Světobčanství smyšlénkou je vrátkou,
nerovná se lásce k bližnímu,
podobá se kvítku zimnímu,
jež mráz kreslí na dobu jen krátkou.
Více méně každý člověk žije
oborem svým úzce omezen,
velduchů se rodí málo jen,
jichžto činnost v celý svět se lije.
Křehký člověk nežádej být lovcem
blaha všeho světa národu,
on buď činným ve svém obvodu,
svědomitým budiž národovcem.
Pilně pracuj každý v úzkém kruhu,
v domácnosti své a v rodině,
potom v milé obci, dědině,
užitečným stávej druh se druhu.
Um-li Tvůj síla Tvá se vzmáhá,
chrabrou-li se stává Tvoje hruď,
kraji pak a vlasti sluhou buď,
budiž milé vlasti strůjcem blaha.
Láska k bližním, silná víra v Boha –
péro, ret a krok Tvůj oživuj,
proti nepřátelům statně stůj,
nepřemůže Tě ni zloba mnohá.
Moudré slovo, zbožný příklad muže
stále v kruhy větší působí,
mocně cizích krajin osoby
v ctnostech tuží, víže k sobě úže.
Pro ženy i muže, bystré hlavy,
pro nezištné věrné vlastence,
národ vždy měj kvítí na věnce;
jimi jen se zdobí všechny stavy.
A což ten, jenž dobrý lid náš mate,
ten, jenž sám jsa pravé vědy prost,
v lehkost dává blahodárnou ctnost,
ve stín staví světlo víry svaté?
Kam tě vábí ten Tvůj mozek řídký?
Čím jest Tobě otec, národ, vlast?
Jenom krátká Tobě kyne slast;
ve tmu hroužíš i své vlastní dítky.
Proč Tě krásná vlasti půda nosí?
Za Tebe se stydí město, ves,
v temnotách Tě popohání běs –
věrný křesťan za Tě Boha prosí!