„Jdu do polí,“ děl Kristus Miláčkovi,
jenž pod olivou vonnou zadumán
a nadchnut stál, an v domov blankytový
slal myšlenek svých orly. „Jdu,“ děl Pán,
„a kdo by přišel, tázaje se po mně,
a kdo by pravil: Kde že dlí syn Boží?
Ty rci mu: Syn jest v Otce svého domě,
šel do polí, tam klasy vaše množí.“
Pán šel. Jan klekl, čelo skláněje,
a líbal svaté Krista šlépěje.
„Nechť přijdou, nechať uzří a se koří!
Já, Pane, řeknu: Vizte v klasů moři
loď spásy plouti, kdo jste tonoucí!
Či myslíte, že slunce horoucí
vám živné klasy zlatí do uzrání?
Či myslíte, že déšť je vláhou sytí,
že půda kořeny jim pevně chrání?
Či myslíte, že roste chléb i žití
z té hroudy, jakou svět i člověk jest?
Ó pojďte bludní, slyšte pravdy zvěst!
Tam hleďte, v klasů rozvlněné moře,
jež zlaté roucho lásky Boží nosí;
hle, v záři Svojí kráčí po prostoře
Pán světa, slunce sluncí, rosa rosy!
Žeň zraje dechem Jeho; země rodí,
že po ní stoupá Jeho svatá noha!
Ó vizte Jej, On žehná, kudy chodí!
Ó vizte slunným polem kráčet Boha!“
A zatím Kristus kráčel polem dál.
Dech lásky útrpné kol Něho vál,
a Jeho zraků paprskové tkliví
jak obzírali zlatou úrodu,
tu houstla svatá žeň, jež lačné živí,
a v stopách Páně, Jemu k průvodu
se z ušlapané stezky, z meze holé
sbor klasů zdvihl, v jedno srostlo pole;
ba všecka stébla vztyčila se výše
a klasy pocítily zrna těžší
i skláněly se šeptajíce tiše,
že dlí tu Ten, jenž zarmoucené těší,
jímž lačný syt, jímž oděn bývá nahý!
Jenž kletým žehná, miluje i vrahy
a mrtvé křísí, nestvořené tvoří!
I kráčel Kristus jako na dně v moři,
neb nad posvátnou, nachýlenou hlavou
i nad rukou té půdě žehnající,
nad něhy plnou, čistou Boží lící
se klasy vzpjaly vlnou zlatoplavou,
tak bujny mocí Jeho požehnání,
že zavřely se nad Kristovou skrání,
jak moře zbrázděné se uzavírá.
A Jan? On na hladinu zlatou zírá,
a kolem něho šumí dav, jenž přišel,
by Boha spatřil, slovo Jeho slyšel.
Již reptá pochybností výtka mnohá:
„Kde, Jene, kde že spatříme Jej – Boha?
On pravil ti, že bude kráčet polem,
a slíbil, že tam klasy naše zmnoží;
však nikde kol ho není, prázdno kolem,
on tobě lhal – a lhou-li ústa Boží?
On rouhal se – tys tonul v poblouzení!
Tvůj Kristus, Jene, synem Božím není!“
I klekl Jan pln nebejasné víry.
Již zardíval se večer v blankyt šírý,
a nad zvlněným polem zlatých klasů
se vznesl skřivan v červánkovém jasu,
dne píseň poslední tam zapěl chvěle,
pak slétl v pole k nohám Spasitele,
kde do hnízdečka k mláďatům se složil.
A Kristus kráčel dál a klasy množil.
Však Jan se modlil: „Hledáme Tě, Pane!
Kde dlíš, můj Mistře? Duch Tvůj ke mně vane,
mé duše víra cítí, že jsi blízko,
však símě pravdy padá na skalisko
v těch srdcích, která nezří okem ducha
a k čistým hlasům nebeským jsou hlucha!
Ó zjev Se, Pane, skloň ta vzdorná čela!
Jich duch je slepcem, – zjev Se zrakům těla!“
Kol ticho; vůně klasů dýše vánkem,
a hvězda bledá kmitá za červánkem,
teď roní zlatou jiskru s nebes báně,
ta padá v pole k svatým nohám Páně
a v záři Jeho božských zraků hasne.
A Pán jde dál a žehná pole klasné.
Dav bouří již: „Noc nad polem se stmívá, –
Zdaž jest to Bůh, kdo v temnotách se skrývá?
Proč hlasu tvého neslyší? Či bloudí
v tom poli jako nejbludnější z lidí?
A to že Bůh, jenž naše bludy soudí,
a to že Bůh, jenž do srdcí nám vidí
a sčítá písek moře, hvězdy nebe?
Tvůj Kristus, Jene, lhal a klame tebe!“
Tu jazyk Janův zaplál ohněm svatým:
„Bůh, pravý Bůh jde ukryt polem zlatým,
Bůh kráčí po té půdě, na níž klečím,
a nikdy nejevil se Bůh mi větším
a nesmírnějším v lásce Své i síle
než teď, an zastřen, zapřen ve Svém díle
se ztrácí v díla toho plodném moři!
Hle zázrak tvůrčí! – Ten však, kdo jej tvoří,
ten tajný obr mizí, mlčí skromně
a němě káže: Nepátrejte po mně!
Neb Jeho nevyzkoumá lidské oko!
Onť tajemství, jež halí přehluboko
svou tvář nám v ohromnosti svého divu!
Ó nechte Jej v té velkosti tam tiché!
Zřít chcete Boha – a jak modle liché
se Jemu klanět? – Vizte štědrou nivu:
tamť věčný Bůh! Hle, jak se klasy vlní,
jak jádrem, chlebem života se plní!
Ten dobrý Bůh, jejž přerůstají klasy,
i neznán, skryt vám žehná a vás spasí.“
I zaplanula z pole zář tak čistá,
že vedle ní by den se nocí zdál;
dav padnuv k zemi tváří, nezřel Krista
a Kristus pod sklenutím klasů stál,
jež věncem vinuly se k Jeho vlasům,
i žehnal lidem, jak byl žehnal klasům.