Náš ztracený ráj.
Po prostoru se rozletěly světy,
když povstaly v převelký tvorstva den;
jaký to vír! tu mocnou páskou jen
upoután v dráze vesmír rychloletý.
Bůh přemýšlel a láskou světy svázal
a každé hvězdě věčnou vlasť vykázal;
pak z půdy zemské hrstku hlíny vzal,
utvořil člověka a ráj mu dal,
a chtěl, by k sobě přilnuli na vzájem –
dal jemu vlasť, a vlast mu byla rájem.
Nezmizel ještě ráj z pozemských luhů,
jsme, sirotci! jen z něho vyštváni!
v domova lůně přec jak vyhnáni
a plačíce bloudíme v mohyl kruhu;
17
když ty tu hyneš v slzách ponořena,
s rozťatým srdcem, steskem utížena,
mdlou rukou ptáče volnosť chytajícchytajíc,
a přec v ní s hrůzou vždy jen stiskajíc
otrocká pouta, smutná jatá krásko –
ty, vlasti drahá, jediná má lásko!
18