Bylo jí teprve patnácte let –
takový doposud v poupěti květ.
Ještě jak dítě jen ve snách a v touze
nesměle dívá se v budoucnost pouze,
v divný se úkradkem ohlíží svět.
Život, ach, život! co čeká tam na ni?
Chtěla by drobounkou bázlivou dlaní
na mžik jen záclonu zvednout,
dychtivě do tajů života hlédnout!
Co znala? obzor jen nízký a chudý –
tak jako děcko ji hlídali všudy,
cítila pouta, jež dávno ji hnětla,
chtěla by prchnout z nich. – Knížky, jež četla,
byly tak úzkostně vybrány.
A ví přec, družky že její už v taji
zamilované čtou romány
a dle nich v hlavičkách jiné si tkají.
A ona? lítost jí zachvěla rtem –
ona jen stále je dítětem.
Tak se jí zachtělo románů těch,
pročíst ty nejhezčí na pospěch
a tak z nich – Bože můj! – některý prožít!
V srdéčku začaly touhy se množit,
až se jí zatajil pod hrudí dech,
až se jí tvářičky zarděly krví –
chtěla mít také svůj románek prvý!
V knihovnu otcovu tajně se vkradla.
Co tu je všelikých srovnáno knih!
až maně úzkost jí do srdce padla.
Co tam as divných je příběhů v nich!
čte plaše názvy a neznámá jména –
jakási zahrada zapovězená. –
Po knize sáhla. Však je-li to hřích?
Kterou? Vše jedno – nejbližší zdvihá.
O lásce román to byl –
taková moderní nervosní kniha!
Začala číst. Však před zraky mihá
se řádka písmenek a do všech žil,
jakoby oheň jí žhavý se lil.
Krev stoupá v líce jí, srdéčko buší,
budí se plaché sny v mladičké duši.
Najednou zlekána pozvedla zrak.
Kolem se rozhlédla. – Ve soumrak
pokoj už halil se – večer se blíží.
Náhle ji samota leká a tíží,
strach jakýs srdéčko jal.
Zdá se jí, kdosi tu zakašlal,
slyší dech. – Celá se otřásla mrazem
a kniha z rukou jí upadla na zem.
Skočila zděšeně. A hle, teď!
Viděla: podepřen o bílou zeď
stařeček stál tam, tak vyzáblý zcela,
šedá se hlava mu chorobně chvěla,
trpký a studený úsměv mu hrál
na lících svraštělých. Bez hnutí stál,
jen na ni hleděl. Hrůza jí náhlá
sevřela srdéčko a hrdlo stáhla.
Co stařec hledá tu? či je to sen?
Oči už promnula dlaní si hebkou.
Z hluboka kašlaje, přikrčen,
kývaje rozvážně třaslavou lebkou
zří na ni neznámý stařeček ten.
Zaskuhral skřipavě: – „Vím, že tak málo
ještě mne, miláčku, znáš,
přece však někdy se o mně ti zdálo?
ale ty dětské a bláhové ještě sny máš.
Jsem život. Častokrát dolétl ke mně
ze sna tvůj toužný hlas s otázkou jemně.
Proč jsi mne volala? a co mi chceš?
přijdu dřív, nežli se naděješ!“
S úsměškem slova ta zněla.
„A tys mne, dětino, hledati chtěla
ve spoustě papíru, v knihách těch,
v básních a vysněných románech?
Oh, já jdu bez frází a bez okrasy!
Chtěl básník mnohý mne vykreslit asi,
však básník je básník, snad pravdu ti poví,
však v klamných obrazech a mnohými slovy.
A já jdu bez frází a bez okrasy.
Snad už si románek v hlavičce spřádáš,
takový, jaké tam kresleny jsou,
nějakou idylku milostnou?
prožíti nějakou žádáš?
Počkej jen, bláhová, něco vím –
chceš? Kousek tajemství prozradím.
poslechni:“ Bezděky zděšena
skrčila útlounká ramena.
„Děvčátko znal jsem – jako jsi ty,
takový kvíteček nerozvitý,
s modrýma očima, plavými vlásky,
se srdcem rozchvěným tušením lásky.
