báseň bez názvu

Karel Leger

I.
Sladce dřímej, drahé dítě, na ňadrách si ručky sepni, zlatým křídlem zastíní tě andělíček strážce tvůj! – Ochraň mi ji, andělíčku, ale pozor, neoslepni! Mělký důlek v jejím líčku může stát se propastí! Kolem šíje kadeř vonná – – Nehleď dále! Na hrdle jí povolila náhle spona, s ňader klesá košilka. Slyšíš, jak jí srdce buší? Bouřlivě se ňadra chvějí – – Těžko u ní na mou duší býti strážným andělem. Ve stínu se ďábel krade, zlomyslně jen se šklebí, – – co dá jedno děvče mladé pánu bohu starostí! [3] Andulka však dozajista za živa už patří nebi, její duše tak je čistá jako úběl jejich vnad. V jejím srdci vášně není, nezná touhy, nepokoje, – když mně má dát políbení, dřív se zeptá maminky. Hříšné knihy nečte ani, jenom někdy verše moje slabikuje pro uspání, – při tom plete punčochy. – – Nad postýlku její bílou anděl strážce hlavu kloní, na tvářinku roztomilou lehký přitisk polibek. Naslouchal pak dlouhou dobu, jak jí v prsou klidně zvoní zlaté srdce. – Pekel zlobu poznat měl však najednou! – Jeho zraky mimovolně v panenskou hruď zabloudily, – – vidívidí, jak se v tempu volně zvedá bílý, hladký prs. – Hlava se mu kolem točí, – šťastně ale sebral síly, odvrátil se, zakryl oči, – do temna se uzarděl. – – 4 Zvítězil tu, – ale draze, – a co dále na něj čeká? – – Pro své štěstí na podlaze uzřel aršík papíru. „Bohudíky!“ – volně dýše, – „již mne ďábel nepoleká“ – zvedl list a lehce, tiše přikryl ňadra labutí. – Andělíčku, duchu strážný, cos to vyved? Chraň se zrady! Verše moje, – nerozvážný! – položil’s jí na srdce! Myšlénky mé nevázané mají zakrýt svůdné vnady? Běda! – Co se dále stanestane, na tvou hlavu padni jen! Kterak ňadra vlní se jí! Verše moje chřestí na nich, tepny buší bouřlivěji, lehce rtík se otevřel. Ale anděl nedbá tohotoho, podřimuje, – čelo v dlaních, – však ho stálo práce mnoho slavné jeho vítězství! – Z louky včera posekané, (kmotr Brázda seno suší,) otevřeným oknem vane vonný výpar kupišťat. 5 Bledý měsíc v modru pluje, kouska ohně nemá v duši, a přec lačně pokukuje za bělavou záslonu. Pod okénkem potok šumí, růže kvetou. – Všechno dřímá. – Ve vsi ticho. – U nás umí celý národ dobře spat. Těžká mlha stoupá z vody. – Půlnoc. – Duši bázeň jímá. – Slyš, ponocný u hospody odtrubuje dvanáctou. Půlnoc, půlnoc! Chvíle duchů, – ať nás pán bůh kouzla chrání! Na hřbitově v divém ruchu budou tančit kostlivci. Prošla chvíle, – pustá niva, – po příšerách ani zdání, – a přec v Čechách od jakživa bylo hojně strašidel! – Sám, když byl jsem ještě malý, vídal jsem, jak poukryti na dušičku číhávali pode břehem vodníci. Zmizeli však v dálce kdesikdesi, jak sem přišli Jesuiti na missie. – Možná, že si konkurence nepřáli. 6 Němý žal se v prsou kryje. – Srdce lidu chudne, chudne, prchá od nás poesie, odumírá zpěv i báj. Zahnali jsme dobré šotky, prchly z hájů víly svůdné. – Juž prý ani lid náš krotký nebojí se – strašidel. – – Co to bylo? – – Slyšet kroky. – V šeru kmit se přízrak muže, hubenými jeho boky záře luny proráží. Bída hledí z oka jeho, celé tělo kosť a kůže. – – Starý kantor. – Neznáte ho? Vtloukal do vás množilku. Věku půl již bez únavy, po uzounké škole hřímá, napravuje tvrdé hlavy baculatým diblíkům. Rozum, který v mladé hrudi v bázni boží ještě dřímá, bez milosti ze sna budí čarodějnou rákoskou. Moudrosti on poklad skrývá pod klenutím svojí lebky, ale štěstí od jakživa přeje jenom hlupákům. 7 Nemilostným nepřítelem osud byl mu od kolébky, ve tmě pusté v žití celém nesvitla mu naděje! Krev mu pije bída v chatě, farář, obec ve své pýše, vrabci, kteří nestydatě mlsají mu meruňky, mladá žena plná síly, starý dloužek u Mojžíše, k tomu ještě každou chvíli nový český pravopis! Chtěl by zaspat bídu svoji, ale v mozku vše mu víří, – z lůžka svého v nepokoji prchá v noční temnotu. – Šosy jeho vlajou větrem jako peruť netopýří, bohu správným hexametrem svoje strasti žaluje. – Náhle stanul, – proudem s čela pot mu kanul. – Oddychoval, – na hlavě mu šedivěla čistě nová paruka. – „Zítra, zítra! bože drahý!“ z hlubin srdce zabědoval, „rozdrť patou bídné vrahy, dlaní svou mne zastiňuj!“zastiňuj! 8 „ZatraťZatrať si mne, pane, chceš-li, ale ženě ušetř bolu, andělíčka svého sešli k Lidunčině kolébce!“ – Zalkal tiše, – pohléd k nebi. – Plný měsíc smál se dolů. – Jízlivě se takto šklebí jenom školní inšpektor. Až se zachvěl kantor starý! Mne si čelo, bledne celý, křižuje se: „Ďáble, vari!“ – Znova hledí k obloze. Ha! to není luna vícevíce, obličej to zsinavělý, satanovy jsou to líce plné zloby pekelné! Oblak, který nebem pluje, v perutě se mění dračí, horký vítr z něho duje, sirné jiskry padají. Za dědinou ďábel stojí, černé paty v půdu tlačí, velký tak, že hlavou svojí hvězdy v letu zaráží. Zlaté žezlo v rukou svírá, shýbaje se nad dědinou, lokty svoje podepírá o doškové chalupy. 9 Po loktech se hadi plazí, kolem těla se mu vinou, jeho pohled srdce mrazí, jeho úsměv zabíjí. Kantor zděšen prchá v šeru, spíná ruce, hlavu sklání. – Ztiš sese, hochu, satan věru si tě ani nevšimne. – Nemáš pro něj velké ceny, – v pekle, tam jsou jinší páni, – český kantor zubožený plodil by jim ostudu. Jiný lup si ďábel tady vyhledal už hadím okem. Nestřežený kvítek mladý, – mlynářovu dcerušku. Duchu zhouby, zla i zmaru líbil se mlýn nad potokem, raděj přehléd pyšnou faru s farářem i s kuchařkou. – V otevřeném okně malém záslony se bílé chvějí, za ním v klidu neskonalém dřímá moje Andulka. Věru, věru, strach mám o ní! Strážný anděl k nožce její unavenou hlavu kloní nepřítele netuše. 10 A na její hrudi bílé, na srdéčku pranevinném, verše moje rozpustilé rozmarně se houpají. Podle řádku řádek běží, – – jiskrou tu a onde stínem, myšlénky v nich bez otěží honí se a prchají. Hleďte, hleďte, po papíru jaké hnutí přepodivné! Dokola se v divém víru točí každé písmeno. Pozvedá se na pokraji, pokud zcela neobživne, pomalu mu narůstají ručky, nohy, křidélka. Vstává, hýří, bujně skáče, podle větru na vše strany zná se točit, – nejináče jako český vlastenec. Jedno s druhým v řad se pojí. – Jaký rej to nevídaný! jako když se včelky rojí kolem květu lilie. – Kolem bílé, měkké šíje v těsném šiku postupují, ke rtíkům až, kde se kryje,kryje plachý úsměv nevinný. 11 Jaké kouzlo neskonalé! Kterak svůdně probleskují třpytné perly, zoubky malé z růžového úkrytu! Velké A, jež vůdcem bylo podivnému tomu šiku, z nenadání vyskočilo, podepřelo ruce v bok. „Bratři!“ volá žalným hlasem, „otroky jsme smrtelníků! nechať! – všechno přejde časem, – nám jen patří budoucnosť! Billiony nás jdou světem, stále rostou naše davy, roznášíme blesků letem hloupé lidské myšlénky. Pracujeme bez poklidu. – Do natvrdlé, prázdné hlavy musíme my všemu lidu vlévat světlo kultury. Literátům honoráře sypem v kapsy vyprázdněné, vždy musíme v potu tváře hovět jejich rozmarům. Nevděkem nás odměňují, – ale čas se vichrem žene, – dobře, nechať pamatují, litera že zabíjí. 12 V každém koutě knihy leží, liter v nich jsou dlouhé řady, ale čti jen, pravím, ztěží nalezneš tam myšlénku! Kamkoli jen hlédneš okem, litera je všady, všady, jak bystřina prudkým letem zaplavujem celý svět. Slyšte, slyšte, bratři moji! Ať se třesou literáti! brzy padne heslo k boji, pomstíme se strašlivě! Kritikům jen sloužit chceme, – svět nás bude potom znáti, nejlépe tak dokážeme, že zabíjí – litera!“ – A sbor celý pomstou dýše. – „Přísaháme!“ – zní to kolem – – Z nenadání ze sna tiše oddechla si Andulka. – Hoj, jaká to vřava krutá! V pravo, v levo, horem, dolem, sladkým dechem zasáhnutá chumelí se písmena. Vzlétla vzhůru, krouží v kole, tlukou do se, temně chrastí, až na konec ze svévole Andulku mně vzbudila. 