Na starém pianě, v kovových strunách spících,
jak z rozvlněných harf jsem slyšel rytmů spád,
jenž slznou rosou tónů mdlých a žalujících
se věšel na strun jemně vibrující drát.
V mé duši myšlenka jak těžká vůně vstala,
a píseň, v mládí svém již slýchával jsem pět,
do tváří dýchla mi a za ruku mě jala
a ztichlých do zahrad mě vedla zašlých let.
Hrou třpytných konstelac se nebes krása stkvěla,
do času ztichlých vod z ní kapal hvězdný čar,
kde v rakvi skleněné, jak světic mrtvá těla,
mé mládí leželo v rubáši zhaslých jar.
Pel zrůžovělých snů mu zkvetl v lící ovál
a slz mých tvrdý skvost mu spjal se v diadém
na svěžích údů jas, jež balzamoval
jsem čistých vzpomínek svých vonným pokladem.
A teplo mrtvých vnad, jež kynulo mi svěží
pod růžným závojem, jejž dnů mých úsvit tkal,
žár dlouhých pohledů, jež zhaslé v duši leží,
a mrtvé polibky, jichž nežehl mě pal;
krev hroznů zahořklá, z níž nadšení jsem nessál,
a oheň objetí myšlenkou vychladlý,
déšť květův odvátých, jenž jednou v klín mi klesal,
však tknutím ruky mé umíral uvadlý;
žeh rozedněných zor, jenž tvář mi nezruměnil,
mdlý plamen rosných duh, jenž nezkoupal mě v chlad,
svit zašlý bílých dní, jež čas mi v noci změnil
jak noci jasný mír v den kalný beze vnad,
vše vzplálo v duši mé a v hudbě mrtvých přání
zaštkáním smrtelným se třáslo ozvěnou;
nad mládí mrtvolou jsem stanul v zadumání
jak milenec nad mrtvou dívkou svedenou.