I hovoří otec ke svojim synům:
„Vy, synové moji!
Juž je vůkol čirá tma,
A stádo bučí nenapojené;
Jděte tři ku lesní studánce,
A navažte do věder vody.“
I šli tři synové
Temnotou noční ku lesní studánce,
Aby navážili do věder vody,
Neboť byla juž vůkol čirá tma,
A stádo bučelo nenapojené.
A kdyžto došli ku lesní studánce,
Nebylo tam ani krůpěje vody.
Díval se otec
Do noční mhy, k černému lesu;
A když dlouho nešli synové jeho,
Rozhněvaný otec volal z okna:
„Bodejž ste se tam zkrkavčeli!“
I poslal ku lesní studánce
Tři mladší syny svoje,
Aby navážili do věder vody;
Neboť byla juž vůkol čirá tma,
A stádo bučelo nenapojené.
A když dlouho se mu nevraceli,
Hněvný otec opět volal z okna:
„Bodejž ste se tam zkrkavčeli!“
Poslal otec tři nejmladší syny
Temnou nocí ku lesní studánce,
Aby navážili do věder vody.
Prosili synové otce svého:
„Otče milý! – čirá tma je vůkol;
Vítr hučí jako píseň hrobní!
Nech nás doma; anebo poď s námi
Hledat bratry naše v černém lese.“
Ale otec neslyšel hlasy jejich.
I šli sami ku lesní studánce,
Aby navážili do věder vody,
A své bratry aby vyhledali.
A kdyžto se i tito nevraceli,
Slyše otec stádo bučeti nenapojené,
Díval se oknem k černému lesu,
A volati se jal slovem hněvným:
„Bodejž ste se tam všickni zkrkavčeli!“
Hněv otcův byl dlouhý jako tmavá noc,
Ale delší byla žalost dcéry jeho. –
Černá noc vykouřila se,
A luční páry vůkol rozplašily se;
Bouře dobouřila, a stromové dohučeli,
A modré nebe se rozednělo.
Do raní krajiny, k černému lesu,
Vlhkýma očima otec se dívá,
A na svoje syny žalostně volá:
„Poďte! poďte, synové moji!
Bouře dobouřila, a stromové dohučeli,
A hněvy moje se rozplašily!“
A hle! – vyletí tu z temného lesa,
jakoby mráček, devatero krkavčí;
Z černého lesa na blízký dubec,
A z toho dubu na rákosovou chaloupku.
A tu se loučí s otcovským sídlem,
Křídloma tepou, a smutně volají,
Polovic lidským, a polovic krkavčím hlasem:
„Ach, otče milý! – přemilý otče!
Ach, sestro milá! – přemilá sestro!
Zdrávi tu buďte, a se nesužte,
Dosti je veliké juž soužení naše;
Jak vás obejmem, když rukou nemáme?
A jak se s váma rozžehnáme?
Dalekoť naše osudní pouť;
Ach, dalekoť od vás, až do Hadí Skály!“
A tak povolavše, ze střechy pozvihli se,
Dolů sou sletěli, a smutně se loučili;
Otci a sestře na ramena vlétali,
A ouzkostně krákajíce, křídloma třepali,
Jakoby je líbati, a jakoby je objímati chtěli,
A otec a sestra, oba sou plakali.
Když pak se s nima byli rozloučili,
Na blízký dubec sou odletěli.
Potom se vrátili opět, ku obydlíčku,
A dlouho nad otcem se vznášeli,
A žalosně zakrákoravše, pryč sou uletěli.
Otecké oči za nimi letěly,
A sesterské oči se zalívaly. – –
I volá otec, volá žalostně:
„Dcéro moje! – ty dítě nejmladší;
Ty sirotku můj! a duše moje!
Vidíšli ho, toho zeleného hada,
Anto svírá kolkol žebra moje?“
A dcéra ho nevidí, toho hada,
A k otci smutně promluví:
„Ach, otče milý! – jestli to pouhé zdání;
Ach, otče milý! – pavučina tě mámí.“
A otec utichne, a otec ji líbá,
A opět se lekne, a opět volá:
„O dcéro moje! ty dítě jediné!
Není všecko zdání, co se nám zdá!
A hle! a hle! – vidíšli pak?
Devět krkavců sem letí!“
A dcéra ho hladí, a dcéra ho líbá:
„Ach, otče! otče – to se ti zdá!
Vidění horká ti mysl dělá;
Malé mušky to tu lítají!“
A otec utichne, a otec ji hladí,
A opět leká se, a vidí tři hady:
„O dcéro! o dcéro! – vidíšli pak?
Tu jeden, tam druhý a třetí had!
O dcéro milá! o dcéro milá!
Není všecko zdání, co se nám zdá!“
A dcéra se lekne, a dcéra se dívá,
A vidí tři hady, a k otci se píná.
A hle! – tři hadi, tři zelení to hadi,
Tu jeden, tam druhý a třetí tady!
Po zemi se krouží, a na ocasy se staví,
Tu jeden, tam druhý a třetí tady!
A jeden z těch hadů, z těch zelených mluví,
Polovic lidským, a polovic hadím hlasem:
„Ubohý otče! – ubohá sestro!
Vysvoboď bratry ze Hadí Skály.
Ve Hadí Skále krkavců devět,
Půl dne krkavci, a půl dne sou lidmi!“
A dcéra leká se, a dcéra se dívá,
A slyšíc hadí slova, k otci se píná.
A hle! – tři hadi, tři zelení hadi,
Tu jeden, tam druhý a třetí tady!
Po zemi se krouží, a na ocasy se staví,
Z chyže se tratí u hadím sikotání,
Ten tudy, tam druhý a třetí tady.
