ORLICE.

Eliška Krásnohorská

Kde pestré křídlo moravského štítu mez českou stíní orličími péry, dvé orlích mláďat v rozletu se skví tu, dvou slavných orlic bujaré jsou dcery, i letí, vyslány k nám od východu jak šípy slunce, paprsky to v proudu, jak třpytné pásky slovanského rodu, jak slzy Slezska spadlé v českou hroudu, – i letí, vlají v zemi černolesou kol hor a trosek, plných dum a bájí; hoj! na perutích jméno své si nesou; toť Orlice, jež plynou v českém ráji. Dvě blíženky to bystře okřídlené a stejné krásy, nechať jedna tichá a druhá divoká se šumně žene i vzdorně bouří, kdež jen sestra vzdychá. Dvě paže jsou to v jednu náruč spjaté kol drahé šíje domoviny zlaté, jež jedno srdce tlukoucí a hravé ji tisknou na hruď, zemi usmívavé, a z démantů i perel šňůru dvojí kol hrdla v jeden lesklý šperk točí a v takou spanilost ji pyšně strojí, nemohou s samy spustit očí, tak jako ty, ó poutníče ty dumný, jenž kouzelnou jsa písní Orlic veden, kamkoli zrak tvůj rozletí se zkumný, zříš tisíc obrazůa půvab jeden! Ne, nelze zapomenout nikdy více, vás, bílé skály v břečťanových věncích, vás, hrady, které v spánku šeptajíce zvěsť divou sníte o svých proslavencích, vás, černé hvozdy, v nichž to šumí plaše, jak prchala by nejtemnějším stínem tam vyděděná, stará božstva naše, vás, obři znamenaní hromoklínem, Potštýnské lípy, bohyně vy samy! vás, v hájích tajůplné mohyl zbytky, vás, věčně rosné páry nad nivami a města slunná jako bílé kytky! Co vzpomínek tu sprchá s horské výše jak paprskový odraz tisícerý! co kmitá jich jak duholesklé nitky v rum rozvalin a v lišejník jich šerý! Co v pole zlatá krví se jich píše a v zemi vlhkou vtíná spár svůj břitký! Již umlkly v těch lesů nočním stínu kdys Českých Bratří mučednické písně, již rozpadla se hrobka Žerotínů, a starou velkosť změna smetla přísně, – řad příšer, jenž se z Bílé hory vleče, od Prahy sem v dálavu se chmuří: Kdež panstvo české, jeho štíty meče? V prach ztratilo svou pyšnou hlavu tuří, – a kronika jen krvavá tu zbyla! Však na rumišti popleněných dějů, v těch pustých sledech vše ničících rejů se nesmrtelnosť slavně zaručila nám, příštím národa, jenž hynul skonem! Tam hleď, kde před modravým lesním sklonem sám v dálku štíhlý obelisk se bělá! Toť po pohromách strašných sláva celá i síla naše, – všecko, co nám zbylo, – neb kmen byl skácen Božích bojovníků, a šťavné jádro zloupeného dříku jen v jedinou se haluz obrodilo: muž jeden všecku velkosť českou zdědil, duch velikán, – ó Komenský! Skloň čelo a líbej stín, jejž tento pomník metá: zde dumal on o labyrintu světa, zde srdce největší se o nás chvělo! Blíž vane k nám ten duch a dojemněji než sama jména Jiří, Karla, Žižky, jež zvukem vítězným kol z trosek znějí, kde lupič krev svých obětí byl cedil... Ó slávo předků! tak oškubaly jich děti, jako pýří pampelišky! Kde tvému světci zasvěceny zvony, i jméno Husovo z nich vyleptaly, a jinde sáhly za hrobovou clonu, ba spřerážely kamenné tam desky kam složen popel Žižkův, klénot český, vzat první schránce nad Orlice cílem v tom hrdém královnině městě bílém, jež pne ji k Labi skvostem ladné spony! I neostřáhly pohraničné stezky, brány v srdce Orličného ráje, kde odjakživa chtivá pruská láje se vplazívala na nás přes pomezí... Ach! cizota i nepřátelství zkázné jak ostří sekery v pni českém vězí, a vytrhnout jenení ruky rázné! Však daly jste, vy Orlice! svým dětem též nadšenců již, buditelů řady, dob krasších tvůrce, kteří novým květem zas obsypali zpustlé české sady; zde Balbín žila dědici mu vznikli, i písně vzkříšení tu zazvučely! Ó kéž by jen tu tvrdší hlasy křikly a peruť svitla nad zleklými čely jak svěží zamávnutí dobré zbraně! Ó dejte, Orlice! nám ku ochraně, ó dejte z bystrých vln svých křest nám blažší, křest junácký, jenž línou krev nám zpění ó dejte mladých orlů pokolení zemi naší, – jest věčně naší!!

Patří do shluku

národ, volnost, prapor, vítězství, český, vlast, svoboda, dějiny, heslo, bojovník

495. báseň z celkových 1358

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. Květnové meditace z roku 1887. (František Serafínský Procházka)
  2. None (Rudolf Medek)
  3. Přípitek. (Alois Vojtěch Šmilovský)
  4. VYSTĚHOVALEC. (Josef Holý)
  5. PÍSEŇ NÁRODNÍ. (Augustin Eugen Mužík)
  6. K sté ročnici narozenin Fr. Palackého. (Jaroslav Vrchlický)
  7. Šumavským Čechům. (Vojtěch Pakosta)
  8. České písni. (Adolf Heyduk)
  9. ČTYŘI PÍSNĚ SOKOLSKÉ. (Josef Václav Sládek)
  10. SONET PŘI ZPRÁVĚ O TÝRÁNÍ A VRAŽDĚNÍ NEGRŮ V AMERICE. (Antonín Klášterský)