V snů kukli zapředen a v soumrak ztmělý,
v své dílně seděl mistr Bandinelli.
Již dlouho v prachu kladivo a dláta
netknuta leží; rameno jak chromé
se vznésti nechce v bázni nevidomé
ku práci, dílu; lampa duše spjata
mlhavou clonou, v nížto tvůrčí tucha
zaniká mžikem jako jiskra hluchá.
Proč jako kovkop v hloubi nitra pilně
v myšlénkách zabrán mistr ve své dílně?
Sto asi let již Florencie měla
mramoru velký balvan tlící v prachu,
jejž zkazila kdys ruka neumělá
bez jiskry ducha, v řemeslném vzmachu.
Tu rada města, chtějíc dílem slavným
se rovnat ušlechtilým předkům dávným,
hlásala všem, jimž blesk umění v čele,
by mrtvý balvan v půtce zmohli smělé,
stesali sochu Florencii k slávě.
Však Bandinelli, po něm mistři všici,
stín nedůvěry na duši a v líci,
pohrdli dílem řkouce jednohlasně:
„Ač hvězda umění nám hoří v hlavě,
věříme pevně, okem zříme jasně,
že ruka lidská nezmůže ten kámen.“
Zas v prachu ležel; ale jinoch chmurný,
v němž sopkou sálal tvořivosti plamen
a obraznosti Samum žhavý, burný,
tož Michel-Angelo děl města sboru:
„Kdys židů zástup s obrem Goliátem
zápasil marně, až tu slunných zraků
mladistvý David vzmachem svého praku
olbříma srazil; tak já zářným dlátem
pokořím mrtvou hmotu, do mramoru
Davida vtesám, vítězného reka.“
Ta hrdá slova po městě se šíří
a řada mistrů diví se a leká,
jásají jedni, druzí záští pěnou,
jak muší roj či noční netopýři,
kol lítají se zlobou utajenou.
V snů kukli zapředen též Bandinelli;
jak stěžeň lodi bouří rozechvělý
se zmítá, chvěje, myslí, hloubá pilně,
s nočními stíny mluví ve své dílně:
„Co nemožným se zdálo, marným dílem,
co mlhou bylo stajeno mi v hrudi,
ten mladík tesá na mramoru bílém,
ze hrobu v žití tvůrčím kouzlem budí.
Co mého umění ten záblesk matný,
jak bludičky, jež mihotem svým zjevná
jen chodcům nočním?“ – Zachvěl se muž statný,
naběhly žíly v čele, tváře hněvná
zarudla víc – již syčí hněv: „Nač, sochy kleté,
jste vyšly z ruky mé? Jak plevel smete
vás v bezdnou propast vichr zapomnění!
Vám do tváře prach všednosti se lepí –
nuž! co jste, buďtež – hluché, mrtvé střepy.“
Jak makovice soch poráží hlavy
kladivem mistr, dílnu v trosky mění,
pak v noc se řítí jako přízrak tmavý.
Neb v hloubi duše běs příšerný vstává
a šeptá v sluch: „Jak tvá i jeho zahyň sláva;
snad Davida již socha vytesána;
jdi! sraž ji k zemi, jedna stačí rána!“
Ulicí kvapí; nad ním hvězdné luhy
se tiše pnou; obláčků bílé stuhy
přes měsíc tíhnou beránků jak stáda. –
Jak noční stín se Bandinelli vkrádá
do cizí dílny – rozhlíží se kolem –
hle! v roušce socha – hněvným se zápolem
blíž kvapí tam – již rozpřahá se k ráně –
pojednou ustal, palné zachyt’ skráně
a v smíchu děl: „Dřív výtvor velkolepý
přec musím zřít, než obrátím ho v střepy!“
a roušku strh’! – – S velebným slunným zrakem
jak Ježíš, nad vodami vítěz, se svým prakem
tu David stál; v něm něha, mládí, síla
v souladu krásném; z něho zář se lila,
zář nahé krásy duhou nad oblakem.
Vznešená socha! – – – Před ní Bandinelli
na zemi klečí žárem rozechvělý
a luna v okně v paprsků svých reji
dvě slzy stihla v bledém obličeji.