A otec trne, a rve černé vlasy,
A dcéra se naň věší, a dcéra ho těší:
„Ach, otče milý! nesuž duši svoji;
„Ach, otče milý! nech mne odejíti;
„Ve Hadí Skále mých bratrů devět,
„Půl dne krkavci, a půl dne sou lidmi!“
A otec ji hladí, a otec ji líbá,
A dcéra odchází, a za ní on smutně se dívá. – –
Z dalekých lesů se raní valila pára,
Nebe se rozjasnilo, a oblaka se zamodraly,
A vlhká země rozzelenala se.
Po raní rose, po bujných lučinách,
Kráčí dívka do prastarého lesa,
Z lesa do údolí, a do černých hor, do strašných.
Za pátou řekou, a za sedmou horou,
Přijde do skalní jeskyně, do podzemní,
Do skrýše tmavé – ke Slunci.
V jeskyni podzemní plápolá oheň,
U ohně stará baba se hřeje, a škaredě hledí;
Pod žlutým čelem soví obočí, a červené oči,
Zaječí uši, jeřabí huba, a ryzaté vlasy.
U ohně sedí, a škaredě na dívku hledí;
Mrká očima, a siptí: „zima je! zima!“
A dívka se lekne, a na těle na duši trne,
A stane, a coufá, a baba jí kyne:
„Hyhy! jen dále, neboj se ve skále!
Ve dne je den, a v noci je noc;
Moc není málo, a málo není moc.“
A při ohni sedí, a škaredě hledí,
A mrká očima, a sičí: „zima je! zima!“
I zmuží se dívka, a k ohni si sedne,
U ohně se ohřívá, a baba na oheň přikládá:
„Muší křídýlka, a kůžičky hadí,
Oheň hřeje, a borová smola kadí!
Ve dne je den, a v noci je noc;
Kýkyryký! sasa, puc pac poc!“
A dívka se zmuží a babu prosí:
„Stvoření strašné! ty duchu podzemní!
Já tebe žádám, bys mi oznámila,
Kdež je Slunce, a kdy se navrátí.“
A baba se hřeje, a baba se směje,
Dívku k sobě víne, a dívka sine.
„Čekej do večera, není to moc;
Ve dne je den, a v noci je noc!
Pak ale skrej se do kouta v zdálí,
Sic tě ožehne, sic tě opálí!“
A baba se hřeje, a baba se směje,
A dívka čeká, a baby se leká. –
Po dnu jasném tmavý byl večer;
Slunce se u večer navrátí do jeskyně,
A vida dívku, běloučké pleti,
Plamenné paprysky do sebe vdýchá,
A tělo svoje oblakovým pláštěm zahalí.
I prosí děva: „Ty, Slunce, stvoření dobré!
Pověz ty mně, jestli že tobě povědomo,
Jak daleko, a kde leží Hadí Skála.
V Hadí Skále mých bratrů devět,
Půl dne sou krkavci, a půl dne sou lidmi!“
Odpoví Slunce: „Nevím já, ubohá dívko,
Jak daleko, a kde leží Hadí Skála;
Ale jdi k Měsíci, a Měsíc tobě poví.“
A když ta slova dívka uslyšala,
Oddechla sobě, a poradovala se,
A z podzemní té jeskyně pospíchala. –
I chvátá dívka, soumrakem večerním,
Od Slunce daleko ku bledému Měsíci.
Za sedmou řekou, a za devátou horou,
Přijde do lesa velkého, do lesa černého;
A vidouc jeskyni v tom černém lese,
Vejde do skály, a bázlivě pohlíží.
Ve jeskyni tmavé, v té strašlivé skále,
Stojí zpráchnivělá vrba, šedivě olistěná,
A pod tou vrbou hoří plamýnek modrý.
A když se tak dívá, a když tak pohlíží,
Ta stará vrba se hrbatí, a k ohni se níží;
Pod vyzáblým čelem čapí nos, a tři zelené oči,
Žluví huba, čejčí krk, a chlupaté uši.
U ohně sedí, a škaredě na dívku hledí,
Do ohně prská, a oheň fučí a sičí,
A slíny hoří, a baba se směje, a kňučí a řičí:
„Krr caca! dlidli, puc pac poc!
Přede mnou den, a za mnou noc!“
A dívka se lekne, a úzkostí hyne,
A baba se zubí, a baba jí kyne:
„Neboj se, dítě! puc pac poc,
Přede mnou den, a za mnou noc!“
A u ohně sedí, a zeleně hledí,
A dívka se zmuží, a škaredu prosí:
„Stvoření strašné! ty duchu podzemní!
Jáť tebe žádám, bys mi oznámila,
Kdež dlí Měsíc, a kdy se navrátí.“
A baba se zubí, a u ohně se čudí,
A oheň kňučí, a baba skučí:
„Čekej do rána, není to moc,
Přede mnou den, a za mnou je noc;
Sedni k ohníčku, a nic se neboj,
Plamenů sedum, a větrů je roj!“
A dívka si sedne, a dívka se hřeje,
A baba vyje, a plameny plyje:
„Neboj se dítě! puc pac poc,
Před náma den, a za náma noc!“ –
Po tmavé noci jasné bylo jitro,
A Měsíc ráno se navrátí do jeskyně.
I prosí ho dívka:
„Ty, Měsíci, stvoření dobré!
Pověz ty mně, jestli že tobě povědomo,
Jak daleko, a kde leží Hadí Skála.
Ve Hadí Skále mi zakleno devět bratrů,
Půl dne sou krkavci, a půl dne lidmi.“
Odpovídá Měsíc: „Ty nebohá děvo!
Daleko jesti ta Hadí Skála,
Dalekoť odetud, až za pátou horou,
Za sedmi lesy, a za devíti vodami!“
A dívka leká se, a dívka se bojí,
A Měsíc jí radí, a radě jí mluví:
„Poslyš, dítě, poslyš moje rady:
Jdi ku Povětří, víť ono, kde Skála je Hadí;
Povětří zafučí, vstane a houkne,
A vzlétne, a ku Hadí Skále tě zafoukne.“
I poslechne ho dívka, a jeskyni opouští;
Z jeskyně do lesa, a v lese do houští.
