Strýček Hanák mimo hody,
nechodíval do hospody,
leč když byla jeho žena
za kmotřenku vyprošena,
a když smuten sám a sám
v domě chodil sem a tam.
Na cestu se kdysi vydal,
v hospodě by trochu snídal;
tam už z rána kolem stolů
hovořili muži spolu;
strýček v koutě chvíli seděl,
na společnost vážně hleděl;
od stolku pak svého vstal,
s jedním do řeči se dal:
„Příteli, co vlastně jste,
že Vás vidím dneska zde?“
‚Socjalista demokrat!
Nevíte, co je to, strýče?
Nasloucháte jako býče!‘
Společnost se zamlčela,
na rolníka pilně zřela.
Strýček moudře okem blikal,
a hned za ním slova říkal:
„Cocálista, kde mok, rád!
Včil já tomu rozumím,
zase něco znám a vím:
„Cocálista, kde mok, rád!
nemusím se dále ptát.
Na práci nic nemáte,
pořád jenom cocáte;*)
jen aby to řemeslo
hořký pláč Vám neneslo!“
Ačkoli ze všeho týdního výdělku
maličko zbylo jim k modrému pondělku,
přece všem zamželou hlavou jak šíp
proletěl rolníkův broušený vtip.
Pro strýčka nastaly výbuchy chvály,
za stolem všickni se upřímně smáli.
Zatím co snídal strýc za stolkem v koutečku,
plyn se jim rozsvítil v mlhavém mozečku;
rychle se několik hostů těch shodlo,
že je to pod vestou bolestně bodlo;
urputně mračil se nejeden z nich,
ve zlost se měnil jich nevinný smích.
Chvatně se omáčel nejeden ret,
chrleny nadávky na všechen svět;
obecní, státní a církevní správa
předmětem potřebných oprav se stává;
lání a rouhání odevšad zavznělo,
řvaní a spílání mírnit se nechtělo.
Strýček se štítil těch blesků a hromů,
zaplativ snídaní hned se bral domů.
Počaly slzy mu v očích se chvěti
pro jejich rodiče, ženy a děti.