SVŮJ ŽAL jsem položil na stůl tvůj obětní,
ó Teskná v záři hvězd a v světel písni ranní,
jež tiskneš v tajemství svůj prsten pečetní,
paprsků ztlumených a spících zvuků paní!
V květ snění uvadlý tvůj soucit rosou dých’
a v lože vlhké slét’ mi,
když v němé bolesti jsem poklad hodin tvých
jak černé krystaly ti vylamoval ze tmy.
Když střel se blankyt můj mlhami zatížen
nad smutkem neznámých a nepřístupných moří
a sbor mých nadějí, jak zástup bledých žen,
kol mého lože stál a plakal v tichém hoři,
ze zahrad věčných jar když úsměv vál mi v tvář
jak hudba stínů v sadech
a život můj se třás’, jak v jeho zrudlou zář
z bran otevřených Tajemství by průvan zadech’.
Když náraz věčných sil mou duší zpěněn vřel
hnán tíhou zničení a galvanismem bolu,
jenž mlnem žíravým se střebe v život těl
a zemi obíhá od pólu krouže k pólu,
v žeh jisker prokmitá se v řasách jemných cév,
do uzlů žil se slívá
a pulsem zrychleným na žhavou tepe krev
a škálou bolestí po strunách nervů splývá.
A v tichu dráždivém když v němém zápase
vln jemným přílivem narážel v bytost moji,
jak chvění magnetické jehly v kompase
mou duši zastavil a k svému táhl zdroji.
A sklíčen tušením, jež úzkost provází
a v těžký soumrak šíří,
proud jeho cítil jsem, jak v krev mi přechází
a k pólům Tajemství mi žití jehlou míří.