Okamžiky slavného smutku dýchal jsem z atmosfér Tušení(Na)
když paprsky Věčného proťaly teskný sen(Na)
jenž mlhami kouří se v mé duši z tajemství věcí(Na)
Tenkrát opojení nekonečných jar sálalo z kalichů květů(Na)
záření nespočetných dní zpívalo v narážení bílého světla(Na)
tisíce neznámých nocí pršelo zlatými lijavci hvězd(Na)
Staleté hymny budoucích lesů šuměly v korunách stromů(Na)
a bohatství nekonečných žní vlnilo se ve vlhkém výdechu země(Na)
Ze zraků milenců lila se rozkoš a smutek nesčíslných bytostí(Na)
plamenné požáry příští touhy hořely v ruměncích tváří(Na)
ve vášnivém vlnění slov třáslo se pohnutí nezrozených davů(Na)
a v modlitbách věčná úzkost budoucí nejistoty(Na)
ubitá pýcha myšlenky blednoucí před utkvělými pohledy Jeho(Na)
V těch chvílích smutek můj byl jediným vzedmutím věčného smutku(Na)
rozlitého staletími zaplavujícího národy zmítajícího vlnami duší(Na)
rozžhaveného v ohnivé brázdy fosforeskujících vln(Na)
pod němými klenbami nocí(Na)
z nichž výkřiky otázek vracejí se echem vysíleným dálkou(Na)
bez odpovědi(Na)