Kde pestré křídlo moravského štítu
mez českou stíní orličími péry,
dvé orlích mláďat v rozletu se skví tu,
dvou slavných orlic bujaré jsou dcery,
i letí, vyslány k nám od východu
jak šípy slunce, paprsky to v proudu,
jak třpytné pásky slovanského rodu,
jak slzy Slezska spadlé v českou hroudu, –
i letí, vlají v zemi černolesou
kol hor a trosek, plných dum a bájí;
hoj! na perutích jméno své si nesou;
toť Orlice, jež plynou v českém ráji.
Dvě blíženky to bystře okřídlené
a stejné krásy, nechať jedna tichá
a druhá divoká se šumně žene
i vzdorně bouří, kdež jen sestra vzdychá.
Dvě paže jsou to v jednu náruč spjaté
kol drahé šíje domoviny zlaté,
jež jedno srdce tlukoucí a hravé
ji tisknou na hruď, zemi usmívavé,
a z démantů i perel šňůru dvojí
kol hrdla v jeden lesklý šperk jí točí
a v takou spanilost ji pyšně strojí,
až nemohou s ní samy spustit očí,
tak jako ty, ó poutníče ty dumný,
jenž kouzelnou jsa písní Orlic veden,
kamkoli zrak tvůj rozletí se zkumný,
zříš tisíc obrazů – a půvab jeden!
Ne, nelze zapomenout nikdy více,
vás, bílé skály v břečťanových věncích,
vás, hrady, které v spánku šeptajíce
zvěsť divou sníte o svých proslavencích,
vás, černé hvozdy, v nichž to šumí plaše,
jak prchala by nejtemnějším stínem
tam vyděděná, stará božstva naše,
vás, obři znamenaní hromoklínem,
Potštýnské lípy, bohyně vy samy!
vás, v hájích tajůplné mohyl zbytky,
vás, věčně rosné páry nad nivami
a města slunná jako bílé kytky!
Co vzpomínek tu sprchá s horské výše
jak paprskový odraz tisícerý!
co kmitá jich jak duholesklé nitky
v rum rozvalin a v lišejník jich šerý!
Co v pole zlatá krví se jich píše
a v zemi vlhkou vtíná spár svůj břitký!
Již umlkly v těch lesů nočním stínu
kdys Českých Bratří mučednické písně,
již rozpadla se hrobka Žerotínů,
a starou velkosť změna smetla přísně, –
řad příšer, jenž se z Bílé hory vleče,
až od Prahy sem v dálavu se chmuří:
Kdež panstvo české, jeho štíty meče?
V prach ztratilo svou pyšnou hlavu tuří, –
a kronika jen krvavá tu zbyla!
Však na rumišti popleněných dějů,
v těch pustých sledech vše ničících rejů
se nesmrtelnosť slavně zaručila
nám, příštím národa, jenž hynul skonem!
Tam hleď, kde před modravým lesním sklonem
sám v dálku štíhlý obelisk se bělá!
Toť po pohromách strašných sláva celá
i síla naše, – všecko, co nám zbylo, –
neb kmen byl skácen Božích bojovníků,
a šťavné jádro zloupeného dříku
jen v jedinou se haluz obrodilo:
muž jeden všecku velkosť českou zdědil,
duch velikán, – ó Komenský!
– Skloň čelo
a líbej stín, jejž tento pomník metá:
zde dumal on o labyrintu světa,
zde srdce největší se o nás chvělo!
Blíž vane k nám ten duch a dojemněji
než sama jména Jiří, Karla, Žižky,
jež zvukem vítězným kol z trosek znějí,
kde lupič krev svých obětí byl cedil...
Ó slávo předků! tak tě oškubaly
jich děti, jako pýří pampelišky!
Kde tvému světci zasvěceny zvony,
i jméno Husovo z nich vyleptaly,
a jinde sáhly za hrobovou clonu,
ba spřerážely kamenné tam desky
kam složen popel Žižkův, klénot český,
vzat první schránce nad Orlice cílem
v tom hrdém královnině městě bílém,
jež pne ji k Labi skvostem ladné spony!
I neostřáhly pohraničné stezky,
té brány v srdce Orličného ráje,
kde odjakživa chtivá pruská láje
se vplazívala na nás přes pomezí...
Ach! cizota i nepřátelství zkázné
jak ostří sekery v pni českém vězí,
a vytrhnout je – není ruky rázné!
Však daly jste, vy Orlice! svým dětem
též nadšenců již, buditelů řady,
dob krasších tvůrce, kteří novým květem
zas obsypali zpustlé české sady;
zde Balbín žil – a dědici mu vznikli,
i písně vzkříšení tu zazvučely!
Ó kéž by jen tu tvrdší hlasy křikly
a peruť svitla nad zleklými čely
jak svěží zamávnutí dobré zbraně!
Ó dejte, Orlice! nám ku ochraně,
ó dejte z bystrých vln svých křest nám blažší,
křest junácký, jenž línou krev nám zpění –
ó dejte mladých orlů pokolení
té zemi naší, – ať jest věčně naší!!