13 Neviňátko snilo právě o nebi a rajské slasti, o bohu a jeho slávě, o svatých a světicích. – O mně také? – Nevím, nevím! Sedlák pro ni špatná hříčka, – v půlnoci se někdy zjevím jenom panu bernímu. – Kéž bych už byl, lásko boží, také svatým! – Andulička aspoň ve snu na svém loži se mnou by se těšila! Potom, – potom – – z ticha, z ticha! Vida jak mě na bezcestí lehce svedla touha lichá z epického chodníka! Po čem může sedlák toužit? Všude najde svoje štěstí! – Platit daně, pánům sloužit největší je blaženosť! – – Kde jsem přestal? – Dítě moje vytřeštilo modré oči, – nad ním liter plaché roje hemžily se u stropu. Mne si čelo, – paměť sbírá, – všechno kolem s ním se točí, srdéčko mu bázeň svírá. – Je to sen či skutečnosť? – 14 Vyskočit by rázem chtěla, divná mdloba však ji víže, věru jak by skála celá ležela jí na prsou. Nemá síly ručka malá, aby svatým znakem kříže divný přelud zažehnala – – Kde jsijsi, strážný anděli? Nová úzkosť, nová muka! – Vidí, kterak poznenáhla na okénku jakás ruka odhrnuje záslonu. Tajemná páž z nenadání nad její se lůžko vztáhla, černou dlaní v chomáč shání dovádivých liter roj. Křivý prst je pojí chvatem v tajuplná divná slova, každé písmě rudým zlatem, svůdným zlatem plápolá. Andulička čte a žasne, – rdí se, bledne – a čte znova, modré její očko hasne touhy rosou zalité. Jsou to verše krásy divé, plny volné fantasie, nespoutané, dovádivé, nebroušené censurou. 15 VíceVíce, nežli srdce tušítuší, ve slově se každém kryje, svůdným hlasem mluví k duši, opojuje mladou hruď. Andulička rdí se, bledne, povzdechla si v usmívání, polehounku hlavu zvedne a čte znova nový verš. Pomalu se z lůžka vzchopí, promne očka. – Z nenadání vše se tratí beze stopy – – – Byl to jenom pouhý sen? Co čtla asi? Kdo nám povípoví, co v té básni tajilo se? Nelze vypsat všechno slovy! to ví bůh a ďábel jen! – – Po mých verších na podlaze capou její nožky bosé, u srdéčka jí tak blaze jako nikdy doposud. Přistoupila ku okénku, – podepřela bílé čelo – – Ach, jak milo, krásně venku! V náruč svou ji vábí noc. Slavík zpívá, růže voní, sadem listí zašumělo, – Andulička hlavu kloní, – – nelze kouzlu odolat! 16 V lehký šátek zahalena zpola bázní, zpola touhou rozechvěna, zanícena z komůrky své vyklouzla. Jaké sny duch její spřádal! Ozvěnou jen byly pouhou divé básně, kterou skládal schválně pro ni satanáš. – Vyšla v sad. – Ó kouzlo noci! S vlhkým okem, v udivení, podléhajíc tajné moci na zápraží stanula. – Kola spí, jen pode splavem s hukotem se vlny pění a ve stínu olší tmavém svítá páska potoka. Hvězdičkami nebe zkvetlo. – Jako mlha zlatou přízí zdá se padat luny světlo s nebetyčných topolů. – Kam se dělo dítě moje? za křovinou v šeru mizí, v dumách bloudí bez pokoje po zarostlých pěšinách. – V tuto chvíli démon lačný spokojeně kývl hlavou, nebes klenbu zakryl mračny, děsným okem zablýskal. 17 „Bude mojí!“ k sobě pravil, „její duši dětsky hravou zlatého jsem pelu zbavil, hříšnou touhou otrávil!“ – Pokročit chtěl, – sotva ale trochu výše zvedl patu, počala se nenadále černá půda pod ním chvět. Nohou dupl rozmrzele, obrátil se v divém chvatu: „Což ty lebky zpráchnivělé nedají mi pokoje?“ Tvrdá půda pozvedla se, jak by někdo pohřben dole z mrákoty se budil zase a z hrobu se dobýval. Démon paty v půdu vráží. – „SpěteSpěte, staré lebky holé!“ – zachechtal se, „pod mou stráží klidně dřímat můžete!“ – Z hloubi hrobu zní to temně: „Však již věru dlouho spíme! Těžká je ta černá země českou krví prosáklá! Dovol, ať se aspoň chvíli českým vzduchem občerstvíme, pohlédneme, kterak sílí, kterak válčí bílý lev!“ – 18 Démon sípe: „Nechať tlukou, neotevru! Toť by bylo! Pustit nyní s cepem v rukou do Čech staré Tábory!“ – Ke mlýnu zas hodil okem. – V stínu vrb se zastavilo moje dítě nad potokem v úbělovém šatu svém. Ó, kterak by rád k ní spěchal! Však ti dole? Vzdorná čela! Kdyby chvíli jen je nechal, zvrátili by celý svět. Kdo mu poví dobrou radu? – Nedaleko skála čněla. – Vyvrátil ji ze základu a na hrob ji položil. Stačí-li to? – Balvan děsný jako zrnko jen se chvěje. – „Chceme na svět! hrob je těsný!“ z hluboka to zaznívá. Jaká pomoc? – Satan němý ohlíží se bez naděje. – Oh, ti mrtví v černé zemi horší jsou než živoucí! Ale ďábel vždy má štěstí! Uviděl dva pozemšťany nedaleko u rozcestí lenivě se kolébat. 19 „Hola, Češi ! – Jenom blíže!“ volá ďábel zradovaný, „poznávám je bez obtíže po německém hovoru. Jsou to muži! Vnuci praví pohřbených tu Táboritů, – hoj, což ti mne rádi zbaví nemilé tu starosti!“ – Chytil oba, napjal sílu, pozvedl je ku blankytu, pak je rázem na mohylu opatrně postavil. – – „Divně se mi plete cesta!“ oba v duchu k sobě děli. – – Byli to dva páni z města: purkmistr a lékárník. S těžkou hlavou od faráře z hostiny se navraceli, boubelaté jejich tváře rděly se jak pivoňky. Nikdo neměl ani zdání, kterak přišli v tato místa, v důležitém rokování ani cesty nedbali. Mínili, že ticho fary má svůj půvab dozajista, kuchařinka kypré tvary a pan farář modrý nos. 20 V politiku přešli na to, povzdechli si o nevděku, – oni oba, – to je svato, – vše by dali pro svou vlasť. Národ však je hlup a skoupý. – – Na mohyle dávných reků stáli, jako zděné sloupy, purkmistr a lékárník. – – Pod mohylou ani hnutí, – snad ti mrtví znova mřeli. – Jenom těžké povzdechnutí vydralo se z hluboka. „Hoj, teď zvednou věru ztěží příkrov rakve svými čely! Na jich rovu těžce leží vnuků bídná zbabělosť!“ – Jásal ďábel. – Nyní„Nyní v letu za svým lupem mohu jíti, sladkým vínem kyprých retů svoji žízeň uhasím. Ó, jak stiskne náruč má ji! V měkkých loktech budu sníti o ztraceném dávno ráji, – zapomenu na peklo!“ – A juž letí šerem houští. – Tak na plachou holubici hladový se luňák spouští vichrem s tmavých oblaků. – 21 U splavu se roucho bělá. – Ďábel lupu hledající poskočil a z hlavy zcela ztratil zbytek rozumu. Náhle stanul. – Jaká změna! zaťal zuby v divém vzteku, krvavá mu chlípí pěna se rtů zlobou zkřivených. Vytřeštěným hledí okem. V lehkém šatě, plná vděků Andulička nad potokem stála s hlavou skloněnou. A u její nožky bosé klečel muž a k němu lehce moje dítě klonilo se stále blíž a stále blíž! – – Ďáble, ďáble! pravda-li to? moje srdce věřit nechce, je mi tebe věru líto! I já přišel pozdě již! I já slídil po té lani a teď pláču. – Ďábel ale zachechtal se, černou dlaní do prsou se udeřil. Jako hrom to zadunělo. – K nebi vylét nenadále, o hvězdy bil hrdé čelo, proklínal a zlořečil! 22
Znova padl k černé zemi, štíty skalní nohou boří, háje šlehá perutěmi, láme duby staleté. Tmavý mrak se od hor žene, duní hrom a blesky hoří, všechny živly rozkácené do boje se pustily. Mlhou mračen, šerem noci démon těkal v divém bolu, z hlubin pekla černé moci volal k pomstě strašlivé. Přede mnou se náhle stavil, (my se dobře známe spolu), sýkotem mi hadím pravil: „Uzříš, jak se budu mstít!“ – – A já hleděl vlhkým okem ke mlýnu, kde plápolalo slabé světlo nad potokem z Andulčiny komůrky. Nevím, jestli v této chvíli oko mne snad neklamalo, – stín tajemný, sněhobílý, zřel jsem letět k nebesům. Ach, co tuším! – Bože! bože! Anduličko moje drahá! Od jejího právě lože strážný anděl odlétá. 23 Letí k nebi výš a výše, v onen kraj, kde sídlo blahablaha, a na dvéře rajské říše klepá zlatým kladivem. Před bohem se ve prach klaní: „Odpusť, pane, jednu duši jedovatou svojí zbraní opět ďábel zahubil. Nevinné to bylo dítě, ale dříve, než kdo tuší, klade ďábel svoje sítě, a pak hlídej děvčata!“ – Pán bůh, dobrák, hlavou kývá: „Inu, inu, pozdě pykat, od jakživa už tak bývá! – A kdo nám ji odloudil?“ – „Nejbídnější ze všech tvorů!“ andělíček počal vzlykat, „neposlušný, plný vzdorů byl to – český redaktor!“ – 24 II.
