báseň bez názvu

Ludvík Lošťák

I.
MEZI NEBEM A ZEMÍ
[5] 1. Křesťanský svět zarmoutí se, až se dočte truchlé zprávy, že se Pánu zalíbilo na Věčnost mě povolat. 2. Dosti jsem se nabojoval, nazápasil, nahromoval, ale nyní po vichřicích věčná radost čeká mě... 3. Křesťanovi nábožnému není se co smrti báti: smrt jest pouze poukázkou na sedadlo do Nebe. 4. Tichá smrt má způsobila odpůrcům mým hlučnou radost: jaký jásot, když smrt skosí udatného vojáka! [7] 5. Tři noci a tři dny pili po mé smrti nepřátelé, do němoty opili se odpůrcové křesťanští. 6. Po třídenní slavné pitce hodovníci přišli k sobě: slavný pohřeb vystrojili bojovníku padlému. 7. Slavný pohřeb vystrojili, jaký pouze vystrojiti v Čechách padlým hrdinám svým vystrojit zná vděčný lid. 8. Do dvou rakví uložili ztuhlé pouzdro mojí duše: vnitřní rakev byla z dubu, svrchní byla kovová. 9. Zlatým klíčem uzamknuli těžké víko mojí rakve, jako vězně zavřeli mě na klíč v tmavou celu mou. 8 10. Jako vězně zavřeli mě do dvojité rakve těžké: bezstarostně chtěli spáti, abych nazpět nemoh’ již. 11. Těžkou drahou rakev z kovu do zlatého vozu dali, a šest koní, černých koní volně táhlo zlatý vůz. 12. Ulicemi, kudy průvod v němém smutku slavně kráčel, slavná obec povolila, aby za dne hořel plyn. 13. Jaký přepych, myslil jsem si, za dne takhle plýtvat plynem! Na Věčnost však každý křesťan člověku rád posvítí! 14. Na sta věnců vavřínových se stuhami hedvábnými od přátel i od nepřátel nesla mládež malebně. 9 15. Jaké kouzlo scénické to! Na dálku se vskutku zdálo, jakby háje vavřínové samy v před se sunuly. 16. Za vavříny ve skupinách malované nesli štítky, aby každý přečíst si moh’, jaká byla živnost má. 17. Jaký nápad podařený, tyhle štítky malované! Ještě v rakvi, dobří lidé, vašim štítkům jsem se smál... 18. Slavný mrtvý jako kupčík má své štítky malované, a na štítkách malovaných napsáno má zboží své: 19. Káva, cukr, svíčky, syrop, mýdlo, ocet, šafrán, česnek, sádlo, máslo, škrob a soda, borovička, čaj a punč. 10 20. A tak naše mládež zlatá na štítkách mé zboží měla: Satira a Poesie, Kritika a Muzika. 21. A za lesem štítků kráčel mohutný sbor zdatných pěvců; pěvci pěli táhlé písně, chmurné písně pohřební. 22. Avšak, Bože, odpusť hříchu, jaké svrasklé plody ducha tyhle táhlé chmurné písně – tyhle zpěvy smuteční! 23. Pravda, tyto svrasklé plody hluchým mrtvým určeny jsou, ale jaký mor to strašný na truchlící příbuzné! 24. Za zpěváky pluky spolků, zdatných spolků vlasteneckých, osmistupem, v stejnokrojích, volným krokem kráčelo. 11 25. Každý spolek vlastenecký měl svůj prapor vlastenecký, zahalený černým flórem – hustým flórem smutečným. 26. Černé flóry čistým vzduchem plynuly jak babí léto, na zvonicích všemi zvony duté hrany zvonily... 27. Hospodine nad hvězdami, jaká tichá slavná radost, je-li člověk slavným mrtvým v milém našem Království! 28. Jakých poct se člověk dočká po smrti své mučednické, jak po smrti milý národ uznalým a vděčným je! – 29. Za spolky se vážně nesl mnohohlavý sbor duchovní: samí skromní moudří lidé, úctyhodně živeni. 