Jaké to vzácné má od Boha dary
chudobných rodičů syneček jarý!
Vysoké čelo a obočí řásné,
pod nimi očka jak hvězdičky krásné;
stolistá růžička na každé tváři,
v bělostných liliích půvabně září.
Chválí jej učitel, chválí jej kněz,
právem naň hrda jest veškera ves.
Václav už vychodil obecnou školu,
otec i matka se radili spolu:
„Pověz, co z Václava našeho bude?
Vyjde-li advokát z chaty té chudé?“
Matka dí: ,Touha má ještě výš leze,
ráda bych viděla v synu svém kněze;
ať si však knězem neb lékařem jest,
ze všeho Bohu buď chvála a čest!‘
Rodiče zbožní jej do města dali,
o jeho výživu mozolně dbali;
práci svou zdvojili, poskrovnu žili,
hladu by nemíval synáček milý;
lásku jim splácel syn láskou a vděkem,
radostně prospíval moudrostí, věkem,
pokud si zachoval zbožnost a ctnost,
pokud všech bludů a klamů byl prost.
Pátého roku však žalostně pustnul,
ve hlavě nápadně zmatek mu hustnul;
pletla mu mozeček bezbožná četba,
časových poměrů záhubná kletba;
soudruhů zbloudilých šeredné vzory,
z domnělé moudrosti rostoucí vzdory.
Václavek s učením u konce byl,
neblaze na plano do větru žil.
Otec i matka naň dále se dřeli,
hladem a zármutkem tleli a mřeli,
až pak je po sobě za malou dobu,
sousedé vynesli k černému hrobu.
Synáček neprávě na osud toužil,
v zoufalé myšlénky svou mysl hroužil:
„Že jsem se řemeslu nevyučil,
nikdy bych tolik se nenamučil!“
Z milosti dostal se v redakci k práci,
v zásadách bludem se víc a víc zvrácí;
v novinách věty a slovíčka sbírá,
tupým svým perem je krajanům vtírá;
smutným svým výrobkům trpce se směje,
na vlast a na národ, na ctnosti kleje:
„Bídník já plazím se jako zlý had,
k tomu mne nutí jen ukrutný hlad!“
„Vím já, že po cestách zatmělých chodím,
vlastnímu národu mrzce že škodím;
čím dál víc poznávám v rozumu chabém,
že jsem jen ve službě nepřátel rabem:
vím, že mne nesčetné rodiny klejí,
zbožnosti zbaveny proudy slz lejí;
život můj bez pravdy, bez blahých vnad –
do práce záhubné nutí mne hlad.“
„Nejen jsem předčasně ve hrobním chládku
pochoval vlastního otce i matku;
kolik as otců a matiček jiných
vinou mou leží už ve hrobech stinných,
na které bolně a žalostně hledí
zůstalí sirotci hladní a bledí?
Ó velice veliký jest ten můj pád,
k zločinům takovým dohnal mne hlad.“
„Vyslovit pravdu můj jazyk se vzpouzí –
mnohý druh větší měl nežli já nouzi;
stál však a setrval ve světle pravém,
nedal se mýliti v rozumu zdravém;
rekovně snášel vždy nejednu tíži,
a již se učení konec mu blíží;
bude-li v moudrosti křesťanské stát,
nikdy snad nebude trpěti hlad.“
Zbabělče, proč se tak moříš a trudíš,
a proč se v ovzduší úmorném nudíš?
Nevíš, že Kristovo světlo nám svítí,
kteréž i pro Tebe vonné má kvítí?
Chceš-li až do smrti v temnosti tapat,
a tak jen mátohy honit a lapat?
Kam jsi dal rozum? Tys silen a mlád,
řemeslo sejme ti hanbu a hlad.
Příteli, odvrať se od levé strany,
s očí hned spadnou Ti šedivé blány;
blány ty škaredé Tobě zrak kalí,
oči Tvé v temnotu ve bludy halí;
duše Tvá oživne osvětou jasnou,
bahnité bludičky před Tebou zhasnou.
Zanikne žídlo všech rozumu vad,
duše ni tělo mít nebude hlad.
Poznáš, že blaze jest sloužiti Pánu,
a jak lze zahojit na mozku ránu;
poznáš, čím pravá jest k národu láska,
kterou se s čela Ti vytratí vráska.
Osvítíš, oblažíš sta a sta bratrů,
ještě snad napravíš svedenou chatru;
blažený kajicník budeš žít rád,
v ráji pak mine Tě žízeň a hlad.