Teprv k ránu bouře ztichla. – – – Andulička pozdě vstala, hlédla k nebi, temně vzdychla otvírajíc okénko. Kalná byla očka její, tváře bledy, ústa malá tajeným se bolem chvějí, zanedbán je zlatý vlas. – Pod okénkem rozvodněný hučí potok, víří kola, v drobném dešti bílé pěny duhový se třpytí kruh. Za potokem z hloubi sadu žežulička teskně volá, podle břehu v libém chladu batolí se housata. Každá snítka ve květu je, vydychuje vůni sterou, plachý motýl koketuje s nevinnými poupaty. [25] Na topolech vrabčí hejna s divokým se křikem perou, píseň jich je věčně stejná jako hádky v novinách. Nad zahradou stráň je holá, silnice se táhne po ní, slunka kruh se právě zpola nad ní v lesku vynořil. V jeho záři, rudém zlatu postavy se černé honí, přebíhají v divém chvatu žhoucím kruhem slunečním. Vrhají své dlouhé stíny ke mlýnu až do údolí, do komůrky Andulčiny, na bělavou postýlku. – – Suchý mužík první v čele listy jakés v rukou žmolí, malou hlavu zvedá směle na svém čapím hrdélku. Kosti holé místo tváří, ohlodané věčnou mukou, – vlhkým leskem zrak mu září pod čepicí úřadní. Přepodivně klátí tělem, záda shýbá, hází rukou, – na rukávu ošumělém slunka svit se odráží. 26 Druhý stín jde pyšně za ním, elegantním krokem stoupá, libovonným vzduchem ranním lacino se opíjí. S prsteny si chlubně hraje rozkošně se v chůzi houpá, do červánků pozvedaje požehnaný orlí nos. Spěchá, div mu soudruh stačí, smavě špulí rtíky svoje, vznešená se pýcha zračí v každém jeho pohybu. Jenom trochu nepříslušně levé rámě skloněno je, jakoby ho hnětla krušně kdysi mošna žebrácká. Prošel slunka půlkruh žhavý, v ohnivých se vlnách koupá, gloriolu kolem hlavy jako Foenix v plamenech. Postavička malicherná, ale za níní, kudy stoupástoupá, jako zhouby chmůra černá ohromný se táhne stín. I ten přešel, – ale chvatem stvoření dvě sáhodlouhá v patách za ním v moři zlatém jako v bahně brodí se. 27 Sláva bohu nad oblaky, běda tomu, kdo se rouhá! Četníky on stvořil taky podle svého obrazu! Jak je stvořilstvořil, jindy povím. – Ale nyní dva z těch tvorů pluli mořem purpurovým nade mlýnem po stráni. Údolím se stíny kradly a jak děsný přízrak moru na bělavé čílko padly zadumané Andulce. Vlhké oko zaplálo jí, pod hrudí se bouře vzmahá. – Pozoruje v nepokoji mihavé ty postavy. Zesinala, ruce lomí Andulička moje drahá! o zeď chladnou bez vědomí podepírá žhavou skráň. Z nenadání vztýčila se, ruce bílé k čelu zdvihla, oko její svitlo zase odvahou, – či zoufalstvím? Od okénka odskočilaodskočila, na prahu se sotva mihla, – – tak hrdlička sněhobílá z hnízda svého odlétá. – 28 V šíré pole vyběhla si. – – Ze dveří se za ní díval starý mlynář šedovlasý s panímámou po boku. „Hle, jak letí! Mládí, mládí!“ – k sobě hučel, hlavou kýval. – „Inu, vždyť se mají rádi!“ – usmála se mlynářka. – – Pode mlýnem leží právě moje louka. – Hbité kosy kmitají se v bujné trávě jako zlatá háďata. Krásné jitro, plné svitu, v každém květu kapka rosy, skřivan volá u blankytu, dole klejou sekáči. – O kmen vrby nad potokem,potokem já se opřel v zadumání, chasu hlídám jedním okem, druhým šilhám ke mlýnu. – Což ta chasa dovádivá samé žerty, povídání, když tak někdy láskou bývá oslepený hospodář! – – Padla duma v duši mojimoji, srdce plno marné touhy, v hlavě mé se verše rojí světobolem omžené. 29 Kadeř měkká, modré očioči, vše to pro mne přelud pouhý, div se hruď má nerozskočí otrávená životem. Bloudím, bloudím bez úlevy, vzpomínkami duch se mate, přede mnou se všady jeví mlynářova dceruška. Vidím kolem šíje bílé poletovat vlasy zlaté, vidím nožky roztomilé ke mně capat ze mlýna. Sen to pouhý! – Škoda věčná! Rozplyne se v okamžiku! – jenom touha nekonečná oko mámí přeludem! – Ach, i to se jenom zdá mi, že z těch malých, svůdných rtíků slyším náhle šepot známý, slyším povzdech tlumený. Z nenadání skráně mojí teplá ručka dotekla se, – v ranním šatě u mne stojí mlynářova Andulka. „Tys to? Tys to!“ v plesu volám, „po svém boku mám tě zase? – Proč jsi přišla? – neodolám – – chceš mne zbavit rozumu?rozumu?“ – 30 Uskočila poděšena, ruce křížem tiskne k hrudi. – Hledím na ni. – Jaká změna v obličeji spanilém! Tváře bledy, rtík se chvěje, divný pohled v ňadra studí, na rtu úsměv beznaděje, pod očima lehký stín. „Tys to? tys to?“ volám znova. – Lístek bílý podala mi, – chtěla mluvit, ale slova měnila se v pouhý vzdech. – Z pod obrví jenom snivě hledla na mne se slzami – a já s lístkem žádostivě její ručku polapil. Toto pak jsem v listě četl: „Příteli můj! krutý nával cesty moje divně spletl, naděje mne sklamala. Krotký červík české země vždycky jsem se pánů bával, – ale za den stal se ze mě velezrádce hotový. Teď mne honí. – V divém spěchu prchám, umdlen nejistotou, po mé stopě bez oddechu smečka chrtů čenichá. 31 Přátelé a druzi moji, – zpívá se to známou notou, – jako smrti se mne bojí. – Máš ty více odvahy? Ruky tvé mi třeba hochu! s ňader padne žalná tíha, naleznu zas víry trochu, – pospěš v moje objetí! Podle cesty, vím to, všude nebezpečí na tě číhá, kroky tvé však řídit bude zlatovlasý anděl můj!“ – S povzdechem já hlavu sklopil. Příteli můj! PamatujiPamatuji, nedočkavě jak jsi chopil v ruce prápor svobody. Zapomněl jsi v hrdém vzdoru, protivné že větry dují, – teď se vracíš bez práporu, ba bez víry v život svůj! Mladá tvoje duše snila o plamenech pod popelem, – ach, tu jiskru uhasila před stalety horká krev! V boha, v lidi v marné touze ty jsi doufal v boji smělém – a teď sklamán věříš pouze v jediného anděla. 32 K Anduličce hlednu zase. – Pod jejími kadeřemi velká slza třpytila se na obrubě dlouhých brv. Ó, kterak jí dobře sluší na tvářičce smutek němý! – Chtěl bych věřit celou duší v takového anděla! Pohled můj ji pálil v čelo, že se jí to líčko bledé do červánků uzardělo až po samé kadeře. Uskočila trochu plaše. – Což já ptal se, kam mne vede, když se našly zraky naše, když mi děla šeptem „Pojď!“ – Mlčky v touze neskonalé já šel za ní oslepený, jenom se mi nožky malé před očima kmitaly. Bůh ví, jak jsme zabloudili v pustý bor. – A přes kořeny, přes pahýly, které hnily, v pospěchu já klopýtal. Divokými houštinami, jako laňka hbitým krokem, Andulička prchala mi stále hloub v ten tichý les. 33 Sami, sami jdeme spoluspolu, jenom s větví líným okem pohlížejí na nás dolů flegmatičtí havrani. Lesní holub v dálce houká, šumí potok v mechu skrytý, zlatolesklé křídlo brouka na čelo mi doráží. Pyšně kráčím v bujném vřesu samotou a vůní spitý, – – naše obec z těchto lesů zaplatila včera daň! – Po mechu se mlčky snuje stromů stín. Je šero kolem, jenom místy prokukuje haluzemi slunéčko. – Z nenadání moje dítě stanulo a s němým bolem obrátilo rozpačitě ke mně očka modravá. U chatrče uhlířovy jsme se octli. – Na mýtině nedaleko v hustém křoví černaly se milíře. – Bídná chata. Drsné kmeny zapadají v sypké hlíně hloub a hloub a nachýleny sotva nesou shnilý krov. 34 Rákosí a chvoje trošku na hřebeně. Straka hbitá z posledního ještě došku krade stébla na hnízdo. Bídná chata! Okna její ostružinou poukryta jako oči vyhlížejí stálým pláčem osleplá. – „Nuže, tu jest jeho skrýše!“ Andulka mi šeptem řekla, bílým prstem zlehka, tiše zaklepala na dvéře. V chatě mrtvo. – Klepe znova. – Ó, jak se ta chvíle vlekla! Nasloucháme, – ani slova, ani dechu neslyšet! Andulka se třtinou chvěje, v resignaci ruku spouští, modré oko bez naděje plaše těká kolkolem. – Z milířů jen dým se valí, k zemi padá. – V bujném houští větvičky se rozhoupaly, jak by pták se tajil v nich. Nebyl pták to přeletavý. – Ve křovinách žena snědá, mračno dýmu kolem hlavy zjevila se před námi. 35 Nevlídně nás okem měří. – Stojí, spěchem uzarděna, na čele jí pod kadeří bohatý se řine pot. V osmáhlém tom obličeji není krásy, věru není! ale tmavé oko její plane ohněm kouzelným. Svitne hvězdou, plane bleskem, v bezednou se propasť mění, utajeným vlhne steskem a hned zlobou vyšlehne. Těžko hádat, je-li mladá. – Přes vysoké, přísné čelo havraní vlas proudem padá v nepořádku na ňadra. Prostý šat jen z polovice halí její pružné tělo, vráskami je zryto líce, dlaně plny mozolů. Andulka se uzardívá před pohledem ženy lesní, mimovolně oči skrývá průhlednýma ručkama. V srdéčku jí bouří láska a stud marně bojuje s ní, – celou duši zlatovláska vlévá v povzdech: „Vladimír?“ – 36 Lesní žena blýskla okem, stiskla rukou čelo sobě, chvějícím se, kvapným krokem stoupla těsně k Andulce. Beze slova dlouhou chvíli, oko v oku stály obě, měřily snad tajné síly skryté v ženském pohledu. Po chvíli se divné ženě počla chvěti němá ústa, pomalu a zarmouceně šeptala: „Tvůj Vladimír?“ – Hlavu zvedlo moje dítě, zdá se mi, že povyrůstá, rtíky špulí pánovitě, s pýchou dí: „Můj Vladimír!“ – Černé oči chvatně na zem zvlhlé trochu jen se klopí, tvář je ztuhlá jako mrazem, ani tah se nehne v ní. S namaháním žena dýše, Andulčinu ruku chopí. „Do vesnice,“ praví tiše, „s mužem mým se odebral!