To z dálky staletí van tichý v tvář mi nedých’,
tvých tónů byl to hlas pod okny duše mé,
jenž na mne volal: Pojď, a v svitu září bledých
a v zlatém dešti hvězd se koupat budeme.
Spí vůně v zahradách a blankyt na jezerech,
zor příštích andante do poupat zavřel květ,
spí písně v teple hnízd a v dálek pološerech
vír barev zpěněný kles’ ke dnu tich a šed.
Par oddech stříbrný nad zemi závoj potáh’
do světla zasnován jak z vláken asbestu,
a v černých táborech žal lesů na samotách
do mechu v umdleném si lehl šelestu.
Tma kleneb závratná nad lustry hvězd se vznesla,
pel prachu kosmický, z ní tichá padá tíž
nad šíří prostorů, kde v dálkách šumí vesla
odplulých staletí. Ó pověz, necítíš,
jak noci narkosou dech unaven se úží?
A lehký šumot snů jak letěl kolem nás
a úsměv jasmínů a bázlivý dech růží
do vání křídel svých ze svého šatu třás’?
Vzpomínek červenec jak v duše žár ti vzrůstá,
zdroj zadržených sil ti bije v stěny cév,
žeh prudký polibků ti zapaluje ústa
a světlem narudlým ti v žilách svítí krev?
Že pigment zřítelnic ti vnitřní požár prožíh’,
stín, řetěz kroků tvých, ti rozlomil a sňal
a v duše komnatách na myšlenky tvé ložích
mou spoután hypnosou se položil tvůj žal?
A cítíš Jeho dech, jak z mlží mléčné dráhy
na rosu stříbrnou se v hvězdný sráží luh,
a touha po smrti, jak příliv sladké vláhy,
a rozkoš vítězná a černé víno tuh,
na ňader úbělích jak spočinutí měkká,
a nahých ramen dvou jak chtivé sepětí
v tvou bytost pohnutou a opojenou stéká
ve smyslů umdleném a těžkém zajetí?
Pojď, olej tónů svých jsem nalil v lampy krystal,
z kamenů svítících jsem sklenul kryptu tvou
a z květů zázračných jsem měkký polštář schystal,
kde v řasy vůní mdlých dáš hlavu zemdlenou.
Pojď, slyšíš zvony mé? Než v procitnutí chladné
žal kouzlem uspaný ti v duši ožije,
má píseň pohřební ti sladká na rty padne
a v jednom pocelu tvé žití vypije.
A jitro věčných dní až vzplá ti zruměněné
(déšť růží ohnivých), tu bude se ti zdát,
jak kdybys v ložnici měl okno otevřené
a ranních písní mír tě ovál ze zahrad.