Vyšlo si v pole spanilé děcko, –
večer se blížil, kalina kvetla,
čarovnou vůní dýchalo všecko,
z daleka plála v dědině světla.
S kaliny padal déšť vonných květů, –
Marušce v ňadrách srdce se chvělo. –
Přiletěl Tatar v divokém letu,
zlíbal ji – bídník – bělostné čelo,
bělostné čelo, růžová ústa.
„Nevzdoruj marně, děvčátko mladé,
má touha jenom odporem vzrůstá!“ –
Polibek nový se rtů jí krade,
líbá ji, líbá do ranní zoře. –
A sotva dní se, do sedla skočí,
s veselým smíchem pobídne oře, –
do dálky prchá.
Z modravých očí
jediná slza nepadla děcku,
zavřela v ňadrech zoufalost všecku,
na ňadra tiskne hebounké dlaně.
Lesknavé ptáče přilétlo maně,
na dívčí rámě pokojně sedá –
a dívka stojí, nepohne retem. – –
Dlouhý den minul, noc kvapí letem,
z daleka v temnu zní štěkot vlčí. –
Ubledlá dívka stojí a mlčí. – –
Bělostné nožky v půdu se vryly,
ustálo srdce v divokém hluku,
plamené oči mlhou se skryly. –
Sotva že zvedla k nebesům ruku,
ve větev drsnou ruka se mění. –
Proběhlo tělem lehounké chvění, –
to bílá ňadra v kóru se halí – –
Pod korou navždy umlknou žaly? –
Vyrostla jedle na poli holém
a šumí tichým, hlubokým bolem.
Dvé drsných větví do vzduchu pne se,
jak by se páže k objetí zvedly,
v divokém větru vrchol se třese,
v jehličí suchém havrani sedli. – –
A jednou v noci Kozácké čety
Tatara v poli zastoupli kolem.
Nežli den minul, Tatařín kletý
na jedli chvěl se, šumící bolem.
Když vítr houpal zsinalé tělo,
v dutině stromu povzdechem znělo:
„Nevíš, jak dlouho tebe juž čeká,
miláčku drahý, náruč má měkká!“ –