Šla panna húštinami po celý den;
A když se juž k večeru schylovalo,
Přijde do prostřed lesa, lesa černého,
A v tom prostřed lese byla zelená louka;
Po té louce poskakovalať sobě světýlka,
A to světýlka zelená, a světýlka modrá.
I bázlivě se dívala, a bázlivě pohlížela,
A bázlivě pohlížíc, pěšinku stratila.
A hovoří dívka: „Vy, stvoření dobrá!
Stvoření zelená, a stvořeníčka modrá!
Já se vás bála, a bázlivě pohlížela,
A bázlivě pohlížíc, pěšinku sem stratila.
Jdu hledat bratry, devět krkavců;
Slunce mě poslalo ku bledému Měsíci,
A Měsíc mne poslal ku Povětří;
„OkažtežOkažtež vy mně cestu k Povětří,
„VyVy, stvoření modrá, a stvořeníčka zelená!“
A hle, a hle! tři stvoření modrá,
Tu jedno, tam druhé, a třetí tady!
A hle, a hle! tři stvoření zelená,
Tu jedno, tam druhé a třetí tady!
Kol dívky poskakují, a cestu okazují,
A dívka se leká, a po pěšince spěchá.
„Ve dne je den, a v noci je noc;
Ve dne nejsme nic, a v noci sme moc!“
Dívka se dívá, a dívka poslouchá,
A stane, a kráčí a opět coufá;
A tak to jde stále po lučině dále,
Bludičky poskakují, a cestu jí okazují,
Po rovné pěšině – „cup cup cup!“
A přes hluboké příkopy: „hupi hupi hup!“
A když tako kráčí, a když tako spěchá,
Kuropění je zdaleka slyšeti nechá,
A světýlka se leknou, a takto jí řeknou:
„Kohúti kokrhají, čuchy čuchy: den!
Už nezabloudíš, kráčej sama jen;
Před námi jasno, a za námi noc,
Ve dne nejsme nic, a v noci sme moc!“
A hle! a hle! ta stvoření modrá,
Tu jedno, tam druhé a třetí tady;
A hle! a hle! ta stvoření zelená,
Tu jedno, tam druhé a třetí tady!
Od dívky odskakují, a k lesu poskakují;
Po rovné lučině: „cup, cup, cup;“
A přes hluboké příkopy: „hupi hupi hup!“
Kohouti dozpívali, a rozednělo se,
A děva douc po pěšince, šla po celý den;
Když pak byl juž večer, blížila se k lesu,
Ona k lesu, a černý les se blížil k ní.
A když tako kráčí, a k lesu se blíží,
Země se hejbá, a země se níží;
A ona se zmuží, a přec jde dále,
Do černého lesa, a v lese ku skále. –
V tom černém lese, země se třese,
A ve divokém třeskotu skála se otevře!
A dívka leká se, a dívka se bojí,
Přec v jeskyni vejde, a zmámena stojí.
Huj, huj! – v té skále, v tom černém lese,
Kanec starou babu na zádech nese!
A dívka leká se, a dívka hyne,
A baba se směje, a baba jí kyne:
„Poď! a sedni, a jen se zmuž!
Času je málo! huš, huš, huš!“
A na kanci jede, a řičí a vyje,
A černý kanec skáče, a plameny plyje.
I zmuží se dívka, a kráčí k babě,
Baby se lekne, a hovoří slabě:
„Stvoření strašné! – vyslyš mě teď,
A ku Povětří mě dobře veď!“
A baba sleze, a dívku na kance zvedne,
Chňapne oprať, a sama si na ocas sedne:
„Času je málo! drž se a zmuž!
Čenichám raní zduch! huš, huš, huš!“
A na kanci jedou, a baba řičí a vyje,
A kanec letmo utíká, a plameny plyje;
I taktoť jedou pod zemi, jedou stále
Dutinou černou v té divoké skále,
Vždy hluboko dolů, a zas do vejší,
Až k jakésito hrůzoplodné skrejši;
A zde baba zastaví, dívku zvedne,
Na zem ji postaví, a sama si sedne,
A zpátky ujíždí, a řičí a vyje,
A kanec skáče, a plameny plyje. –
Osamělá panna tu stojí, a na skálu hledí,
A v bázni a rozpaku tako k sobě mluví:
„O bratrové moji, vy bratříčkové milí
Juž já nedojduť na Hadí Skálu!
Moje nohy slábnou, a mdlobou klesají,
A moje mysl ochabuje, a duše se hrozí!
Musímť já vratmo k milému otci,
Bez vás, bratříčkové, osiřalá děva!“
A hle! – tři hadi, tři zelení to hadi,
Tu jeden, tam druhý a třetí tady!
Po zemi se krouží, a na ocasy se staví,
Tu jeden, tam druhý a třetí tady!
A jeden z těch hadů, z těch zelených mluví
Polovic lidským, a polovic hadím hlasem:
„Dobrá dcéro! ty dobrá sestro!
Vysvoboď bratry ze Hadí Skály!
Ve Hadí Skále krkavců devět,
Půl dne krkavci, a půl dne sou lidmi!
Zmuž se jenom, a nezoufej sobě,
Jen poslední hrůza okáže se tobě!“
A hle! tři hadi, tři zelení hadi,
Po zemi se krouží, a na ocasy se staví!
Od dívky odskakují u hadím sikotání,
Ten tudy, tam druhý a třetí tady! –
Dívka se dívá, a bázlivě pohlíží,
Zmuží se opět, a k té skále se blíží;
A jak tak pohlíží, a ku skále se blíží,
Ve hrozném vrzotu skála se odevře!