12 30. V buclatých svých bílých rukách žluté měli voskovice; slunce, plyn a voskovice na Věčnost mi svítily! 31. V patách sboru duchovnímu šest kráčelo granátníků, urostlých a silných mužů,mužů jako jedle vysokých. 32. A šest těchto granátníků, štíhlých jako jedle v lese, na mužných svých bedrách neslo ocelovou Lyru mou. 33. Který slavný vlastenec měl tenhle nápad režisérský, aby nesli granátníci ocelovou Lyru mou?! – 34. A za šesti granátníky jiných šest šlo granátníků, rovněž štíhlých jako jedle, jako jedle vysokých. 13 35. Lyra moje ocelová třeskným hromem byla těžká, granátníci jako hory střídati se museli. 36. Každým mžikem putovala Lyra moje ocelová se statečných šesti beder na statečných beder šest. 37. Za Lyrou a granátníky devět Mus šlo v bílých řízách; staré babky šeptaly si, že prý jsou to ženy mé! 38. Devět panen jako z cukru v dlouhých bílých čistých řízách; každá panna měla v ruce palmu věčně zelenou. 39. Jaký nápad symbolický! šeptám sobě v rakvi tmavé; za života, stará vojno, hezké Musy míval’s rád! 14 40. Za Musami v bílých řízách zlatý vůz se lehce vznášel; v zlatém voze křišťálovém pěkně jsem si hověl já. 41. A za vozem křišťálovým se sklopenou smutnou hlavou osiřelý, zamračený, těžce kráčel Pegas můj. 42. Do smuteční těžké látky oděli mé drahé zvíře, takže, chudák, připadal mi jako šosák v županu. 43. Srdce moje pukalo mi, když jsem viděl oře svého kráčeti jak v pantomimě za mou rakví kovovou. 44. Válečnému oři v patách, jak operní hrdinové, různé slavné autority okázale kráčely. 15 45. Lesklé zlaté těžké řády na červených stužkách pestrých, třpytily se na kabátech autoritám slovutným. 46. V průvodu též ubíral se Leschinger, muž srdcem vzácný, který vzorně knihy tiskne – vzorně na dluh čeká též. 47. Zamyšleně za mou rakví dobrák Edvard v slzách kráčel, neboť vždy jsem správně platil, kdykoli jsem drobné měl! 48. Různé slavné korporace, hudební i literární, s prapory a fangličkami za mou rakví hrdě šly. 49. Vlastenečtí vrstevníci ze všech sil se přičinili, aby pohřeb bojovníka měl výpravu baletní! 16 50. Pane Bože, myslil jsem si, smíchy jsem se v rakvi svíjel, Ráj a Nebe v Čechách umřít, ale Peklo v Čechách žít! – 51. Požár slunce uhasínal za horami zelenými, když Výpravná hra národní k hřbitovu se blížila... 52. Vše to mohlo slavně skončit, důstojně a vlastenecky, kdyby Pegas pověstný můj nebyl býval mrcha pes! 53. Před branami hřbitovními, ve svém černém dlouhém fraku, jako střela vymrštil se, počal tlouci kopyty. 54. Divoce a strašně zadkem kolem sebe vyhazoval, do autorit bil a mlátil kovanými kopyty. 17 55. Fangličky a praporečky, zlaté řády se stužkami mžikem v prachu jako smetí na silnici ležely... 56. Vlastenecké korporace rozprchly se na vše strany; umělecké korporace zatínaly zuby své... 57. A tak strašně skončil pohřeb bojovníka národního; mnoho bylo poraněných, a též mrtvých několik. – 58. Ve zmatku a rychlém spěchu těžká rakev dvojitá má v jícen hrobu hlubokého rychle byla spuštěna... 59. Slunce shaslo... vzešly hvězdy... V němém hrobě dříme tělo... Moje Já však hvězdnou nocí před Boží se nese Trůn – – – 18 II.