V tajemství života také tak
všetečně chtěla již hlednout,
záclonu maličko zvednout.
Románů čtením si kazila zrak.
Snů měla mámivých pod skrání,
dech jara, hvězdy a růže.
A potom přišlo to, – Zklamání.
Myslíš, že jiného přijít cos může?
Studentské lásky sen naivní –
rozkoše – sama víš – není v ní,
zmizí jak ve větru obláček pouhý,
zbudou jen rozbolavělé touhy.
Pak první zhýralec bez citu,
který kdes potkal ji, ubohé dítě,
jak pavouk ledový z úkrytu
zapředl ve své ji sítě,
omámil, srdce jí vyssál,
jed v duši zanechal, který tam hnisal
a mládí celé jí, radost a smích
na vždycky otrávit stačil.
Hluboko v očích setmělých
němý jen smutek se zračil.
Ale ne! – na venek nesměla
přiznat, co potají trpěla,
protože ještě prý život ji čekal!
„Jsi mladá,“ řekli jí, „očka si nekal!“
Poslechla tedy. A dočkala se:
Však to byl konec již. Po kteréms čase
hodný muž našel se, – vysoký úředník,
vážný a rozumný. Otci se líbil.
O lásce nemluvil, – bohudík!
Štěstí a bohatství, všechno jí slíbil. –
Poslechla tedy a šla s ním k oltáři,
spanilá, mladá. Šla s klidem na tváři
a v srdci ticho už. – Oči jen zvedla,
z chrámu když vedli ji. A po mě zpět
zrakem se zlekaným poohlédla.
Povzdechem tichým se zachvěl jí ret:
„Živote! Živote! kde že je všecko,
co jsi mi sliboval? Kde že je květ
mladého srdce? snů blažený svět?“
Ne! já nic neslíbil! Bláhové děcko,
to sobě sama tak slibovala,
sama si o štěstí pohádku lhala,
vlastním se klamala v životě snem!
Ne! já ne! já nikdy neslibuji,
naději nedávám a neberu ji.
Co chcete ode mne? jsem jaký jsem!“
Skřípavě znělo to do šera –
ve stínu knihovny příšera
stařeček směje se kašlavý,
jako když pohádku vypráví.
„A to je všechno! Tak! Děvčátko mé,
ještě jsi přespříliš nevědomé,
myslíš, že život je zábavná kniha,
románek se zlatou ořízkou,
kde jenom jiskrami láska se mihá,
kde touhy a vášně v pozlátku jsou –
má milá, takové romány lhou.
Uměním zkrášlené kapitoly
v pravdě jsou všední tak docela!
skoro bys dočísti nechtěla,
raděj bys knížku již zavřela –
a srdce při tom jen bolí.
To jsem ti říci chtěl, hotov jsem již.
Já vím, že slova mi neuvěříš.
Matičky zeptej se – poví ti,
jak smutno a těžko život je prožíti.
Jak smutno a nudno až k zoufání,
než vlasy zbělají na skrání.
Zná ona tuším tu pohádku
o modrookém děvčátku.
Slyšíš? jde po síni, za chvilku
vejde sem. S Bohem buď, andílku,
pamatuj na radu moji!“
Stařeček usmál se. – Jako sen
v šeru se rozplynul přízrak ten.
Ve dveřích maminka stojí.
„Ty! ty! ty! děťátko, zase tak
nad knihou zbytečně kazíš si zrak?“
„Maminko! maminko!“ objímá
dítě ji ručkama bílýma.
„Co je ti?“ –„Maminko! – řekni jen:
šťastnou přec byla jsi v žití?
nebyl tvůj život jak zmařený sen,
z něhož se nemožno probuditi?“
A hledla mamince do očí.
Cos tam jak jiskerka proskočí,
ale jsou klidné zas, ticho v nich
v těch modrých studánkách vybledlých.
Co u dna za léta stopeno,
všechno je mrtvo a smířeno. –
„Děťátko bláhové, co že to díš?
jaké si otázky vymýšlíš?
život a štěstí? co trápí tě zase?“
– maminka dobrácky usmívala se –
„Hle, jaká starost! Můj broučku, mé zlato,
kdo myslel by na to?“