“ – Děvče vzdychá „Běda, běda! miláček můj ztracen je mi! Slídičů ho roj tam hledá, – četníky jsem viděla!“ – 37 Černé oko svítí bleskem, rozhovořil ret se němý: „Nezoufejme, – marným steskem nepomůžem příteli! Není ztracen, – cos mi praví, – věřím ještě v pomoc boží, – k němu pospěš bez obavyobavy, skutečně-li miluješ!“ – Za sebou ji vleče skorem, – houštinami, skrze hloží spějí spolu tmavým borem, jako zjevy vzdušných víl. Ani stébla v divém spěchu nezlomí mé děcko hbité, její nožka ani s mechu rosnou krůpěj nesrazí. Ale stopou lesní ženy rudé květy, srdcovité, krví planou, – rozdrceny, zašlapány do země. – – V ustrnutí hloupě zírámzírám, jak mé dítě se mi ztrácí, namahavě v mozku sbírám pocuchané myšlénky. Myslit, myslit! Pro sedláka věru je to krušnou prací, – myšlénku z něj nevyláká ani panský karabáč. – 38 A já dumal v potu tváře: Co mám dělat? běžet s nima? Nesvitla mi slabá záře do temna mých myšlének. – Konečně se ke vsi beru volným krokem. – Se mnou letí s větve k větvi v lesním šeru hejno lačných havranů. – – Ohlédnu se v nepokoji. – Jak by náhle spadl s nebe, po boku mně mlčky stojí mladý švarný myslivec. – Tmavým okem na mne zírá a já neznám sama sebe, divný cit mně ducha svírá, hruď se chvěje úzkostí. Ostré, chmurné jeho rysy a tu záři v oku stmělém dojista já vídal kdysi. – Kdo to? marně vzpomínám. – – „Ďáble, ďáble!“ z nenadání rozbřesklo se pod mým čelem. – Druh můj k zemi hlavu sklání, „K službám!“ praví úsměšně. „Ďábel jsem, ty znáš mne hochu! Ó, vždyť vím, že ještě nyní vzpomeneš si někdy trochu na sny mladých, bujných let. 39 Poetou jsi tehdy býval, – nechať tloustli v bahně jiní, k blankytu tys jen se díval, snil a zvolna hubeněl. Po boku jsem byl ti všude. Když jsi pozdě v noci tiché ve studentské jizbě chudé s ideály bavil se, – když jsi věřil v mladém snění ve slávu a štěstí liché, – já ti pro tvé poučení vyprávěl své vzpomínky. Když pak někdy nenadále horoval jsi poeticky o svobodě – a tak dále – s mladistvými přátely, – moudře, jako otec pravý já k vám mluvil věru vždycky: „Vždyť si ještě, bujné hlavy, karieru zkazíte!“ Za své služby ani jednou nedostal jsem honoráře, – však mám řadu nepřehlednou všelijakých hříšníků! Od tebe jen málo žádám. – Proč ti, hochu, blednou tváře? Neboj se, já neokrádám, nejsem, víš to, žádný žid! 40 Nechci ani, abys duši peklu zapsal vřelou krví, moje srdce dobře tuší, že tam přijdeš bez toho. Dobrovolně přijdeš ke mně a nebudeš věru prvý, který prchne z české země pro blahobyt do pekla. – Na mé srdce polož ruku. – Pálí, jako výheň žhavá, – nevíš, nevíš, jakou muku tají v sobě moje hruď! Bídní lidé! život celý nevíte, co láska pravá, na srdce vám zaklepe-lizaklepe-li, na svatbu hned myslíte! – Nevíš, kterak pod mou hrudí vášní divou krev se pění, – ruka tvá mne v ňadra studí, z tvého srdce vane mráz! Láska má je pekla žárem! – – Ach, – já lhu! – To láska není, – to mi v lebku divým spárem zakotvil se pomsty sup. Bloudím šílen, neznám sebe, – pomsty dech mi v duši sálá, vztekle plivám v modré nebe na hvězdy i na slunce. 41 Marně tlumím svoje vzdechy, – bolesť má je neustálá, – mohl bych už mezi Čechy býti dobrým básníkem. – Ale nechme plané řeči. – Ty mne nikdy nepochopíš, tvoje soustrasť nevyléčí zkrvácené rány mé! – – A teď účty vyrovnáme. – Proč pak jenom hlavu klopíš? Mnoho dluhů? – Vždyť se známe! – Teď tě hryže svědomí? – Nu, nevolej pána boha! Máš sic u mne dluhů dosti, já ti sloužil léta mnohá, ale vše ti odpouštím! Jediné mi vyplň přání: Ty si musíš bez milosti, chtě neb nechtě, bez reptání, mlynářovu dcérku vzít!“ – Divno, že jsem nepad k zemi ohromený jeho slovy, dlouhou dobu hluch a němý, jako třtina jsem se chvěl. Co se dělo v mojí duši, ach, to nikdo nevypoví! Já jen cítil, kterak buší plno sporů srdce mé. 42 Rozkoší se tajnou chvěje, oživuje dechem blaha a zas v temnu beznaděje zoufale se kolísá. Staré touhy z hrobu vstaly, nepokoj se v duši vzmahá, jakoby ji opřádaly jemné sítě pavučin. S namaháním promnu oči. – Sám se vidím v pustém boru, hlava se mi divně točí, – ďábel zmizel bůh ví kam. – „Ďáble!“ volám, „dostoj slovu a já tobě bez odporu za Andulku mlynářovu duši svoji zapíšu!“ – Ó, já tehdy zpola šílel. Krutý žal mne věru opil, na zemi jsem lkal a kvílel: „Kde jsijsi, moje Andulko!“ – Snad teď padla v náruč soku. – Skokem divým já se vzchopil, utajil jsem slzy v oku, hluboko se zadumal. Sokem tvým je přítel starý. – – Kdyby dnes ho polapili, moh’ bys doufat – – Ďáble, vari! nechci nikdy zrádcem být! 43 Na mém srdci dosti místa míti bude přítel milý, – je to sice žurnalista, – ale bůh mu štěstí dej. Ďas mne marně k hříchu svádí, neupadnu v jeho sítě, luzný fantom mého mládí nemá pro mne kouzla již! Vyrvu z duše do kořene mlynářovo hezké dítě a své verše roznícené spálím na prach ještě dnes! Klidu třeba duši mojí. – Vzpomněl jsem si na přítele, – snad mne čeká v nepokoji, – nuže, nesmí sklamán být! Dobře vím, kde bude asi. – Teď to jeho čelo smělé líbá otec šedovlasý, starý, hodný kantor náš! Zamyšlený dál se beru. – Klid se vrátil v moji duši, v pustém boru, v pološeru nepohne se ani list. Ve snu blahém srdce bije. – Kéž ho z něho nevyruší ani hloupé komedie našich vůdců národních! – – 44 Přede mnou, hle, z dálky svítá houštinami světlo denní, – na kraji mne lesa vítá slunka smích a vřelý dech. – Vyjdu z boru v šíré pole. – U své pšenky v zamyšlení, v ústech krátkou dýmku žmole kmotr Brázda přechází. „Jářku, tento, – pán bůh zdraví! Kam pak, kam? Snad nespěcháte?“ Z mračna dýmu ke mně praví, usmívá se čtverácky. „Já to dávno předpovídal, – na mou věru! – vždyť mě znáte! co by jiný neuhlídal, o rok dříve uhádnu!“ V udivení se ho táži: „Co jste uhod? Nevím věru!“ – Kmotr vážně v rukou váží sukovitou svoji hůl. Přimhuřuje očka sivá. „Co já vím? Že hezkou dceru starý mlynář špatně skrývá. – Ale jaká porada? Holky hlídat! – práce marná, Andulička není jinou, – hospodyňka ale švarná dozajista bude z ní.“ – 45 Tak děl kmotr. Jeho slova zapáchala sedlačinou, aesthetika Durdíkova málo na něj působí. Cítím, že mi tváře planou. Kmotr Brázda jen se chechtá: „Je to krásné, chodit s pannou z rána lesem sám a sám! Jestli já to na vás povím, pantáta vám záda zlehtá, pod zámečkem ocelovým svoji dcéru zavře hned.“ – Takhle mluvil kmotr milý a já vše to napsat musím prose, byste odpustili Brázdovi i básníku. Dobře vím, že hněvu dosti od kritiků za to zkusím, – ďábel sám mi jenom k zlosti kmotra v cestu nastrčil. – Co mám dělat? – Prchnu před ním. – A on volá: „Kam pak jdete? vy jste hnedle slůvkem jedním, jak se říká, uražen. Co jsem řek’, je pravda čistá, výmluvou mne nesklamete, na vaši se svatbu chystá nedočkavě celá ves. 46 A pantáta s panímámou, rádi vám svou dcérku dají, dozajista nerozlámou svazek vašich srdéček. Hodíte se k sobě oba, lepší holky není v kraji, – ale, tento – lidská zloba hloupé klepy vymýšlí. – Povídají, že prý z jara přiletují čápi z jihu, – povídačka je to stará, – – inu, svět je zkažený –!“ NevímNevím, co dál kmotr žvanil. – Na své duši trapnou tíhu, jakoby mne v prsa ranilranil, od něho jsem utíkal. 47 III.
Šírá pole, na nich řepa, suché stromky u silnice, – příroda tak velkolepá jenom u nás jeví se. Nenajdete romantiky v našem kraji. – Však tím více máme židů – továrníků a okresních přirážek. – – Po silnici zaprášené od dědiny přímo k městu lékárník se suchý žene s boubelatým purkmistrem. Vzpomínají s bídou mnohoumnohou, jak jim spletlo víno cestu, – vyspali se pod oblohou v nedalekém úvoze. Skřivánek a slunko ranní ze snů libých vzbudily je, – domů přijdou na snídani, ale jaká bude dnes? 48 U vrat jistě žena čeká, – mračno, které bouři kryje. – – Snídaně se dneska leká purkmistr i lékárník. „Bůh ví, co nám zmátlo hlavy! vždyť to víno u faráře –“ lékárník náš v dumách praví, – „kalná voda bylo jen!“ – A purkmistr trochu bledý baculaté hladí tváře: „Neuřkla nás naposledy farářova kuchařka?“ – Těžká hlava klesá k hrudi, v mozku třeští výpar vína, třesoucí se nohu pudí tajné kouzlo do běhu. Stalo pak se v onu chvíli, když se hnali kolem mlýna, že se oba zarazili a pozvedli hlavy své. – – Klepal mlýn a potok šuměl a květ padal v jeho vlny, – lékárník hned porozuměl kráse toho obrazu. „Hezký mlýn! ba věru!“ řekl, „a mlynář má měšec plný – –“ A purkmistr podotekl: „K tomu dceru na vdaní!