PŘED TRŮNEM BOŽÍM
[19] 1. Už jsem tady, Pane Bože, už jsem tady před Tvým Trůnem! Přišel jsem Ti odhaliti všechny hříchy duše své! 2. Za živa jsem nerad lidem šeptal v uši hříchy svoje, takže páter ani fráter neznal tajné spády mé! 3. Nevěřil jsem prostě, Pane, že by páter tučných tváří, vypitý a vykynutý tajemství měl znáti má! 4. Proč se vrhat na kolena před páterem vybumbaným, a jak hloupá, tupá ovce mečeti mu hříchy své? [21] 5. Nikdy – nikdy! duše moje hřímala a přísahala; a když zpověď, tak ať zpověď, ale přímo Bohu v tvář! 6. Tváří v tvář Tvou zírat, Pane, bez křížkův a bez fňukání, bez modlářství, bez růženců, přímo mluvit jako muž! 7. Přímo mluvit, jak se sluší na Syna, když mluví s Otcem, – tak jsem si vždy představoval, Pane Bože, zpověď svou! 8. Teď zde stojím před Tvým Trůnem, bez příkras a bez ozdoby, bez nádherných cárů světských, pouze v bílé kůži své! 9. Stojím tu, jak Adam v ráji, lidskou koží potažený, a mou bílou lidskou kůži zdobí pouze černý vlas. [22] 10. Nestydím se za nahotu, Pane Bože všemohoucí; jaks mě stvořil, taks mě stvořil: jaks mě stvořil, tak mě máš! 11. Lidské tělo, nahé tělo, vznešeným je chrámem božím; v lidském těle, nahém těle, hoří božské myšlenky. 12. Lidské tělo, nahé tělo, vznešeným je chrámem Písní; v lidském těle, v nahém těle, nesmrtelné Písně zní! 13. A tak slyš již, Otče dobrý, nahou Zpověď syna Svého; nahý Syn Tvůj nahým hlasem zazpívá Ti Zpověď svou! 14. Narozen jsem na Bludici, jež se Země zove, Pane; narozen jsem z chudé ženy v slunný prvý jarní den. 23 15. Nuzně jsem se zrodil, Otče; smutný jsem měl příchod na svět: kmotrem jsem měl kostelníka, kmotrou bábu babicí. 16. Příbuzenstvo moje prosté zvláštní zmínky není hodno: poctivě se každý živil, – chudým umřel jako pes. 17. Jedním slovem, Pane Bože, slavné moje příbuzenstvo počestná a bohabojná, chudá byla čeládka! 18. Čert vem’ Bídu, milý Otče, onu zhoubnou břišní nemoc, která denně statisíce vraždí chudé pakáže! 19. Bída, Králi na nebesích, chudým dětem kuchá břicha, ponižuje Tvoje syny na ubohou němou tvář! – – 24 20. U kolébky mojí dětské sedávala Bída chladná, houpala mě, zpívala mně písně svoje mrazivé. 21. Jejím písním naslouchal jsem, a mou duší snové táhli, jak když krajem zasněženým černí letí havrani... 22. A tak v časném, ranném mládí bylo mně již zápasiti s touto krutou, nelítostnou, chladnokrevnou Příšerou. 23. Vzpomenu-li svého mládí, Hospodine dobrotivý, tak mně ještě před Tvým Trůnem mráz pobíhá po zádech! 24. Zaplať pámbu, Hospodine, že jsem s Tebou na Věčnosti, že již Moře odplavilo neklidný můj život psí... 25 25. To byl život, dobrý Otče, jaký Ludvík Lošťák vedl na vyhaslé, na vychladlé vrávoravé planetě! 26. Táta chuďas, máma chuďas, dědek chuďas, bába chuďas, strejda chuďas, teta chuďas, kmotr s kmotrou chuďas též. 27. U knížete Meternicha ovčáckým byl mistrem dědek; a můj dobrý, drahý táta poctivý byl mistr švec. 28. Pane Bože, jaký dobrák, poctivý a přímý chudák, jaká duše trpělivá ten můj chudý táta byl! 29. Vzpomínám si – vzpomínám si, Hospodine vševědoucí, jak za moje první skřipky podšil boty táta můj! 26 30. Jaká radost – první housle; jaká radost – první píseň; jaká radost, Pane Bože, muzikantem v Čechách být! 31. Jak jsem kochal svoje housle – jak jsem kochal svoje písně!... Na půdě jsem z jitra hrával vrkajícím holubům. 32. Housle mé a harmonika bývaly mým krásným světem; na mezích jsem ovcím hrával, a na půdě holubům... 33. Moje máma, Pane Bože, jako lvice byla dravá, srdce však jak holubice měkce měla citlivé. 34. Milovali jsme se něžně; rvali jsme se spolu něžně; já a máma, jací bujní bývali jsme divoši! 