KDYŽ Z LÁSKY TVÉ vyšlehnou světelné proudy tvé vůle,
slavné a těžké jak tisíců životů život,
a z prostoru vyrůstá prostor, sršící světy,
tu věky budoucích smrtí
provanou zachvěním Myšlenku tvou.
A bolest tvá tvůrčí
až k posledním končinám vesmíru zalká,
nesmírná, rozlitá tisíciletími,
hořící němými zápasy sluncí,
jež metají z propastí ran svých, kvasících ohněm,
a gigantských tepen
oblouky plamenných vln
do výší tisíců mil
a pohnutými atmosférami
třesou všemi světy tvých duší.
A nad jejich hloubkami zdvižené oblaky tmy
jak rozhrabaná hnízda ohnivých hadů
zasyčí sinými světly
a hněvem ztrnulých zraků
vždy otevřených!
Neboť i ty, Věčný a Třikráte Svatý,
v propastech svého nitra,
kde tisíce vesmírů mrtvých a budoucích dřímá,
chováš svůj sen
a k němu se blížíš úzkostí lásky
tajemstvím věků.
A my všichni, nesmrtelni tvou vůlí,
bolestí svojí
tvé bolesti sdílíme slávu!
A naše radost, dar příliš těžký,
jenž z dětských rukou nám dosud bezvládně padá,
je slabostí naší
zesláblý odraz
vítězství tvých!