“ 49 I stalo se v tuto chvíli, že se náhle lebky obou neobvykle zatřpytily jasem nové myšlénky. – Na hruď zase hlava klesá, ale na rtu stejnou dobou úsměv hraje, – srdce plesá jako ve snu blaženém. Procitli a jeden hledí s podezřením na druhého, – však co myslímyslí, nepovědí, – mlčky dál se plahočí. – Ranní slunko bledne, hasne. – Kotouč dýmu šedivého na obloze modrojasné objevil se před nima. Důkaz to, že nedaleký jejich cíl a krátká cesta dovede juž naše reky do náručí manželek. Bez toho teď právě sedá ku poradě výbor města a purkmistra marně hledá po hospodách policajt. – – Šťastnou cestu! – – Na obzoru dým se táhne. – To se kouří z hlavy pánům ve výboru a z půl kopy továren. – 50 Dál a dál se nebe šeří, – slunko v dýmu zraky mhouří, ospale, jak po večeři nad mou básní čtenářka. – – Od pokraje temné chmůry pomalu se odděluje bílý mráček, jak by s hůry holubička letěla. – – Kolem něho kruh je zlatý – Ej, to pánbůh na něm pluje a pozadu Petr svatý za koneček drží se. Plují volně nad krajinou, skřivánkové s nima letí, po obloze mráčky plynou plny malých andílků. A kudy se větrem nesounesou, vše si padá do objetí, – třeba s kyprou baronessou hubeňoučký komorník. – Starou hlavu pán bůh zvedne, kol a kolem žehná kraji, vlídným okem k zemi hledne, blaženě se usmívá. A kam hledne, v okamžení skály květem zarůstají, v osetém se poli mění rolníků pot ve zlato. – 51 Hledí pán bůh dolů k zemi. – „Hu! v tom kraji jako v hrobě! Ani píseň! – Lid je němý nebo zpívat zapoměl? Je tu jako v sídle smutku, nechci ani věřit sobě, – – Petře, Petře, je to vskutku muzikantů otčina?“ – Petr na to: „Jsou to Čechy! a ten národ posud umí svoje touhy, vzdor a vzdechy tónem huslí vylévat. Zpívat ale? – v tom je změna, – slovo na rtech každý tlumí, – pro Čechy je povolena hudba jen a – myšlénky.“ – Jako na vzdor řeči jeho sladká píseň letí z dola. – U vrat mlýna hezounkého zpívá mladý krajánek. „Ó, ta píseň! – Poklad pravý českých srdcí!“ pán bůh volá. – – „Arie to,“ Petr praví „z operetky francouzské!“francouzské! Píseň lidu? – Kam se děla? Lid jí nezná, nepochopí, zavržena odletěla do daleka z otčiny. 52 V cizí dáli zvolna zmírá, horkou slzou často kropí zlaté laury, které sbírá po evropských salonech!“ – Smutně pán bůh hledí k zemi. – Pod ním dole ve hluboku za topoly, za olšemi neúnavně klepe mlýn. Mlynářova husa hbitě pluje s dětmi po potoku, – pán bůh při tom okamžitě vzpomněl na mou Andulku. Zahovořil: „Petře milý! duchové zlí tajně v noci zahubit se pokusili zlatovlasé děvčátko. Poraď nyní, jak ho máme nazpět vyrvat z jejich moci?“ – „Stará bájka! Nu, to známe!“ – Petr na to, – „Vdáme ji!“ – „Staň se!“ pán bůh praví slavně. – Bílý anděl letí dolů, aby hledal neúnavně pro Andulku ženicha. – – S pánem bohem Petr svatý po obloze plují spolu, odnáší je mráček zlatý, daleko z Čech, – daleko! 53 Za hory a tmavé lesy prozřetelnosť prchla boží, zbyly u nás v divé směsi jenom strasti všeliké. Nevšíml si pán bůh milý, jak se dole bída množí, jak se u nás rozhojnily v každé louži pijavky. – – A když pán bůh doma nebylnebyl, v kantorově chýži chudé pomalu se uvelebil nevítaný věru hosť. U okénka kantor vzdýchá, pláčem rudne oko vlídné, – v koutku jizby v temnu zticha sedí kmotra Zoufalosť. Patří kantor zamyšlený ke mlýnu, kde potok svítí, zdá se mu, že z bílé pěny svůdně kývá rusalka. Bělavou mu kyne dlaní: „Starý, pojď se u mne skrýti; V náruči mé tebe ani exekutor nenajde!“ Zachvěl se. – Ó, snad se leká! Peklo víří v jeho lebce, stírá pot a okem těká nepokojně po jízbě. – – 54 Chudá jízba, – holé stěny, malá Lidka na kolébce, nad kolébkou zavěseny staré housle dřímají. Utišil se, – sotva dýše, nad kolébkou hlavu chýlí, po tváři mu zlehka, tiše padá slza jediná. Slova dusí tajná muka, ret se jenom chvěje chvíli, – jakby maně – suchá ruka sahá zvolna po huslích. Jak je přitisk ku své hrudihrudi, zachvěly se struny lehce, tajemný tón v nich se budí každým srdce pohnutím. S tónem tón se v píseň pojí, – ach, to srdce ustát nechce, bije stále v nepokoji, v tempu stále divokém. Ach, to srdce přepodivné jaké písně skládat umí! Divno, jestli neobživne pohřbená v něm naděje! Jenom hlavou kantor kývá, struna v taktu lká a šumí, – dojemně tak sotva znívá o boží hod na kruchtě. 55 Vzpomínka se v duši dere, – v jeho hlavu ustaranou jakby trny tisíceré vrážely se pomalu. – Klesly husle, – prchá síla, – jenom slzy dále kanou. – V kolébce se probudila s usmíváním Lidunka. Sklonil se k ní kantor hbitě, zulíbal jí čelo snivé, – v paruku mu smavé dítě při tom ručky zaťalo. – V jedné páži drahé děcko, v druhé husle švítořivé, lká a kvílí: „Všecko, všecko, opustilo navždy nás! Žena prchla za svitání,svitání. Ušla, aby neviděla kmotru Bídu s holou skrání a své dítě hladové. Bůh jí odpusť!“ – kantor šeptá, ve skráni vře krev mu vřelá, chvílemi se v duchu zeptá: „Kde je asi pán bůh dnes?“ – A zas hledí zamyšlený v dálku, kde se potok leskne, kde rusalka z bílé pěny měkkou dlaní kyne mu. 56 V podivné se noří snění. – V celé chatě ticho teskné, jenom dítě v dovádění: „mama!“ šeptá vesele. Z nenadání rychlé kroky zaduněly v pusté síni. – Švarný mladík, černooký objevil se na prahu. Švarný jinoch, trochu bledý, vousy tmavé ret mu stíní a na čele vidět sledy mnohých bouří zažitých. Rozlehl se výkřik dvojí, na kolena mladík klesá, otce pojal v náruč svoji s Lidunkou i s houslemi. Ve strunách to zazvučelo a dvé srdcí v tichu plesá, Lidunka jen mračí čelo a nabírá moldánky. Na kolenou syn se chvěje: „Otče, dej mi požehnání! Prchám z vlasti bez naděje z velezrády obviněn!“ – Stojí otec bez pohnutí, hluboko jen hlavu sklání, k trpkému se smíchu nutí: „Počkej, půjdem pospolu! 57 Žebrákem jsem, hochu zlatý –“ a po jizbě okem bloudí, „za chvílku mne z této chaty bez milosti vyženou. Pozdě plakat, – škoda vzdechů, – nějak bude, – bůh to soudí! – zůstanou mi pro potěchu husle mé i Lidunka!“ Slza rosou duši zpráhlé, – obadva se rozplakali. – – V tom se rozleh venku náhle pronikavý, ostrý hvizd. Chvějící se mladík vstává a krev se mu k hlavě valí. „S bohem, otče, soudruh dává výstražné mi znamení! Jediný mně přítel zbývá, mladý uhlíř, chudý, prostý, v boudě svojí on mne skrývá a na cestě provází!“ Nedořekl, – celá víska od pasáka do starosty kvapí k chatě, – jasně blýská pod okny dvé bodáků. – Zmeškáno! – Juž nelze ani o útěk se pokusiti, na prahu zní rachot zbraní, – odtud není východu! – 58 „Dobrý bože! dej mi radu!“ ach, co otec chudák cítí! Ha, teď uzřel v koutě, v zadu starobylou velkou skříň. Hrdinské to sice není, ale rek můj v této skříni ocítil se v okamžení zavřen na dva západy. Stařec hledí z okenéčka. – Divý hluk se vzmahá v síni a na dvoře židů smečka nedočkavě láteří. Zesínavěl kantor celý a to srdce v prsou bolí. „Hle, krkavci přiletěli, cítí čerstvou mrtvolu!“ – Suchý písař vedle dveří jakás akta v rukou žmolí, odhaduje, okem měří každý trám a každou lať. Kosti holé místo tváří ohlodané dlouhou mukou, – vlhkým leskem zrak mu září pod čepicí úřadní. Přepodivně klátí tělemtělem, záda shýbá, hází rukou, na rukávě ošumělém slunka svit se odráží. 59 Tlustý Mojžíš kráčí za ním, elegantním krokem stoupá, libovonným vzduchem ranním lacino se opíjí, s prsteny si chlubně hraje, rozkošně se v chůzi houpá do červánků pozvédaje požehnaný orlí nos. Žvaní, div mu ústa stačí, smavě špulí rtíky svoje, vznešená se pýcha zračí v každém jeho pohybu. Jenom trochu nepříslušně levé rámě skloněno je, jakoby ho hnětla krušně kdysi mošna žebrácká. – – Dražba počla jménem práva. – Četníci dva chatu střeží, tenký písař vyvolává, žid zadarmo kupuje. – O skříň hlavu opíraje starý kantor dýchá ztěží, – líbá husle, – hraje – hraje naposledy Lidunce. Vyrvali mu všecko, všecko – ba i husle! – a žid jeden zakoupit chtěl i to děcko pro německou kulturu. – 60 Ale o skříň nečekaně zarputilý boj byl sveden, – zabloudil sem totiž maně pantatínek ze mlýna. Zachránit chtěl učiteli aspoň chatu roztrhanou, – zatím ale z něho dřeli poslední už halenu. Pantáta si zakryl oči. – Skříň tu jenom zbyla stranou, provrtána červotoči, nedobytně zavřená. – – Ha! mne náhle jímá hrůza, pero se mi v rukou vzpírá, kdo to slyšel, aby Musa měla dražbu opěvat? – Kéž bych mohl pro své básně najít v Čechách bohatýra, jenž by rubal vrahy krásně, jako Brunsvík nebožtík! Kéž by mohly verše moje válečnými zpěvy hřímat, naplněny rykem boje a duněním palcátů. – Pěl bych jako Tyrtej slepý, – ale komu? – Nechme dřímat palcáty a staré cepy uzavřené v Museu. 61 Ah, kde najdu k epopeji u nás látku? – Pěvci naši jako vlci vycházejí lapat nové motivy. – Však teď našli pramen zpěvuzpěvu. Sedí v Tatrách u salaší, hrajou bratrům pro úlevu na cymbál i na husle. V Tatry zalét orel smělý opojený vzduchem ranním, v červáncích se potápěly mocné jeho perutě. Uzřeli ho vrabci z dola, v celém hejnu ruče za ním vydali se. – Hejže, hola! – Slovačino ubohá! – – Počínám se trochu chvěti. – Jestli vrabci za ta slova na má pole hejnem sletí a pšenku mi vyzobou!? – Odvahu než k písni ztratím, do vsi k nám se vraťme znova. – Hleďte, mlynář koupil zatím žurnalistu ve skříni. Starý kantor vyšel z chaty, jeho srdce tuhlo mrazem, jakoby had jedovatý ve hruď se mu zahnízdil. 