Vzadu, v té skále, v té hrůzoplodné skrejši
Plápolá oheň, dvou sáhů zvejší;
Hoří to zeleně, modře a žlutě,
A baba sedí u kotle, a pod kotel přikládá chutě;
U kotle sedí, a škaredě hledí,
Kyselí hubu, a ohnivě kouká,
A vole nadýmá, a pod kotel fouká:
„Phuj, papa; včera sem poslední z huby
Na rybí kosti si vylomila zuby!“
A dřeva silná přikládá, a třísky slabé,
Pod kotel fouká, a nehtama v uhlí se hrabe;
A pod kotlem to fučí, a v kotli to skučí,
A v kotli se to vaří a paří a smaží!
„Dobře je dobře, a chyby sou chyby,
K obědu hady, a k večeři ryby!
Phuj, papa; včera sem poslední z huby
Na rybí kosti si vylomila zuby!“
A dívka se bojí, a dívka hyne,
A baba se směje, a baba jí kyne:
„Poď, panno, dále, pěkně je to ve skále;
Pod kotlem to fučí, a v kotli to skučí,
A v kotli se to vaří, a paří a smaží!
Sedni si ke mně, a se mnou jez,
A co tu hledáš tak pozdě, pověz;
Dobře je dobře, a chyby sou chyby,
K obědu hady, a k večeři ryby;
Phuj, papa! včera sem poslední z huby
Na rybí kosti si vylomila zuby!“
A dívka se zmuží, a ku babě si sedne,
A opět se bojí, a stydne a ledne.
„Ohřej se, děvo, a nic se neboj,
Ohně je málo, a vody je hoj!“
A hoří to zeleně, modře a žlutě,
Baba se směje, a přikládá chutě;
Líbá pannu, a k srdci ji vine,
A dívka se bojí, a hrůzou hyne.
„Stvoření strašné! stvoření hrozné!
Pověz, kdy přijde Povětří domů.“
A baba se hřeje, a baba se směje,
A odevře bez zubů svou štičí hubu:
„Počkej do rána! není to moc;
Ve dne je den, a v noci je noc!
Phuj, papa! včera sem poslední z huby
Na rybí kosti si vylomila zuby!“
A pod kotel plyje, a zeleně hledí,
A dívka tu čeká, a bázlivě u baby sedí. –
Byla noc tmavá, byla bouřivá,
A stromové hučeli, a větrové kňučeli,
A všecky skály a jeskyně potřásaly se.
Po noci tmavé, po té noci bouřivé,
Bylo jasné jitro, a bylo jitro tiché,
A Povětří se navrátilo domů.
I prosí ho dívka: „Ty, Povětří, stvoření dobré!
Pověz ty mně, jestli že tobě povědomo,
Jak daleko ještě, a kde leží Hadí Skála.
Ve Hadí Skále mých bratrů devět,
Půl dne krkavci, a půl dne sou lidmi.
Slunce mne poslalo ku bledému Měsíci,
A Měsíc mne poslal k tobě, Povětří,
Aby jsi zafučelo, vstalo a houklo,
A vzletlo, a ku Hadí Skále mne zafouklo.“
Odpovídá Povětří: „Ty, zmužilá děvo!
Koukej v pravo, a poslouchej v levo:
Tři dni poletíme, a tři noci stále,
Než tamo doletíme, k té Hadí Skále;
Jáť třikrát zafučím, a pětkrát houknu,
A devětkrát vzletna, ku Hadí Skále tě zafouknu.“
Slyšíc děva ta slova, slov se lekne,
A Povětří jí radě, takto na to řekne:
„Neboj se, děvo, a slyš můj hlas:
Věčnost je věčnost, a čas je čas!
Až tam budeš, u té Hadí Skály,
Nechoď do ní, než ostaň ve zdálí;
Blízko toho místa, kde Hadí Skála se hrbí,
Najdeš tam tři staré, duté vrby;
V těch obou postraních, tam duchové rejdí,
Ty pak do té prostřední sobě vejdi;
Tamo čekati budeš třikráte tři léta,
Nevyčekášli, – po bratřích bude veta!“
A dívka, když to slyší, slov těchto se lekne,
Než, Povětří suší její slzy, a dívce řekne:
„Zmuž se, děvo! a slyš můj hlas:
Věčno trvá věčně, a čas jen čas!
Buď tamo, a čekej tamo třikráte tři léta,
Pak budeš míti devět bratrů, a po žalosti veta!“
A slyšíc je dívka, tato těšecí slova,
Prosí teď Povětří, a zmuží se znova:
„Stvoření dobré! – vstaň a houkni,
A ku Hadí Skále, – tamo mě zafoukni!
Buduť tam čekati třikráte tři leta,
Vysvobodímli bratry, a po žalu-li veta;
Nes mě celý den, a nes mě celou noc,
Leta nejsou nic, a jeden bratr je moc!
Nes mě, nes! – byť i na konec světa,
Devět jich vysvobodím! – a po žalosti veta!“ –
I slyše Povětří děvčí zmuželá slova,
Radostí rozehřeje se, a mluví znova:
„Slyš mne dále, srdnatá děvo!
A poslouchej teď v pravo a v levo:
Blízko Hadí Skály, na dalekém poli,
Uvidíš tamo sedmihranou roli;
Na té roli roste, v bujaré síle,
Divotvorná bylina, a ta květe bíle,
Bíle květe, a tmavozeleně roste;
Tu s kořenem trhej, pozorně: neboť šálí!
Ať tobě mladé ruce nepopálí!
A teď na pozoru, dívko, měj:
Tu bylinu v snopě do vody dej;
Chcešli vyhnouti se všeliké nehodě,
Nech ji tam devět dní ležet ve vodě;
Potom ji vystavuj dní devět na sluníčko,
A z té byliny dělej vlákeníčko;
A pak operuť mladé ruce svoje,
A ve dvou letech uší košile dvoje;
Dřív ale než uplynou osudná leta,
Ať máš devět košil, – sic po všem veta!“
I slyšíc to, dívka se rozplamení,
A ku Povětří takto hovoří:
„Slyš můj slib! a slyš ho znova zas:
Ušiju košil devět, než odplyne čas!
