Hoj, Vy smutní temnomilci,
nerozvážní odrodilci,
chcete-li, by drahá vlast
nepřátelům klesla v past?
Sejměte si povlak šedý,
nehanobte zbožné dědy!
Proč Vám zloba srdce svírá?
Zhasíná v něm blahá víra;
v mozku blud se plemení,
mizí Boží Zjevení;
svět se s Vámi divně točí,
mnete sobě temné oči.
Hoj, Vy truchlí omámenci,
černých duchů porobenci,
ve tmách zříte svoji čest,
pokud tělu blaze jest;
nastane-li nedostatek,
v hlavě, v srdci roste zmatek.
Tělo, to by rádo jedlo,
chce, by se mu dobře vedlo;
žít chce v stálé rozkoši,
ale při tom lenoší:
neví, že kdo není v práci,
na pokrmy právo ztrácí.
Nevíte, co pán Bůh káže?
Nač vám rozum dal a paže?
Pilný cítí Vaši zlost,
že má všeho stále dost;
rostou Vám hned zpupné roupy,
ruka smělá krade, loupí.
Nechápete krásných ctností,
s nimiž mír se v duší hostí;
tělesný jen máte čich,
Vám se více líbí hřích;
v tom jest Vaše černá snaha,
nábožného sprostit blaha.
„Bídný jsem,“ tak ret Váš říká,
„nechať každý bídě zvyká;
ač já z toho nemám nic,
nikdo neměj než já víc;“
proto zloba Tvá se snaží
zhubit všem ctnost, která blaží.
Vidět, že jsi ničemníkem,
zlého ducha pomocníkem,
on též z toho nemá nic,
přijdeš-li s ním do temnic;
z ďábelské jen zloby jásá,
že Tě mine věčná spása.
Čím je Tobě národ blahý,
že mu množíš běsné vrahy?
Neví-li Tvůj bludný duch.
čím jej mít chce věčný Bůh?
A kým Ty sám činíš sebe,
na očích-li nemáš nebe?
Ovšem, Tobě bez Zjevení
člověk, národ, ničím není;
otci svému, to víš sám,
posmíváš se jako Chám.
Nezná rozkaz duše líná:
„Chval duch každý Hospodina!“
Hoj, Ty bídný pobloudilče,
trestuhodný provinilče,
na záhubné cestě stůj,
k Bohu obrať rozum svůj,
či jest Tvá tma tak už husta,
že ji halí kůra tlustá?
Bůh Syn, Kristus, Světlo světa,
kajícníkům temnost smetá,
Onť se za nás v oběť dal,
na milost i lotra vzal,
před Ním, duše pomatená,
vroucně klekni na kolena!