Jedenkrát oddech cizího žití zarděl mne blízkostí spřízněné touhy:
hlas vonný očekáváním, jak modlitba zvonů, večer, před velkými svátky.
Chladivé poprchávání tónů, jimiž okřívá píseň omdlelá tichem,
a naděje zesláblá nekonečnou chůzí v krajinách zářící mlhy.
Šumění nesmělých kroků, když láska jde dušemi v snění
a vzbouzí uvítání krve ilusí úsměvu žádostivého.
Jedenkrát oddech cizího žití zarděl mne blízkostí spřízněné touhy:
záclony lože se zachvěly, odhrnuty diskretní rukou, a klesly.
Teskno. Zapadla minulá slunce, slzami zvětšují se hvězdy,
smuteční cypřiše čekají u cest. Nepoznány se míjejí duše,
každá svou rozžatou svítilnu při potkání cloní, nedůvěřivá,
jen dlouhé stíny vzpomínek táhnou se za nimi přes celý obzor.
Kam padnou, tam rostou mystické květy, vyzařující uhaslá světla,
a z jejich listů, rozemnutých, voní mi lítost němého setkání v smrti.