem stavba světa započata,
by člověk stal se jejím vrcholem!
Tak navždy psáno jasným plápolem:
jen ze světla se zrodí lidskosť svatá!
By člověk v pravdě člověkem se stal,
by štěstí, jehož schopen, jemu zkvetlo, –
k té metě duchu lidstva křídla vzpjal
vzkaz božský: Budiž světlo!
Toť biblická je zvěsť a dějiny
všech věků zvučí ozvěnami po ní!
Jak z jedné, ryze zlaté litiny
se hvězdné činy v chaos dějů roní;
boj světla s tmou jest losem lidských rodův,
jest kletbou člověka i blaženstvím!
Jest předurčením, jež svým prvenstvím
se vžilo do geniův, do národův,
a na skráň hrdinův i nadšencův
vždy růže lidství i s jich trny pletlo!
Slyš! výsosť lidská hesly mučencův
k nám volá: Budiž světlo!
A není tužby nad ten světlý pud,
jež výš by nesla zraky, srdce, duchy!
Jak bez ní zlatem těžký nach je chud
a na poháru slasti rty jak suchy!
Jeť marno dobývati lidstvu slávy,
kde dar ten nejvyšší, ten světla dar
v děl hřmění vítězném svůj slaví zmar
a v černém dýmu čistou zář svou tráví;
jeť marno blaha ždáť, kde k osudným
se hodům hejno nočních dravců sletlo!
Tmy orgie jsou děsem obludným
a svatým soudem – světlo!
Zem jest jen krůpěj v moři přírody;
jen jedno slunce na našem plá nebi;
však svatým právem srovnať národy,
co sluncí ducha nám tu zapotřebí!
O, kolik sluncí v srdcích sálajících
by v žertvu spálilo jich vřelou krev,
než by byl uzřen každé křivdy zjev
a bledosť utrpení na všech lících,
než oko dějin, k soudu zbystřené,
by všecky slzy, všechny hříchy sčetlo!
Kdež, pravdo, pochodně dosť plamenné?
ó vzněť je! dej nám světlo!
Toť velký úděl, krotiť živlů moc
a zkoumať hybné síly všehomíra,
však větší, pátrať v lidských bludů noc,
kde člověk – ó, kde národ křivdou zmírá!
To těžší, světější však čásť je díla!
Ač světlo bolí uslzený zrak,
sem, božská pravdo, žehni v dusný mrak,
jenž slepé srdce chladem obestýlá!
Sem, hvězdooká, milosrdná, sleť,
vše zjasni, co kdy lidské právo hnětlo,
a do svědomí všeho světa svěť,
jak požár, mstící světlo!
Zař, osvěto, tak družně národům
jak rodný krb, jak zřítelnice matky;
zhřej lidstvu větrný ten jeho dům
a zaplaň v půlnoc mezi křižovatky,
tam vytas paprsků svých zlaté meče,
nechť rány tvé jak blesky zasrší!
Jest čas, ať hodina již vyprší!
Dost dávno již se příšer vláda vleče.
Křeš jiskry z temnoty a propasti
až ke dnu zbičuj, ohnivá ty metlo,
a v jeden plápol rozněť po vlasti
žár toužný: Budiž světlo!
O, budiž světlo! Jaká lahoda
v tom hesle zářném, jaké usmíření!
A v moři věků není národa,
ni v bájích zázračného děje není,
jenž takou žízeň světla, také zoře
svou krví ruměnné má za sebou,
jak ten, jenž s mučednictví velebou
pil za světlo svůj strašný kalich hoře.
On, pronikaje mlhu příštích dnů
když upíná v ni věštecký svůj zřetel,
zda zří jen třpytné bludice svých snů
či záři blahých světel?
Zda leskem sluncí přechází nám zrak
či slzami, kdy zříme do budoucna?
Ó marno slídiť v páry do oblak!
Jen v srdcích mohou pláť ta světla vroucná,
jen v nás, jen v naší vůli, v našem žáru
ať síla vře i hoří vědomí,
jež němou pečeť losů rozlomí
a vyrve tajemství ze sfingy spárů!
Jen duch-li sálá v nás tak ohnivý,
že všecko přetrvá, co s námi zetlí:
pak není budoucnosť vid mámivý,
však jest to život světlý!
A v službě světla, v službě jediné,
jež člověka i národa jest hodna,
dál kročme na své dráze dějinné!
A světlo jen, ta tvůrčí síla plodná,
i nám svět nový z temna zmatků stvoří,
svět, který uzře světla svatý štít,
i malý národ za ním bude ctít,
svět spravedlivý! – Zář se povynoří
z vln sočících, a hvězda plamenná
svět povede pak v nový smírný Betlém,
kde vstane lidskosť znovuzrozená!
I vzejde spása světlem!
Vstaň, světlo pravé, přísná osvěto,
jak rytíř čistý pod přísahou svatou,
jenž poráží, co lidstvím prokleto,
a lež i podlosť potírá svou patou.
Vstaň pod korouhví, na níž hvězdy planou, –
tři hvězdy: lidskosť, pravda, svoboda!
Nechť slavně slunná, jarní pohoda
či zimní vichry k oněm hvězdám vanou:
nes vysoko to světlé znamení,
byť zápasíc i s bouřemi se střetlo!
Jen vzhůru, budoucnosti shvězdění,
vzleť s hymnou: Budiž světlo!