DUDÁK.
Naklonil hlavu šedivou
a družné stiskl dudy:
„Ba, to byl přec jen jiný čas –
teď svět i na zpěv chudý!
Kam dudák přišel, veselo
a zpěvu, tance, plesu –
teď tyto vetché dudy své
už jenom k hrobu nesu.
Kam dudák přišel, žert a smích
a k boku děvče vnadné –
ba věřte, v celém světě teď
už není také žádné!
Jen hlesnu – láska jako trám
a v sklence mok se pění –
což platno, zlatých časů těch
už dávno v světě není.
A když jsem hrál, tu rozkoší
i dědek k holce skočil:
„Hoj, posvícení jednou jen!“
a již se v kole točil.
Kdež chvíle ty! Ač tehda pán
snad víc nás ke zdi tlačil,
já hrál – a národ rozjařen
se sotva smáti stačil.
62
Kdež chvíle ty! ten nový věk
zapomněl starých ctností:
je chudák pes – a srdce vám
jen klam a šalbu hostí.
Ba věřte, tak dřív nebylo,
to z cizinských jen styků:
bohdejž jste víc si vážili
svých vlastních, českých zvyků!
Byl cizinec vždy podlý vrah
a vše, co jeho, kleté!
Bohdejž si jednou přece už
na předky vzpomenete!
Ti na rtech to co ve srdci
a přímého vždy hledu:
vy v hrudi zlobu škaredou
a v ústech plno medu.
Nám zlaté předků varyto
v boj hrdou pělo píseň –
teď zlato má být pozlátkem
a svatý chorál – plíseň?
Čím hustší řady nepřátel,
tím větší síla v páži!
Teď máme o tom přemýšlet,
zdaž poslední jsme stráží?
To není dobře, věřte mi,
jáť mnoho znal a viděl:
však za lid český takový
bych se až v duši styděl.
63
Ač chuďas jsem a poslední
snad dudáckého stavu,
ty všecky vaše novoty
mi nepopletou hlavu.
Obraťte domů, pokud čas –
pak snad už pozdě bude,
a starý dudák pravdu vám
snad naposled již hude!“
Naklonil hlavu šedivou
a družné stiskl dudy:
„Ba, to byl přec jen jiný čas,
teď svět i na zpěv chudý!“
64