Ať si ta bylina, ať si mne šálí!
Ať ty mladé ruce, ať je popálí!
Nechť se vyhnu nebo ne, té nehodě,
Budu ji dní devět močiti ve vodě;
Pak ji dávati budu na sluníčko,
A z té byliny udělám vlákeníčko;
A z toho vlákna pak, pro bratry svoje
Nadělám košil, v každém tříletí troje!
Nes mě tam jenom, celý den a celou noc!
Léta nejsou nic, a jeden bratr je moc!
Nes mě, nes! – byť i na konec světa,
Devět jich vysvobodím! – a po žalosti veta!“
I zaradovalo se Povětří
Nad těmito děvčími slovy, nad srdnatými,
A takto potom ku dívce pohovořilo:
„Zmuž se tedy, děvo, a poď, a poď,
Tatoť oblaková tě pojme loď!“
A hle! a hle! – oblaková loď tu byla,
A dívka se lodi, té čarokrásné, podivila:
Skvělať se zeleně, modře a žlutě,
A k dívce zduchem kolébala se chutě!
Sluneční papryskové ji oblívali,
A páry vůkol ji lehoučké pokrývaly;
Tuť jakýsi zpěv libý semo zdaleka line,
A vše vůkol ve rozkošné vůni tu plyne;
A dívka se dívá, ale nelekáť se tuze,
Než vážně tu stojí, a ve svaté hrůze;
A nepočítáť ona dálku, ni léta třikrát troje,
Než, počítáť jenom otce a bratry svoje!
A počítajíc bratry, do té lodi stoupne,
A Povětří zafučí, a pětkrát houkne.
A hle! a hle! – s dívkou se loďka zvedne,
A plyne s ní vysoko, plyne s ní ve dne;
I skví se zeleně, modře a žlutě,
A s dívkou po nebi se kolébá chutě!
Růžová vůně zavání vůkol děvy,
A křivanové po stranách počnou zpěvy;
A tak to jde dále, ve dne v noci stále,
Až k oné pověstné, až ku Hadí Skále. –
Po tru dní, a po třu nocí tmavých
Přeletěla s dívkou lodička mnoho,
A blížila se k onomu místu, k osudnímu,
Co leželo za sedmi lesy, a za devíti horami;
I spustila se na zem loď, ta oblaková,
A dívka vystoupila u jednoho lesa,
Děkujíc větrům za tu věrnou službu.
A když větrům děkuje, na loď se dívá,
A loďka skví se zeleně, modře a žlutě,
A zdvihá se, a rozplynuje se chutě;
I vidouci dívka, jak ta loď se rozplynuje,
Upřímě se s ní, s tou lodí rozlučuje:
„Leť, leť! odekud si přiletěla, lodičko!
Rozeplyň se, s Bohem! stvořeníčko.“ –
I kráčí dívka, ve stálém ohlédání,
Podlé toho lesa, po zelené stráni;
A hle! – podlé starého, podlé toho boru,
Uvidí do oblak se pnouti vysokou horu;
A na té hoře, na strašné, tamo stála
Ta dalekopověstná, ta Hadí Skála!
A ve skále to bouří, a ze skály se to kouří,
Kouří se to šedivě, černě a rudě,
A zhůru se to valí, nebesa čudě! –
I stojeci dívka na zelené, na té stráni,
Volá na bratry, v srdečném plápolání:
„Poďte! poďte – bratříčkové moji!
Poďte! – obejmetež sestřičku svoji!“
A hle! a hle! – vyletí tu ze Hadí Skály,
Jakoby mráček, devatero krkavců!
Ze Hadí Skály, z té strašlivé, do černého lesa,
A v lese, v tom černém, ze stromu na strom,
Až na kraj lesa, až ke stráni, k té blízké;
A tu ji, tu dobrou sestřičku vítají,
Křídloma třepou, a radostně volají,
Polovic lidským, a polovic krkavčím hlasem:
„Ach, sestro milá! – přemilá sestřičko!
Ach, duše mladá! – mladinká dušičko!“
A když ji tak, tu dobrou dívku vítají,
Tuť křídloma třepou, a pak žalostně volají,
Polovic lidským, a polovic krkavčím hlasem:
„Jak tě obejmem, když rukou nemáme?
A jak tě, sestřičko! jak tě přivítáme?“
A tak povolavše, ze stromu pozvihli se,
Dolů sou sletěli, a sestřičku vítali,
A vůkol ní krákajíce, křídloma třepali,
Jakoby ji líbati, a jakoby ji objímati chtěli,
A její oči, ty modré a mladé, ty plakaly.
I volají bratří: „Ty, sestřičko milá!
Ty tělo mladinké, a dušičko libá!
Pověz ty nám, jesli že tobě povědomo,
Co dělá náš otec, náš hněvný a milý?“
Odpovídá dívka: „Vy, bratrové moji!
Vy ubohá těla, a duše dobré!
Doma je otec, a běduje sobě,
A rád by duši dal za děti svoje!“
A slyšíce to krkavci, žalostně krákají,
A dívku obletujíce, křídloma třepají,
Jakoby ji líbati, a jakoby ji objímati chtěli,
A potom ti černí krkavci takto volají:
„Aj, dobrá sestro! ty sestřičko milá!
Ty tělo mladinké, a dušičko libá!
Pověz ty nám, co tě sem přivodilo,
V to strašné místo, až ku Hadí Skále.“
I odpovídá děva: „Vy, bratříčkové moji!
Jáť sem spěchala, bych vás osvobodila;
A však nesmím u vás dlíti ve skále,
Ani tuze blíž, ani pak tuze dále;
Blízko toho místa, co Hadí Skála se hrbí,
Stojí tam tři staré a vyduté vrby;
Ty obě pokrajní sou duchům k rejdu,
Já pak do té prostřední sobě vejdu,
Tam budu čekati třikráte tři léta,
A vyčekámli, – po žalosti veta! –
A já je vyčekám, to tříletí troje,
A vysvobodím vás, bratry svoje!
