Kolesa valí čas, věk za věkem se kácí,
za lidstvem ve propast se nové lidstvo ztrácí
jak hvězda hasnoucí, jež padá s oblohy.
A my tu s vrakem tím na bouřném věků moři,
nám hvězda poslední jen matným svitem hoří,
nám bezkonečná noc již zeje pod nohy!
Kde cíl? Hle, kormidlo již zlomilo se v půli!
Ne vánku hravý šept, peruti zavanuly
to dravců půlnočních, když ucítí svůj lup.
Zažehla bleskem výš, bouř vlny k nebi zvedá,
na stožár skácený smrt usedla si bledá,
a v mraků hlubinách již lačný krouží sup.
Jen dále! Štěstěna nechť smělým sílí páže!
Na výspě poslední jsme poslední my stráže,
nuž volně prapor náš nechť vlaje nad námi!
Svých srdcí bouřný tluk již vrzte v obětnici –
než matka Slávie svou tesknou skryje líci,
zapalte pochodně svých žalob jiskrami!
A píseň poslední nechť pozdvihne se k výši!
ať slyší pomsty Bůh – on hromem odpoví.
A půda zastená, a zachvějí se skály
pod krokem posledním – jak tehdá, v mračné dáli
když světem otřásal hlas Husův hromový.
Jak tehdá, válečný žalm božích bojovníků
kdy v klenby nebes bil – bez slzy, beze vzlyku
vesmíru prostorem náš dohřmí mroucí zpěv!
A jedna bude zvěst: – Ti znali umírati,
i když ne zvítězit – jich rovy sláva zlatí,
jich činů ohlasem zní písně našich děv!
Kolesa valí čas, věk za věkem se kácí,
na jeho hřídeli dnes lid můj dokrvácí,
však zoře vzkříšení kdys nová vzplane v něm!
Nuž v zpěv ať pohřební již zvučí struna zlatá!
Nechť smrti kypí číš! To naše trofej svatá –
my trupy vrahů svých své hroby přikryjem!