Missionář Kristem osvícený
k světlu vodí slepé pohany;
ale mudrák pýchou zaslepený
do temnoty láká křesťany;
missionář cestu k blahu razí,
mudrák blaho křesťanům zas kazí.
Aj, proč nejdeš k rodům divokým;
bys je oblažoval světlem svým?
„Nač se u nich těžkou prací mořit,
lze-li doma blaho blaze bořit?
Až je Církev vzdělá v křesťany.
já z nich dělat budu pohany.
Hle, jak dnes již ve všem obvodu
svítí naše světlo národu!
Světlem naším ozářené hlavy
o překot již palác blaha staví;
křesťanský řád už se z rodin ztrácí;
naši žáci nemilují práci.“
Ano, Vaše světlo smutně svítí, –
asi tak, jak v bahně černé kvítí.
Každý učeně se nadouvá.
krčma jim se více zamlouvá.
Ve dne, v noci až až do únavy
na výlety chodí, na zábavy;
a jak se jim zábavy ty daří; –
zdraví, čas a štěstí svoje maří.
O tom blahu dobře všude ví se
mudrují a řvou a opíjí se;
z bratrské se lásky líbají
a hned nožem sebe bodají;
za té jejich práce činné –
rodina jim hladem hyne.
Výkvět Vašich výzkumů
hanbu dělá rozumu!
Osvěť Vám jej Svatý Duch,
otevři Vám vid a sluch!
Nekřesťanská věda bledá –
drahé vlasti blaha nedá.
Těší Vás dav synů, vnuků,
jimž vře blud Váš v krvi, v tuku,
jenž se k Církvi neznají,
vlast svou v lásce nemají?
Co z nich národ bude mít,
až v něm rozestrou svou síť?
Hlava mělká, srdce pusté,
duch se točí ve tmě husté,
ze rtů hnusný dech jim čiší,
cizy jsou jim tužby vyšší – –
Dík, že máme pluky jiné;
z nichž se každý k Bohu vine;
odchovance pravé vědy,
ctící vlast a zbožné dědy,
v těch nám dobrá naděj’ kvete,
zloch že národ nerozmete.
Kéž jich počet milost Boží
rok co rok nám hojně množí!