Potom sem opět sestra, a blažená noc;
Léta nejsou nic, a jeden bratr je moc!
Budu čekati! – byť i do konce světa,
Devět vás vysvobodím! – a po žalosti veta!“ –
A slyšíce to krkavci, radostně krákají,
A dívku obletujíce, křídloma třepají,
Jakoby ji líbati, a jakoby ji objímati chtěli,
A pak se pozdvihli, a do Hadí Skály vletěli,
A její oči, ty modré a mladé, ty plakaly.
Och, – plakaly oči její, ty oči sesterské,
A po stráni radost a žel sou rozsívaly!
A kam padaly sou z oka děvčího radosti,
I hle! – tam vyrůstaly sluzičky červené;
A kam padaly sou z oka děvčího žalosti,
I hle! – tam vyrůstaly sluzičky kalené;
A ta stráň, ta zelená, ta zestrakatěla,
A mnoho těch kvítků, těch slziček měla;
Mnohoť jich tam rostlo, těch kalených,
Ale bezpočtu slziček bylo, těch červených!
I opustila dívka stráň, tu zestrakatělou,
A pohlednouc ještě na skálu, šla dále od skály
Až na místo, kde vrby ty vyduté stály;
Do té prostřední vrby dívka vestoupila,
A zde dlouhá léta vlákno a košile robila:
Robila je z byliny, anaž květla bílo,
A ono se jí to dařilo, to upřímné dílo.
Lesní kořínky ona jí, a skalní vodu pije,
A tak osum let v té vrbě vyduté žije;
A nepočítáť ona čas, a léta třikráte troje,
Než, počítáť jenom otce, a bratry svoje!
Léta plynuli, a léta doplynovali,
A čas osudný se přibližoval.
I vyčekala děva to tříletí troje,
A ušila osum košil pro bratry svoje;
I pro toho nejmladšího bratříčka
Byla juž hotová, ta devátá košilička,
A dívka, ta mladá a pilná, pod vrbou seděla
A jenom rukávek levý došívala.
I když tako sedí, a na rukávek hledí,
Lesové zahučeli a větrové zakňučeli,
A všecky skály a jeskyně pootřásaly se!
I vyskočí děva, a k lesu se dívá –
A hrůzu čeká, a vidouc ji, hrůzy se leká!
Huj, huj! – v tom lese, v tom divokém lese,
Všecko se láme, a kácí, a všecko se třese;
U lesa se blejská, a v lese to vejská,
A v lese to hučí, a fučí, a kručí!
Kručí to strašně, a děvu to děsí,
A kady se to valí, tam hoří lesy!
I hoří to v lese, zeleně, černě a žlutě,
A huj! a huj! – k dívce letí to chutě!
Letí to kanec z toho černého lesa,
Škaredou babu na řbetě nesa;
A ta baba vejská, a baba si vyje,
A kanec utíká, a pění, a plameny plyje!
I zhrozí se děva, a škaredé baby se lekne,
Baba však zastaví, a takto jí řekne:
„Neboj se, děvo; a slyš můj hlas!
Poslalo mě Povětří, v pravý ještě čas;
Plynuli sou, a doplynuli juž osudní leta;
Po devateru bratrův tvých bude veta,
Nevysvobodíšli je – ještě dnes!
A protož, zhůru! na skalinu vlez.
Huj! děvo, huj! naposledy se zmuž!
Času je málo! – Huš, huš, huš!“
A zpátky ujíždí, a řičí a vyje,
A kanec skáče, a plameny plyje:
Skok divoký honí skok divější,
Vždy hluboko dolů, a zas do vejši;
Po rovné planině: žup, žup, žup!
A přes hluboké příkopy: hupyty hup!
Už sou v lese! a tam všecko se třese;
U lesa se blejská, a v lese to vejská,
A v lese to hučí a fučí a kručí!
Kručí to strašno, a děvu to děsí,
A kudy se to valí, tam hoří lesy! –
I stojí tu, to mladé tělo, pod vrbou,
Jako zdřevěněno, a jako zkameněno.
Lesové dohučeli, a větrové dovětřili,
A duše se navrátila do mladého těla,
A hlas navrátil se do ust, do pěkných a jarých:
„Ach, plynula – doplynula juž osudní léta!
A po vás, bratříčkové! po vás veta,
Nevysvodímli vás ještě dnes;
A já vás vysvobodím – ještě dnes!
Devět vás osvobodím, než přijde noc:
Hrůzy nejsou nic, a jeden bratr je moc!“
To řkouc děva, z vrby ty košile vzala,
A ku Hadí Skále, k té strašné, jíti se jala;
A když přijde dále k té Hadí Skále,
Ve skále to bouří, a ze skály se to kouří;
Kouří se to šedivě, černě a rudě,
A zhůru se to valí, nebesa čudě!
Ale děva nedbá na tyto divoké hrůzy,
A spěchá na skálu, a křídlatí v chůzi;
A její nohy, ty jaré, ty zhůru letěly,
Ona však nevěděla, že jí okřídlatěly:
Neboť nebyla to křídélka, jaké má holubička,
Ale neviditelné byly, jaké má asi dušička.
Na té vysoké hoře, co na ní zde stála
Ta dalekopověstná, ta Hadí Skála,
Tam bodavého bodláčí, a trní mnoho bylo,
I kamení ostrého; – to však ji neděsilo!
Zhůru ona kráčí, běží a letí,
A chytá se bodláčí, a chytá se trnových snětí;
Sněti se lámou, a kamení se sutí,
A dívka s vejšky do bezedna se rutí!
„Chraňte mě nebesa!“ zvolá, a chytí se snětí,
A opět zhůru kráčí, a běží a letí!