62 Tah se nehnul v jeho líci, – vlhké oči sklopil na zem, v loktech tiskna Lidku snící bral se v dálku bez cíle. Po mezích se bludně plíží, ani oka nepozvedna, každým krokem však se blíží k blankytnému potoku, kde ho víla volá k sobě pod olšinou sama jedna, sněhobílé páže obě otvírajíc k objetí. – – Po kamení proud se žene, vlnky tančí bujným skokem, – dvě hrdličky vyplašené přeletují po břehu. Jedna bílá, švitořivá, svěží, mladá, s modrým okem – do stínu se druhá skrývá, snědá, mračnu podobna. – Potkala se s učitelem Andulička mlynářova, – její družkou s chmurným čelem byla snědá uhlířka. – – Však teď s bohem holubičky, – mne zas volá práce nová, – pod ochranou Anduličky ponechávám kantora! – 63 Nechať bílou ručkou svojí uhladí mu čelo siné, úsměvem ať upokojí jeho srdce raněné. – – Povinnost mne volá jinam, musím jít, kam Musa kyne, – příliš dlouho zapomínám na hrdinu básně své. Po návsi, hle, rek můj kráčí, hlavu vzhůru, dole nohy, – Jde a jde, – ach, je to k pláči! – rovnou cestou k hospodě. V koutku sedne, korbel zvedne. – Kdo to? kdo to? ptá se mnohý. – Tvář mi studem tajně bledne, – s odpuštěním: – to jsem já! Ano, já jsem, moji drazí, rekem v tomto poematě, do propasti než mne srazí neúprosná kritika. Osud můj mně jinak nedal. – Ale věřte svatosvatě, po Čechách jsem marně hledal většího dnes hrdinu. – – V temném koutku odpočívám, srdce moje zatruchlilo, do konve zese statně dívám ponořený v myšlenky. – 64 V kantorovu šel jsem chýži, – ale tam již prázdno bylo, kolem ní se jenom plíží, mna si ruce, hebrejčík. Kde je přítel žurnalista? a kde starý otec jeho? co jim osud dále chystá? možno-li jim pomoci? Marně hledám odpovědi, dumám, až mne z toho všeho bolí hlava, oko hledí do korbele hloub a hloub. Naproti mně v hustém dýmu pije spolek baráčníků, divné věci vypráví mu náš ponocný Holeček. Černou Horu, – sám tak praví, – spasil v jednom okamžiku, Turkům rubal krutě hlavy, za živa je skalpoval. Po devíti jen je kosil, šířil hrůzuhrůzu, kamo vstoupil, až sám kníže prý ho prosil, aby zase domů šel. A že zemi vytrh z bídy, na nadraží pro něj koupil jízdní lístek čtvrté třídy a poslal ho rovně k nám. – 65 Inu, co svět světem sluje, nikdo nezřel také divy, o jakých nám vypravuje náš ponocný Holeček. – Naslouchají druzí lačně, s nedůvěrou ústa křiví, – ale okem posměvačně ke mně často zabloudí. Pohled jich mne ve tvář pálí, – rozumím, co asi značí! – Myšlénky mé bloudí v dáli, kdes u drahé Andulky. Ubožátko, dobré dítě, pomluva ta zmije dračí, hnusným bahnem pokálí tě, nešetří ni poupěte! Zraky se mi zakalily. – Podivný je lidský osud! Mimovolně, – bože milý! – sám se cítím vinníkem. Kmotra Brázdy krutá slova v uchu zní mi jasně posud, a já slyším znova, znova: Ty jsi všeho příčinou! – A přec na mě dozajista ani za mák viny není – láska moje byla čistá, mírná jako beránek. 66 V ňadrách oheň, slzy v oku zvedám korbel bez umdlení. – – Z nenadání po mém boku hosté dva si přisedli. Z levé strany ke mně sedl mužík s okem baziliška, kdykoli mně ve tvář hledl, zachvěl jsem se do duše. Zlobou se mu ústa chvěla, – v jeho ruce plná číška a v ní jako krev se rděla tmavorudá pálenka. Bílý stařec s pravé strany snivým okem hledí ke mně, jeho pohled zadumaný maně budí důvěru. S čela jemu hvězda září a hlas na rtu zvučí jemně, ustavičně v jeho tváři polodětský úsměv hrá. Jeden v levo, v pravo druhý křičí, co jim hrdlo stačí, vedou o mne zápas tuhý, tahají mne sem i tam. Co mi chtějíchtějí, těžko chápu. – Bože můj, vímvím, co,co to značí, když někoho do svých drápů dohazovač polapí! 67 A mne dva tu polapili, srdce mají na jazyku, rvou se o mne, ze vší síly sedmou svátosť velebí. Namáhám se porozumět tomu ruchu, tomu křiku, v uchu však jen slyším šumět jedno jméno: Andulka! Zvedám korbel, hledím ke dnu, cítímcítím, jak mi srdce buší, – ah, to zná jen píseň jednu, starou píseň o lásce. S pravé strany, s levé strany neustále zní mi v uši: „Pospěš, hochu zadumaný, v měkkou náruč Andulce!“ Marně slzy tajím v oku. – Vstanu. – Jako pijavice s každé strany mého boku dohazovač chytí se. „Můj jsi, můj !“ tak křičí oba, „nezdráhej se, hochu, více! Se mnou pojď, je vhodná doba, čeká na tě Andulka!“ V mozku trošku chmeloviny, ale v ňadrách více lásky, pro půvaby Andulčiny korbel svůj jsem opustil. 68 Duše moje touhou práhne, kráčím v dumách, bez otázky, za každou mne ruku táhne dohazovač nelidský. „Pojď jen se mnou!“ jeden volá a ten druhý hučí temně: „Nevěř mu, to lež je holá, zavede tě bůh ví kam! Nech ho, já sám povedu tě! Ke mně pojď!“ – „O ne tak, ke mně!“ Oba však mne vlekou krutě stejnou cestou do mlýna. – Kmotr Brázda z nenadání zastoupil nám v poli cestu. „Jářku, tento, kam pakpak, pánipáni, utíkáte z hospody?“ – Oni dva mu na to řekli: „Jdeme s hochem pro nevěstu!“ – A kmotrovi ihned tekly z oka slzy radosti. „Já to říkal, na mou duši, dobré srdce že mášmáš, hochu! Nu, však se to také sluší: Nejprv svatba, potom křest!“ – Hned mne chopil za ramena: „Bázlivým jsi ještě trochu, – však to bude hodná žena!“žena! Jenom hajdy! do mlýna!“ – 69 A tak si mne vlekli spolu. – Jeden z nich byl anděl boží, kterého bůh poslal dolů, aby provdal Andulku. A druhý byl ďábel z pekla, který zlo jen všude množí. – By pak oběť neuteklaneutekla, kráčel Brázda pozadu. Odporovat možno není, vždyť i srdce věčnou mukou zkolébané v divné snění ku předu mne pobízí. Oddán v ruce Hospodina, půjdu, třeba s holí v rukou čekal na mne u vrat mlýna nejhroznější kritikus. 70 IV.
Parné letní dopoledne. – Pantatínek odpočívá těžkou dýmku v ruce jedné, v druhé staré noviny, ve mlýnici na hromadě plných pytlů. – Sedí, zívá, časem v plné, šedé bradě stopí ruku mozolnou. Do zdí bílých slunko praží, – jak by zaklet duchem zmaru mlčí mlýn, – jen na zápraží přešlapuje Barbora. – Barboro, ty zlaté dítě, služko věrná bujných tvarů, víš-li pak, že učiní tě nesmrtelnou píseň má? – Mlčí mlýn a kola stojístojí, po dvoře pták nemihne se, – vyvolenou družku svoji zaved kohout do stínu. – [71] Sám pan otec ve mlýnici šedou hlavu sotva nese, pot mu kane s plných lící, v mozku váznou myšlénky. – Ticho, – ale okamžikem vše se mění po nádvoří, se šumotem, divym křikem četná drůbež sbíhá se. A holubů hejna celá nade dvorem mračno tvoří, – mlynářovi prchá s čela rázem všechna dřímota. Na dvoře se objevila Andulička moje zlatá a ta drůbež rozpustilá kolem ní se batolí. Na rámě jí usedají sněhobílá holoubata, se zástěrkou sobě hrají trojbarevná koťátka. Andulka však málo hledí na ten šumot kolem sebe, ani nemá odpovědi na vrkání holubic, v zamyšlení hbitě kráčí, oko její jako nebe, když se kvapem chystá k pláči, chmůrami se potáhlo. 72 Běží, běží, – líčko její zbarvené je do červánků, na ňadrách se lehce chvějí bílé ručky sepjaté. – Starý kantor ztěžka za ní pokulhává. – S jeho spánků pot utírá drsnou dlaní černooká uhlířka. Podpírá ho, – Lidku malou hýčká v loktech lichotivě, – s jakou láskou neskonalou na čelo ji celuje! Neodvratně v dětské tahy černým okem zírá snivě, někdy úsměv na rtu blahý objeví se na chvilku. Z daleka jim mlynář kyne. – Andulka již k němu letí, kolem hrdla jemu vine sněhobílé lokty své. Vzal ji tatík do náruče: „Děcko, děcko! co že je ti?“ – Ale dcera ptá se ruče: „Kde je skříň, ach, kde je skříň?“ Smál se tatík z duše celé otázce té přepodivné. Těší starce učitele: „Nezoufej, můj příteli! 73 Trpěti nám pán bůh káže – –“ Kantor však jen hlavou kývne; nejistým se hlasem táže: „Kde je skříň, ach, kde je skříň?“ – Pantáta již otevírá svoje ústa k odpovědi, ale hlas mu na rtu zmírá nenadále úžasem. Kočáry dva rovným směrem letí sem. – Ó, bozi vědí, zdali jednou na některém nejel prorok Eliáš. Vjely na dvůr, – v ustrnutí mlynář hledí, hlavou vrtívrtí, k úsměvu se marně nutí, mačká v rukou čepičku. „Bože, to k nám jedou hosté! spíše bych se nadál smrti! Ženo, ženo bez meškání vem si čistou zástěrku!zástěrku!“ Plné tváře panímámy z kuchyně se vynořily: „To jsou hosté! pán bůh s námi! jak je máme přivítat?“ Zpocené jí tváře plály, – vzdychla sobě: „Bože milý, jen ať se mi nepřipálí celý oběd na plotně!“ – 74 Zatím hosté s velkým křikem vyskákali z obou vozů a purkmistr s lékárníkem už si padli v objetí. A jich drahé polovice (neuvoď mne, bože, v prósu!) nalíčené svoje líce vespolek si celují. „Vy jste tady! Jaké divy! Jak se těším, moje milá!“ purkmistrová ústa křiví k podivnému úsměvu. – „Náhoda nás tady svedla!“ lékárnice odvětila, hned se rděla, hned zas bledla, přimhuřujíc očka svá. „Mně se vždycky líbí tady, zvláště chládek kolem vody a ten mlýn, – to ticho všady, – jako v básni nějaké! A můj syn, – ach, ten je vždycky, věřte mi to, – od přírody až přespříliš romantický, – stále toužil jenom sem! Julku, sejmi klobouk s hlavy! – Odpusťte mu, moje drahá, – on je tuze ostýchavý, učiněné nevině!