V plamenech keřů kvetoucích a v hudbě míz, jež jarem vrou,
z extasí básníků hlas tajuplný slyšíte:
Rty slunce mého dýchají blízkostí opojnou
a slunečnice zahrad mých jsou světy v záři rozvité.
Ve zmatku touhy zrychluji všech srdcí zdvih a pád
a v kráse věcí zrcadlím žár vyšší nádhery;
však vy se vkročit bojíte mých tajných do zahrad
a v pohledů svých sílu královskou nemáte důvěry.
Dech silný s břehů mých, jenž vane nad věčností žní,
vás oslabuje v dřímotu jak vězně vítr májový,
a marně hodiny jak převozníci odvážní
na zavolání vaše čekají, ku plavbě hotoví.
Hvězd jádra sladká, uzrálá, pro rozlet vašich snů
jak zrní ptákům sypal jsem na svého domu práh,
však vaši ptáci, uleklí mé ruky hnutím v tajemnu,
se zdvihli v úzkosti a odlétají v temnotách.
Tu, ptáčník, skrytý v květu symbolů, v svá tenata
bych vaše duše přilákal, jak v sladké závrati,
milenců svých já srdce bolem zkrocená a zajatá
uprostřed hvězd a květů svých jsem učil zpívati.