Má duše se vrátila z kvetoucích zahrad a měla
dech noci třpytný na nádheře údů. Růžovým zlatem
zor navlhlý vějíř ovál jí vlasy a z jejího těla
jak lilií nesmělý pozdrav se vůně lila jí šatem,
jenž utkán byl ze snění soumraků. Ztlumené přívaly světla
(hvězd oblaky bílé tak za nocí červnových sněží)
se přelévaly jí z očí, a na tváři v úsměvech kvetla
jí růžová radost a se rtů jí padala čistá a svěží
jak procitnutí stříbrných strun. Ó Záři
a Šeření bytostí mé! Ty paprsku věčného chvění!
Znám rozkoš těch kvetoucích zahrad, kde bledost tvých tváří
(ó vynucené polibky dní!) na růže se mění,
znám tavená zlata, jež ve vlasech hasnou ti v žáru,
a nocí tvých závratný mír, jak oddech a vanutí křídel,
i zapovězený půvab těch lázní, kde v stříbrnou páru
jsi vystoupla zmládlá a vonná jak z pěny růžových mýdel.
Ó proč jsi se vrátila? V krajiny spálenou tíži,
kde jak z ložisek hašených vápen zdvíhá se mlha
a květy umírají pod krystaly solí a níží
se zlomené v tlející zemi? Ó viz, na hřbitovech zvlhá
jak v narudlém pláči i náhrobní mramor. A setmělou stepí
před blížící se bouří i ticho úzkostně zalká.
A ty jsi se vrátila! Do věčného šera, kde úsměv tvůj lepý
ti uhasne v tváři, zbělí ti na rtech a únavná dálka
těch zahrad, odkud jsi přišla, ti slzami v zraky se velne,
Samota, přadlena němá, ve vychladlé síni sedne ti k boku
a v tváře tvé, blednoucí, ponoří zraky své ztuhlé a skelné
v nichž dříme tajemství posledních snů. Až v šedivém toku
noc lítostné touhy stiskne ti prsa, smutek věcí a času,
dní, které nastanou, bolestné šeření prvé,
a vztyčená vášní, schvácená něhou (ó smutná!) na místě jasu
pít budeš jen brutální rozkoš z nečisté číše mé krve.