Lapena v běhu a poutána k práci
divoká říčka se na kola kácí;
vyběhši hravě z horského zdroje,
v klopotu těžkém teď buší;
musí tam v línou mrtvolu stroje
vlíti svou jarosť a duši.
A nechať k hořké zoufalé vzpouře
vyzývá pomoc vichru a bouře,
nechať se blesků zásvitem vznímá,
nechať se mraků přívalem vzdýmá:
marné tu hrozby, marný tu vzdor,
není už svobodným dítětem hor!
Panštině zisku se protiví darmo!
Samotná není však spiata v to jarmo;
sourodí druzi, hle muži a ženy
u stroje hemží se v píli;
v potu svých tváří a ulopoceny
robotí seč jejich síly.
Kdož si tu všímne při hlučné práci,
venku-li bouře nezaburácí!
Jediná žena v hrozivé mraky
upírá teskně prosebné zraky –
ale tu marný s nebesy spor,
divoká bouře již valí se z hor.
S prvním tu bleskem se ozvala rána;
žena se vzchopí jak vichřicí štvána.
„Dítě, mé dítě!“ rtem zsinalým hlesne,
a již se z budovy řítí
v ústrety bouři, kde z mrákoty děsné
blesky jí na cestu svítí.
Chvatně se brodí přívalem deště,
na hory pádí – cíl daleko ještě!
Síla jí klesá, však živlům se vzpírá,
vnitřní jen bouří srdce jí zmírá!
V zápasu krutém se dovleče v bor,
v kýžený úkryt až k vrcholi hor.
Rokle tam tichá, nechť vítr kol hvízdá,
chýžka z ní hledí jak mlaďátko z hnízda;
za chýžkou hrčí to s mírného svahu,
kolečkem pramen tam točí.
Umdlená žena div dosáhne prahu,
vstoupí a dítko své zočí
v kolébce hrubé, jenž kolečkem hnána,
bujaré, jak ho tam vložila z rána!
S poklidem dobrým dobrého plavce
při hluků bouřných ukolébavce
k životu dorůstá útlý ten tvor,
mateřsky kolébán přívalem z hor!
Nebyly splněny matčiny stesky:
hošík, ten směje se na rudé blesky!
Ani ho neděsí rachoty hněvné –
při hromu tleská si v ruce!
příval mu neschvátil kolébky pevné! –
houpá se čile a prudce!
Pramen a dítko se spolčily hříčkou –
však bude muž kdysi robotit s říčkou!
Společná matka je kojí a sytí
vichrem a bouří k zápasu žití,
zpívajíc: Lokejte sílu a vzdor,
pokud jste volnými dítkami hor!