“ – 75 Synáček se hloupě šklebí, malinké si vousky tahá, kalným okem hledí k nebi, stranou tiše zívaje. „Ovšem, ovšem!ovšem!“ – podotýká uštěpačně purkmistrová, „vrozena je romantika celé vaší rodině. My však jsme jen lidé prostí, známe sotva toho slova, stále máme na starosti praktické jen účely. A můj syn, – ten smutně žije, v obchodě se trápit musí, – jenom hleďte, celičký je těžkou prací vymořen!“ – Její Alfred oči klopí, chorobný jej chrapot dusí, v jeho tváři vidět stopy prohýřené mladosti. Ze mlýnice vyšel zatím starý mlynář s panímámou. – Bohu dík! – Neb sílu tratím, psáti nechce péro víc! prázdno cítím ve své duši, fráze všední krk mi lámou, z poetických snů mne ruší dissonance života. 76 Rád přenechám mlynářovi hosti jeho velectěné, věru předmět málo nový poskytují básníku. Všední lidé! a mne touha divnou mocí v dálku žene, v divný kraj, kde mlha pouhá a za mlhou andělé. V dálné kraje ideálů, kde nad kalnou časů vlnou plují velké stíny králů a zakleté princezny. V duchů sídla zlatoskvělázlatoskvělá, v pohádek říš tajůplnou, o které mi vyprávěla moje chůva šedivá. V poesie svatou říši chtěl bych vejít smělou nohou, vyletěti k modré výši nad bahnisko života. Ale věru lehko není vznášeti se nad oblohou bez vyššího povolení a bez křídel reklamy. Nesmím v onu říši reků,– usedlí tam rytířové a princezny plné vděků lekli by se sedláka. – 77 Nad zemi vší krásy prostou moje duše nízko plove, kde na místo reků rostou jenom čeští vlastenci. Kde housátko české nyje nad německým romanettem a kde místo poesie řepa jen se pěstuje. Smutný kraj to, – ale přeci mně je věru celým světem a v tom světě mnohé věci divným kouzlem vábí mne. Poutají mne zraky žhavé, Andulčiny hebké vlasy, stopy nožky přeletavé v černém prachu pozemském! Ach, kde vězí zlato moje? kam se dělo děcko asi? duše plna nepokoje zrakem touhy hledá ji. – V komůrku svou uzarděná před hosty se tajně skryla, ticha, něma jako pěna tají dech a naslouchá. – Vedle v malém pokojíku matka hosti usadila, stále má vzdech na jazyku: „To jsou hosti, bože můj!“ – 78 Bylo křiku, hluku mnoho, do žertu se každý nutí, panímámu bolí z toho celá hlava dojista. Purkmistrová k ní se kloní: „Svolte přece! jenom s chutí! nenajdete věru pro ni lepšího juž ženicha. Jenom Alfréd, moje dítě, s Andulkou se hodí k sobě – –“ Beze slova, rozpačitě odvrací se mlynářka. – Lékárník zas pantatínka za ramena chytil obě: „Máte dceru, já mám synka, – požehnání dejme jim! Purkmistrovic, – však to víme, – po vašem jen touží jmění, my však věru nemusíme na nějaký hledět groš. A náš Julek! v celé zemi jistě jemu rovno není! – nuže, ruku podejte mi, – šťastnou bude Andulka!“ – Mlynář celý udivený s utajeným koktá smíchem: „Jaká česť to, pane ctěný, pro vesnické chudáky! 79 Jak že? k nám se snížit chcete? toť by věru bylo hříchem, – ta česť, – vy mně prominete, – příliš velkou pro nás jest!“ – Ale kde jsou mladí páni? – – Ztratili se z pokojíka beze stopy. – Z nenadání venku zavzněl divý křik. Jaký pohled! – Do nádvoří četníků, hle, tlupa vniká a na slunci jasně hoří hroty jejich bodáků. Stařičkého učitele polapili. – Otázkami dorážejí na něj směle. „Kde tvůj syn je, pověz nám!“ – Kantor jen se k nebi dívá. – „Mlčíš? – Dobře! – Však my sami najdeme ho, ať se skrývá třeba v pekle nejhlubším!“ Mlynář vyšel. – Tisíckráte všichni se ho stejně ptají: „Kde že je? Kde ukrýváte velezrádce bídného?“ Jenom krev se ve tvář hrne, přemáhá se a hněv tají. – Pan purkmistr hrůzou trnetrne, lékárníce omdlévá. – – 80 Noví hosté slídí všady, všady vniknou bystrým okem, – vyslídili párek mladý v seně kdesi na půdě. Pan lékárník rozpačitě vzdychl v bolu přehlubokém, – jeho Julek, zlaté dítědítě, byl to s tlustou Barborou. Barbora, ta děva milá, po straně se bujně šklebí: „Jakživa jsem nespatřila takového hlupáka! Jako stín se za mnou plížil, vzdychal, oči zvedal k nebinebi, jakoby mu prsa tížil mlýnský kámen alespoň. Na půdu se vedral za mnou, sepjal ruce nenadále, lamentaci přenáramnou kleče spustil, chudáček. Co chtěl? nevím na mou duši, jen mi líbal ruce stále – – –“ „Dosti, dosti!“ obě uši zakrývá si lékárník. Jeho paní studem zmírá. – Přítelkyně, – purkmistrová, – těší ji a podepírá s nekřesťanskou radostí. 81 Slova sladká na rtu chystá, v prsou však tu víru chová: Její Alfréd dozajista hloupě tak by nejednal! – – Kde je Alfréd? – Na nádvoří zahléd mladou, snědou ženu a juž touhou zrak mu hoří, jako dravci lačnému. Upřel na ni pohled smělý, – – rád má někdy v lásce změnu, – docela mu zevšedněly fádní městské slečinky. A ta žena! zjev to nový! Přísné tahy v temné líci a lesk jako sametový v černém oku hlubokém, hrdá hlava, čelo mužné ducha sílu zvěstující, pevná páž a boky pružné – – „Zvláštní krása!“ Alfréd řek. A on přec je znalec pravý ženských vnad – a nezmate ho,ho ani pohled pohrdavý z oka snědé krásky té. „Marně svítíš černým okem! já a bát se? nevím čeho!“ – Juž k ní chvátá svižným krokem s otevřenou náručí. – – 82 Vymkla se mu, – prchá před ním, – v líci hněvu plápol živý, ale ani slůvkem jedním nezachvěl se její ret. – „Nejsem hoden ani slova?“ mladý pán se z duše diví a svou náruč po ní znova roztouženě otvírá. Takto Satyr v dávnověku rozpřáh náruč na Dryádku. – Snědá žena na útěku spásný úkryt hledá kol. V kolnu vběhla. – Pluhy, brány, staré stroje v nepořádku rezaví tu obetkány hustou přízí pavučin. V koutě tmavém starobylá stojí skříň. – Jak uzřela jiji, mladá žena neztlumila výkřik bujné radosti. Rozechvěna k zemi klesá, – oči se jí zalévají. – Alfred pyšně nad ní plesá: „Chytil jsem tě, ptáčku můj!“ – „Vladimíre!“ zašeptala, jakoby se sama lekla jména toho, – krev se hnala v její tváře ubledlé. 83 Sepnouc ruce v rozechvění vedle skříně na zem klekla. Vzdychla. – V témže okamžení rozpukla se vetchá skříň. Z jejích trosek kotouč prachu pozvedl se. – O pět kroků v pověrčivém skoro strachu švarný Alfréd uskočil. – Ejhle v troskách skříně puklé blesky hněvu v černém oku a na čele mraky shluklé objevil se Vladimír. Alfréd celý chvěl se před ním a ve tváři zvolna bledl, když Vladimír skokem jedním octl se mu po boku. „Alfréde můj! druhu z mládí! jaký osud nás tu svedl?“ – Alfréd zděšen nazpět pádí, jektaje: „Toť Vladimír!“ – Vladimír stál, hlavu sklopil, mráz mu projel celým tělem.tělem, za hlavu se šílen chopil a usmál se jízlivě. „Nad čelem mi kletba visí! Hle, jak prchá před přítelem, Alfréd, ten, jenž býval kdysi nejmilejším druhem mým! 84 Každého můj pohled děsí, ruky mé se soudruh bojí, zoufalosť se jenom věsí neodbytně v paty mé!“ – Povzdech těžký zavzněl za ním. Ohlédl se. – Před ním stojí žena snědá. – S namaháním poznal mladou uhlířku. Slza jako krůpěj rosy v brvách se jí perlou leskne. – – Víte-li pak, na koho si při tom vzpomněl Vladimír? Na Andulku nad potokem, na noc světlou, ticho teskné, když se k dívčím nožkám skokem v porosenou trávu vrh. Anduličko, družko z mládí! – Pode skrání jako příval proudí, letí, vichrem pádí upomínky z dětských let. Ach, to nikdo nevypoví, jak už tehdy rád ji míval, když vlastnímu tatíkovi kradl pro ní meruňky. Když ji denně doprovázel ze školy až do vrat mlýna, nebo z houštin na ni házel plné hrstě oříšků. – 85 Jasné je zas jeho čelo. – Tone v dumách, zapomíná, že to vše již uletělo a nikdy se nevrátí. – Plachý pohled snědé ženy růžové sny však mu plete. – Rozechvěn a udivený rozhlíží se kolkolem. – „Uprchněte! pro spasení!“ volá k němu, – „zahynete! nejste tu ni okamžení před slídily bezpečen! Ach, ten Alfréd přivede je! – Blíží se, – je slyšet hlasy, – rychle odtud!“ – Jak se chvěje! – Bezduch kráčí Vladimír. Otázka mu na rtu zmírá: „Kde můj anděl zlatovlasý? Divný žal mi ňadra svírá. – Proč mi ruky nepodá? Snad i ona se mne štítí?“ – Potácí se bez vědomí. – Snědá žena okem svítí, šeptá jenom: „Vzmuž se, vzmuž!“ Za sebou ho vleče mocí. – „Jenom v sad! Tu keř i stromy povstanou nám ku pomocipomoci, ukryjí nás ve svůj stín.“ 86 Za nima křik rozlehá se, – u nohou jim proud se pění. – „Skok jen máme ku své spáse, jenom rychle přes potok! – – Svoboden jsi! V houští zcela ztratíš se –!