I nepočítáť ona těchto nesnází roje,
Ale počítáť jenom otce, a bratry svoje;
A nedbáť ona na tyto divoké hrůzy,
Než, nahoru spěchá, a křídlatí v chůzi;
I často padá, i často se chytá snětí,
Přec na horu kráčí, a běží a letí! –
Ach, ty trní! – ty ostré a nemilostivé!
Ty ukrutné, a ty závistivé trní!
V čom ti, to mladé tělo, v čom ti ublížilo,
Že jsi ho, to libé tělo, žes ho poranilo?
Ach, slábne ono, slábne to tělo její,
A její ruce, ty bílé a mladé, ty krvácejí!
A které trní o její ruce zavadilo,
I hle! – na tom vykvětaly bílé růžičky;
A které trní ty mladé ruce poranilo,
I hle! – na tom vykvětaly červené růžičky;
A ta otrněná hora, ta zestrakatěla,
A mnoho růžiček na sobě měla!
Mnoho jich tam bylo, těch růžiček bílých,
Ale bez počtu bylo růžiček, těch červených.
I kráčí dívka vždy vejš a dále,
Po dalekopověstné, po té Hadí Skále,
A nedbá, že jí slábne to tělo její,
A ty ruce, ty bílé a mladé, že krvácejí.
Huj! – na hoře juž, tam nejvejš stojí,
A duše se neleká, než oko se bojí;
Tam na hoře jesti do skály díra,
Díra úzká, ale hlubokosti není míra!
A ve skále to bouří, a ze skály se to kouří,
Kouří se to šedivě, černě a rudě,
A zhůru se to valí, nebesa čudě!
I zmuží se děva, a z té vysoké výše
Dívá se černou děrou do té skalní skrýše;
Oh! strašná je do skrejše skalní ta díra,
Úzká sic, ale hlubokosti není míra!
I vyvolá dívka: „Vy, bratříčkové moji!
Má duše se neleká, než oko se bojí!
Ach, bratrové – bratříčkové milí!
Vy nebohá těla a dušičky libé!
Juž já se tam nedostanu z této vejše,
Tamo k vám, ach – do hluboké skrejše!
Už se blíží ta veliká, ta osudní noc!
Ach, pomoztež nebesa: slábne moje moc.“
A hle! a hle! – dyž tak děva řekne,
Zahučí vítr, a ona hukotu se lekne!
Vítr zahučí, a v oblaku něco sem plyne,
A dívka se děsí, a dívka hyne.
Letí to sem v tom oblaku rybí kosti,
A letí na skálu z nadvětrné vysokosti;
A byly to kosti velikánské, veliké velmi,
Buď z ryby ze sumce, aneb z vodní to šelmy;
A ty kosti ty veliké, ty na skálu padaly,
A jakoby živé, do žebříku se skládaly;
A ty kosti, žebřík ze sebe dělající,
Takto sou mluvily ku děvě – ku děvici,
Polovic živým, a polovic mrtvým hlasem:
„Huhu! ty děvo, – nic se neboj!
Sobě nezoufej, ale v sebe věř a doufej,
A po nás, po rybích kostech do skály stoupej!“
I zmuží se dívka, do skály po žebříku leze,
A ten žebřík z rybích kosti se nahoře tratí,
Nahoře se tratí, a dole se nastavuje,
A dívka po něm do skály sestupuje;
A ve skále to bouří, a ze skály se kouří,
Kouří se to šedivě, černě a rudě,
A zhůru se to valí, nebesa čudě!
Než, dívka se neleká této hrůzy,
A dolů stoupá, a křídlatí v chůzi,
Vždy hloub a hloub dolu sestupuje,
A žebřík na hoře se tratí, a dole se nastavuje.
I volá dívka, volá po skále:
„Poďte! poďte – bratříčkové moji!
Poďte! – a obejmetež sestřičku svoji.“
A hle! a hle! – slyše to krkavčí stádo,
Rozradostí se, a je tomu rádo;
Tuť oni krkavcové sestřičku vítají,
Křídloma třepou, a radostně volají,
Polovic lidským, a polovic krkavčím hlasem:
„Ach, sestro milá! – rozmilá sestřičko!
Ach, duše mladá! – mladinká dušičko!“
A když ji tak, tu dobrou dívku vítají,
Tuť křídloma třepou, a pak žalostně volají
Polovic lidským, a polovic krkavčím hlasem:
„Jak tě obejmem, když rukou nemáme?
A jak tě, sestřičko! jak tě přivítáme?“
A tak povolavše, z propasti pozvihli se,
A zhůru letěli, a sestřičku vítali,
A vůkol ní krákajíce, křídloma třepali,
Jakoby ji líbati, a jakoby ji objímati chtěli,
A jejich křídla černé, – ty zbělely,
A sesterské oči, ty modré a mladé, ty radostí plakaly.
Och! zběleloť ono, to stádo krkavců,
Zbělelo radostí, a zbělelo rozkošem,
A vůkol dívky mladé popoletovalo;
Ona však, vždy hloub dolů sestupuje,
A žebřík nahoře se tratí, a dole se nastavuje.
Když pak přišla juž dolů,
Dolů, hluboko velmi, až na dno,
Větrové zahučeli, a stěny skal zazvučely,
A celá Hadí Skála potřásala se!
Ale děva té hrůzy se nelekala,
Než bratrů osum oblíkala,
A nemluvila, než radostí plakala.
A hle! a hle! – jak na ně košile vhodila,
Ti bílí krkavci radostí třepali se,
A na posledy sou ještě sobě zakrkali,
A potom v mládenci se proměnili.
Ta jejich krkavčí hlava pěkně zkulatěla,
Jejich ostrý zobák libě zrůžovatěl,
Jejich lačné líce rychle se vyplnili,
Z jejich křídel ramena vyrůstaly,
A z brků tvrdých sou prsty vyrážely,
A jejich oči, ty mládenecké, ty radostí plakaly!
