Jak radostně dětinné oči se leskly
z řad zardělých, zjařených tvářiček!
Všem výjevům ručky svou pochvalu tleskly,
zněl smích jako vrkání hrdliček.
A plničko v divadle od stropu k zemi,
pln hlaviček dětských byl každý koutek;
hrán ballet jim nejmilejší mezi všemi,
hra „Královna loutek“.
Rej hraček těch oživlých se mnou šel domů
v mé hlavě, v níž vrtal: zkad jinud jej znám?
Až jak by cos šeptlo: „Proč divíš se tomu?
Svět živých – zdaž není to hračkářský krám?“–
Pak doma, když spánek mi zavřel zrak těla,
zrak duše mi otevřel čarovný proutek,
jímž hrál ballet snů, abych pravdivou zřela
hru „Královna loutek“.
V snu zřím paní krásnou; hle, nový má kostým
vždy k saisoně každé, neb častěji as;
ach! nezbádám nikdy svým rozumem prostým,
co modní ta proměna stála ji zas.
Tu čapka jak dlaň, tu zas širák ji stíní
dnes vlasy jak eben a jindy jak žloutek
i larvičku růžnou jak z hračkových skříní;
hle – královna loutek!
Pak zdá se mi o skvělé, zralé již dámě;
má výstřih, v něm perlových šňůr celý sklad,
tré náramků spiala si na každé rámě,
i pod krátkou sukénkou na nohy snad.
V čí zraky tím zlatem a klenoty blýská?
Čí obdiv chce upoutat kouzlem těch poutek?
V nich blouda snad chytí, či posměch jen získá
ta královna loutek.
V snu blížím se k děvčátku, líbivé žabce;
tu baví již koketní, výbojný flirt,
jímž tropí si blázinky z každého chlapce,
vstříc hotovým pánům sníc o vínku z myrt.
Jí hříčkou je vše; k sobě ztratila úctu,
jí lehce si váží i galantní floutek.
Toť z levnější krabice a panenka z tuctu,
ne královna loutek.
Jak panenky duté, jež prázdnotou nitra
jsou na vodě lehky, že neutonou,
druh žen se svou bublinou žití tak zchytra
též umí se přeplavit nad úhonou,
jak skleněné kachničky. Cokoli snují,
čert, kolega sklený, dá k osnově outek;
tak jistěji, směleji životem plují
než – královny loutek. –
Hle, děťátko! Samá to krajka a stužka
i z atlasu dečka i závojů kmit;
s tím kočárek zlacený posouvá služka;
v tom přepychu človíček malý je skryt.
Však maminka, schystavší chlubně mu všecko,
snad vyhýčká dušičku v něm bez peroutek,
snad marnostmi zevšední, zhloupí své děcko
jak miminko loutek.
Tak střídají v snu mém se záhadné zjevy.
Dvé podstat v nich smíšeno přetajemně;
tu v strojové loutky, tu v živoucí děvy
a v paničky před zraky mění se mně.
Ne mistryně života, ne jeho žačky,
však mnohé jen vtělená směsice choutek;
ne ženy, ne matky, ne panny, jen hračky,
jen královny loutek.