“ – V tom okamžení střelná rána zahučela ode mlýna s ozvěnou. Krátký výkřik ze zahrady odpovídá, plný bolu. – Dozněl. – Mrtvé ticho všady jenom stromy šelestí. Jediný jen lístek žlutý vzduchem krouže padá dolů s jabloně. – Ach, osud krutý v prostřed jara uvadnout! – – – Kolem sadu polní cestou já jsem kráčel s těžkou hlavou, těžkým krokem za nevěstou s podivnými přátely. S nebem vedlo černé peklo o mé srdce válku pravou, ke mlýnu mě srdce vleklo, Brázda tlačil pozadu. – Mužík s okem baziliška po levici skloněn ke mně, usmívá se, jako liška, když ucítí dobrý lup. 87 Bílý stařec z druhé strany ruku moji tiskne jemně, – ale já jdu zadumaný nevida a neslyše. Z myšlének mě probudila střelná rána. – V sadě, v šeru houština se rozdělila a v ní kmit se lidský stín. – Podivná mne úzkosť svírá. – Přísahat bych mohl věru, ubohého Vladimíra že jsem poznal neklamně. Volám, stín však dávno zmizel. – Kam? kdož poví, kde naň číhá nový zápas, boj a svízel, sklamání a zoufalosť? – Průvodčí můj na levici, svítí okem, hlavu zdvihá, v zarudlé mu hraje líci zlomyslný úšklebek. Hle, kterak v něm ďábel krutý prozradil se! myslím sobě. – Hlédnu v pravo. – Uleknutý o krok zpátky uskočím. – Anděl v plném, zlatém svitu velký, bílý, ruce obě pozvedaje ku blankytu, stojí po mé pravici. 88 Jizlivě se ďábel směje: „Nechať prchá! Žíti musí, aby v poutech beznaděje jednou život proklínal“.proklínal. Kroky jeho ďábel hlídáhlídá, pokud cit v něm neudusí sklamání a hlad a bída, pro mou pomstu musí žít! Bídník ten mi v cestu vkročil! Pekla moci nechť se bojí! Ó, jak rád bych ruku smočil v jeho krvi bezbarvé! Však ne! Žij! Jak kočka s myší s tebou hrám. – Jdi, kletbu moji vezmi však! – mne peklo slyší: Budiž českým učencem!“ – Pot vyvstává na mém čele: „Smilování!“ – Ruce spínám. „Smilování pro přítele, přílišný to pro něj trest! Učencem být! Českým k tomu! s hrůzou jen si připomínámpřipomínám, co to značí! – Běda, komu taký osud přisouzen! Stíhán zraky závistníků, nikde neznám, – ve své vlasti posměch klidit místo díků, zvolna hlady umírat, 89 umučen být pro své snahy, při tom vědět, – ó, té slasti? – že mu na hrob pomník drahý vděčný národ postaví, – ach, toť hrozné! – Patou svojí zdrť ho raděj v okamžení!“ – Ale ďábel mlčky stojí, smích mu jenom na rtu hrá. V tom se anděl ke mně sklání: „Kletbu pekla nebe změní, – u boha je slitování, – spasen bude přítel tvůj!“ Hněvem rudna ďábel vzkřikne: „Však on brzy hlavu skloní! mojí kletbě neunikne!“ – Anděl jen se usmívá. – Za ruku mne dále vede. – U potoka, pod jabloní, zakrývajíc líce bledé leží mladá uhlířka. „Žena ta ho vykoupila!“ anděl šeptá v zadumání, „s jeho čela kletbu smyla, zažehnala osud zlý.“ – Bez pohnutí žena snědá. – Zachmuřen se nad ní sklání, zlehounka jí hlavu zvedá mladý uhlíř – její muž. 90 Procitla a černé oči zvedá k němu. Loket bílý kolem hrdla jeho točí, šeptá: „Drahý, odpusť mi!“ – Rtem se dotkl její tváří. – Usmála se. – V této chvíli krásnou byla. Kouzlem září svatý poklid z čela jí. „Zpovídám se. Slyš mne!“ děla, – „chci zemříti usmířena, nepatřila tobě zcela moje duše blouznivá. Víš, pro koho v krvi zmírá dobrovolně tvoje žena? Pro přítele Vladimíra. – Odpustíš mi, drahý můj? Nekaboň se. V mojí duši nenalezneš stínu viny – a on – věru sotva tušítuší, co se dělo v srdci mém. Slzou oči tvé se ptají: Zdali ještě někdo jiný,jiný mimo tebe mohl v taji pod mou hrudi místa mít? Nikdo, věř mi! – Ale na dně mého srdce jiskra malá vznítila se v požár snadně slovy tvého přítele. 91 Mohu říci beze rdění: ano, já ho milovala pro to dlouhé utrpení, které snášel pro svůj lid. Já jsem ctila jeho snahy, žehnala jsem jeho práci, – ó, vždyť vím, můj muži drahý, žes ty cítil podobně, On směle jde v nové boje, třeba věděl, že vše ztrácí, – život svůj a štěstí svoje obětoval národu. Ducha svého zlato klade v oběť vlasti. – Ó, kdo povípoví, mnoho-li to srdce mladé ještě chová pokladů? Pro svůj národ žíti musí, půjde, jako prorok nový mezi lidem! – Neudusí jiskru ducha okovy! Věřím, že on jistě bude apoštolem svému lidu, jedním jeho slovem všude nový život vypučí. Bude, možná, bloudit světem tupen stíhán, bez poklidu, ale jako orel letem pozvedne se k obloze. 92 Duchem mocným vládne všemu, vznešený jak anděl boží, – čím já bídná proti němu? jenom červem ve prachu! Zmírám, – on však žíti musí! – Cítím, bolesť má se množí, smrti dlaň mne zvolna dusí, – ale on, on musí žít! – Polib mne, můj muži drahý, – jemu dones požehnání, modlím se, by jeho snahy podporoval věčný bůh!“ Chvatem prchá její síla, těžká hlava v zad se sklání, – – na ňadrech se objevila z rány skryté čerstvá krev. 93 EPILOG.
[95] Leta vichrem ulétala. – Přišla zima, kruté mrazy. – Slavná obec kácet dala u nás hájek poslední. Zavátá je víska naše, dým se jenom nad ní plazí, havranů jen hejno plaše poletuje po návsi. Osaměle týdny celé blaze žijem u své ženy, nebo v krčmě u korbele, – nerušeni pranikým. Jenom někdy, – jak se hodí, – přijde tulák unavený, – ze Skuče k nám ševci chodí, kritikáři z Moravy. – Sedím doma u své žínky, milé teplo z krbu sálá, – kouřím z dýmky, – upomínky oblétají hlavu mou. [97] Klidný jsem, mně přálo nebe, – všechno mám, – buď bohu chvála! – Andulku svou vedle sebe, Anduličku v kolébce. – Stmívá se. – Ó, chvíle blaha! děcko spí a klidně dýše, na mé rámě žínka drahá klade svoji hlavinku. Na dvéře v tom klepá kdosi. – Mužík malý vešel tiše, s rudých vousů v kapkách rosy rozhřátý mu kape sníh. Balík, jejž nes pod ramenem, na zem před nás náhle spouští, skuhrá, chraptí divným stenem: „Račte koupit, pane můj! Z města rovně, bez umdlení k vám pospíchám sněžnou pouští, – hleďte, mám tu k předplacení nejnovější „Blahověsť.“Blahověsť“. –!“ – Z krbu na něj padla záře. – Poznal jsem ho. – „Ďáble!“ vzkřiknu – Úsměšek mu zkřivil tváře, – pokrčil jen rameny. „Dobrou paměť máte, pane! – – Smutný čas! – Ať kam chci vniknu, nikde se mi nedostane ani trošku výdělku!“ – 98 „Ďáble, ďáble!“ volám k němu, „jak jsi sešel neskonale!“ – Ďábel na to: „Konec všemu! – Račte koupit „Blahověsť“? Nepřálo mi nikde štěstí, – byl jsem ďáblem, – teď jsem ale kolportérem „Blahověsti,“Blahověsti“, – račte se jen předplatit! Ďáblem být se nevyplácí, – nikdo nechce věřit v peklo, ač je lidé, ubožáci, mají dávno na světě. „Blahověsť“ jen věří posud, píše, až by srdce změklo, hříšníků když líčí osud, – jen se račte předplatit!“ – „Nech sisi, ďábleďáble, svého zboží, – však to víš, – jsou velké daně, výdaje se stále množí, kroupy bijou každý rok. Pak – zas budu brzo křtíti – –“ Ďábel na to mna si dlaně: „Račte se jen předplatiti, lacinější bude to!“ – „Však teď nechme kolportéra, – buď zas ďáblem, starý brachu! – Jako bychom teprv včera viděli se naposled, 99 na tvé kousky pamatuji, když jsi lidem ku postrachu z pekelných se vybral slují pro zábavu v naši ves. – Jak se časem všechno mění! tehdy, lásku v bujné hlavě, žil jsem jako v polosnění, milostné jsem verše psal. Teď mám ženu a to děcko – –“ Ďábel praví usměvavě: „Abyste měl ale všecko: předplaťte si „Blahověsť“!“ – „Za větrem teď žiju klidně, v bázni boží platím daně, spravuju se očividně, nedbámnedbám, jak se točí svět. Nic mne z klidu nevyruší, – jenom někdy vnikne maně upomínka v moji duši a pak – chvílku přemýšlím. A tu vidím v duchu znova ubohého Vladimíra, který mocí tvého slova,slova hrozný osud musí nést. Ó, snad nyní v dálném kraji, bídou, hladem zvolna zmírá, marnou prací hyne v taji, nepochopen, nepoznán!“ – 100 Zachechtal se ďábel divě, starý hněv mu hledí z tváře, „Soudíte, můj pane, křivě o mě, ďáblu ubohém. Slovo moje pára pouhá! Vladimír teď blahem záře kletbě mé se jenom rouhá, ověnčený vavříny. Chtěl jsem ztrestat jeho pýchu, připravit mu osud krutý, aby tajně zmíral v tichu, jako český učenec. Ať klnu však sebe více, on mi unik nedotknutý. – Učencem je českým sice, ale – píše německy. Celý svět ho za to slaví, prsa jeho kříže kryjí, za živa mu Češi staví drahocené pomníky. – A já chránil jeho žití, vymoh jsem mu amnestii, aby mohl okusiti plnou měrou pomsty mé! – Vřelou láskou plápolala jeho duše. – Jak jsem plesal, ku oltáři když se brala s jiným jeho Andulka! 101 A on, – on je rekem věru, pod tou ranou málo klesal. Řekl: „Proč bych kariéru měl s ní sobě pokazit?“ – A tak se mi vede všady. – Bloudím světem bez pokoje, abych nekles někde hlady prodávám teď „Blahověsť“.“ – Ďábel zakryl sobě oči. – Kolem hrdla žínka moje bělostný mi loket točí s roztomilým úsměvem. Polibkem a dlaní hebkou s mého čela honí vrásky, – s jakým štěstím nad kolébkou oba jsme se sklonili! Ďábel dlouho hleděl zticha na to blaho naší lásky, – přešlapuje, těžce dýchá, divné zvuky vyráží. Šeptem praví: „Štěstí, štěstí! nesmím vám ho rušit více, půjdu se svou „Blahověstí“ pro kus chleba o dům dál. – Ještě prosím,“ – dodal plaše, smutek hleděl z jeho líce, – „dovolte mi děcko vaše naposledy spatřiti!“ – 102 Nad kolébkou tiše, němý dlouho stál, pak z nenadání odvrátil se. – Zdálo se mi, že mu slzou vlhnul zrak. Beze slova vyšel z chaty. – Žínka ke mně blíž se sklání, – kolem šero, poklid svatý, v krbu hoří jiskry jen. V náruč svoji žínku svírám, v jejím oku svítá nebe, – s jakým blahem mlčky zírám v Andulčinu kolébku! – Sladce dřímej, drahé dítě, naše láska hlídá tebe, zlatým křídlem zastíní tě andělíček, strážce tvůj! E: lk + lp; 2002 103
Básně v knize Pohádka z naší vesnice:
  1. báseň bez názvu