Ach, ty nehodo! – ty nevolná!
Ty nepřívětivá, a ty podivná nehodo!
Juž hotová, ta devátá košilička,
Pro nejmladší tělo, pro nejmenšího bratříčka,
Ta ho neměla došitý, ten levý rukáveček!
I ostaloť mu, tomu bratříčkovi,
Nad levým ramínkem krkavčí křidélko!
Ale mládeneček, on se přec radoval,
A sestřičku líbal, a křídýlkem potřepával,
A s tím křídýlkem až do smrti on běhával.
I obstoupili mládenci sestřičku,
A v dalekopověstné, v té Hadí Skále,
Jeden po druhém její čelo líbají,
A za její službu a lásku jí děkují:
„Ach, sestro naše, ty sestřičko milá!
Ty tělo mladinké, a dušičko libá!
Jak ti poděkujem za tvou stálost?
A co ti darujem, aby tě to těšilo?“
Ale dívka, ona jim neodpovídá,
Než na své ňádra, na bílé a mladé,
Jednoho po druhém ona tiskne;
I nebylo pro radost pomysliti na svět,
Leč na otce, na hněvného a dobrého!
A když se tak nad sebou radovali,
A když se, nemluvíce, věrně líbali:
Větrové zahučeli, a stěny skal zazvučely,
A ta Hadí Skála potřásala se,
A k jedné straně v divokém praskotu rozevřela se! –
I opustili bratrové tu osudní skálu,
A radostně do rodné dědiny sou kráčeli.
U prostřed nich šla jejich dobrá sestra,
Jejich sestra, a nejmladší bratříček;
A on se radoval, a on si poskakoval,
A tím krkavčím křídýlkem potřepoval. –
Sedí otec, sedí v chaloupce osamělé,
Jako zdřevěněn, a jako zkameněn,
Jeho líce sou vpadlé, oči smutné;
Jeho čelo – zvrázkovatělá kora,
A jeho hlava – osněžená jabloň!
Smutně sedí starec ubohý, opuštěný,
A trpkosti viny své zakouší,
A častoť on vzdychá, rukama lomí,
Volaje dceru, a volaje syny milé;
I voláť je úzkostně a upěnlivě,
Žeby je ze hrobu juž vyvolal;
Ale volal je nadarmo – devět let;
Devět synů volal – devět let! –
A desátý rok se juž přiblížoval,
Ale ze Hadí Skály žádný se nevracoval.
A když tak jednou sedí,
Jako zdřevěněn, a jako zkameněn,
Smutně pozdychne, a žalostně volá:
„Poďte! poďte – synové moji!
Poďtež ke mě, – do náruče svoji!
Bouře dobouřila, a stromové dohučeli,
A hněvy moje se rozplašily!“
A opět sedí tu strápený otec,
Jako zdřevěněn, a jako zkameněn,
A smutně pozdychna, žalostně volá:
„Často, často bouře povrátila se,
Stromové hučeli, a větrové fučeli,
Ale hněvy moje, – ty se nevrátily!“
A opět utichne, a němo tu sedí,
Jako zdřevěněn, a jako zkameněn,
A smutně pozdychna, srdečně volá:
„Och! – nikdy, nikdy hněvy nevrátí se;
Ale vy se mi navraťte, synové moji!
Poďte! pojďte – do náruče svoji!“
A hle! – tři hadi, tři zelení to hadi,
Tu jeden, tam druhý a třetí tady!
Po zemi se krouží, a na ocasy se staví,
Tu jeden, tam druhý a třetí tady!
A jeden z těch hadů, z těch zelených mluví,
Polovic lidským, a polovic hadím hlasem:
„Blažený otče! – ty hněvný a dobrý!
Nesmutni více, a rozvesel se;
Vysvobozenoť tvých devět synů,
A oni k tobě navracují se!“
A starec leká se, a starec se dívá,
A slyše hadí slova, rozraduje se,
Potom stoupí k okénku, a ven se dívá. –
Ach! – stádo bujarých se juž blíží,
On ale chce uviděti – svoje děti,
Ale on je nevidí pro radost,
Pro radost velikou, a pro slzy otecké! –
I přiběhne tré synův jeho,
Ti nejstarší rychlonohými jeleny!
I přiběhne tré synův druhých,
Ti postarší zelenými sokoly!
I přižene se dvé synův jeho,
Ti mladší to šumavými větry!
Potom přijde – přiletí dobrá ceruška,
To tělo mladé, ta bílá holubička!
A po zadu, ten synek nejmladší,
K otci běží skotačivým kozlátkem!
Ten radostí nepláče, než usmívá se,
Po jedné noze sobě poskakuje,
A krkavčím on křídýlkem potřepuje!
A tu všickni otce, starečka obstupují,
A ne po řadě, ale jak jenom kdo může,
Starečka hladí, a starečka líbají,
A on, ten stareček omládnul,
A jeho šedivá hlava – ta zčernala!
I když se tak všickni tu radují,
Hubičkují, a němo se líbají,
I hle, i hle! – tři hadi, tři zelení hadi,
Tu jeden, tam druhý a třetí tady!
Po zemi se krouží, a na ocasy se staví,
Tu jeden, tam druhý a třetí tady!
A jeden z těch hadů, z těch zelených mluví
Polovic lidským, a polovic hadím hlasem:
„Bez viny člověk jenom blaženost pije,
Nesnází se nebojí, a vítězně žije!
Den je den, – a noc je noc,
Léta nejsou nic, a jeden bratr je moc!“
A hle! ti hadi, ti zelení to hadi,
Tu jeden, tam druhý a třetí tady!
Po zemi se krouží, a na ocasy se staví,
A z chyže se tratí, ve hadím sikotání,
Ten tudy, tam druhý a třetí tady.
A otec a děti, oni se radovali, a divili se,
A nebylo pro radost pomysliti na svět,
Než na Boha, a tomu bylo modleno. –