27 35. Slovní půtky, slovní řeže, sváděli jsme jak dva čerti; talent měla polemický černooká máma má! 36. Jako dravec pružná byla černooká, černovlasá, pracovitá, hospodárná, sladká, zlatá máma má! 37. Kdybych si měl volit mámu, zvolil bych si opět mámu – dravou, rvavou, něžnou, sladkou, jako byla máma má! – – 38. Bez přetvářky, otevřeně, zpovídám se, Pane Bože; hořká pravda, drsná pravda, krásnější jest sladké lži! 39. Hořké pravdy, drsné pravdy, vždy jsem býval apoštolem; odpůrcem však zapřísáhlým nadívaných medem lží!... 28 40. Nyní slyš však, Hospodine, po kterých jsem cestách kráčel, dříve nežli bohové mě obmyslili varytem. 41. Apollo mně na počátku za patrona nebyl souzen, – svatý Kryšpín hvězdou měl být na obloze života! 42. Na obloze žití mého svatý Kryšpín hořeti měl, a na místo zlaté lyry měl jsem v ruce třímat knejp! 43. Knejp a dratev, šídlo, potěch, kopyta se rojit vidět, popem míchat, dratve smolit, ze škopíčku denně pít – – 44. Všechny tyto příjemnosti líčil na mě svatý Kryšpín, až posléze tento svatý na dratev mě lapil svou! 29 45. V nedobytné Černé Plzni, v devatenáctém století, nastolil mě svatý Kryšpín na třínohý nízký trůn. 46. Nehlučné a neúřední bylo moje nastolení: sám jsem spěchal do kostela zahájiti úřad svůj. 47. Do hlavního chrámu Páně svatého Bartoloměje, s pokornou a poníženou pospíchal jsem duší svou. 48. Dřív však, nežli do kostela, v železářský krám jsem vstoupil, a za peníz nastřádaný koupil jsem si kladivo. 49. A s kladivem v ruce pravé před hlavní jsem poklek’ oltář; modlil jsem se k Tobě, Pane, bys mně zdar a štěstí přál. 30 50. Modlil jsem se ke všem Svatým, aby slavné řemeslo mé mysl dobře pochopila, abych zdatný dělník byl! 51. A z kostela přišed domů, pyšně jako Rytíř Práce, na třínohý trůn jsem zased’, po pravici tatíka – – – 52. Dny a týdny ubíhaly, ubíhaly v bázni boží, a já čile kladivem svým tlouk’ a bušil do floků! 53. Svatý Kryšpín musel míti radost ze mne nehoráznou, viděl-lividěl-li, jak svědomitě biju, buším kladivem! 54. Ať jsem dělal, co jsem dělal, práci tu či práci onu, každé práce svědomitě chopil jsem se v žití svém! 31 55. Ať jsem k metě té či oné zamířil svým pevným krokem, nikdy jsem se nezastavil, až jsem došel mety své! 56. Ocelové dal’s mně paže, dobrotivý Hospodine: co třímala ruka moje, těžko bylo vyrvat z ní! 57. A tak i to kladivo mé, s nímž jsem klečel před oltářem, nikdo by mi nebyl vyrval ze sevřené ruky mé! 58. Apoštola nadšeného mohl míti svatý Kryšpín, ale prudká jarní bouře zabouřila srdcem mým! 59. Žena, dobrý Hospodine, – máš již s Evou zkušenosti, od počátku zdrojem byla na Bludici všeho zla. 32 60. Žena též má na svědomí, že já mladý bídný hříšník provedl jsem Kryšpínovi v mladých letech kousek zlý! 61. V nedobytné Černé Plzni, ve vůkolí našem blízkém, sídlil jasný, světlý anděl, čítal asi deset jar. 62. O dvě léta byl jsem starší hořící té hvězdy žhoucí, jež v mém srdci založila prvý požár citový. 63. Hlava sluncem hořela jí, jasných, čistých byla tváří, lilie a růže rudé měla barvu dívka má! 64. Kdykoli mně hvězdy přály potkati mou žabku zlatou, krví líce hořely mi – požár krve bytost má! 33 65. Jak lze srdce ženy získat, vycítil jsem přirozeně: Srdce ženy získáš dary, šeptala mi duše má. 66. Dárek tedy učinil jsem milé zlaté žabce svojí: obrázek, jenž představoval spící malá děcka dvě. 67. Spící malá děcka švarná v postýlce jak tulila se, spící malá něžná děcka daroval jsem žabce své. 68. Zlatá moje šumná žabka těšila se z dárku mého, a já jsem se opět těšil z malé šumné žabky své! 69. Ale běda – žal a běda, kamarád znal tajemství mé, o dárku též dozvěděl se kamarád můj – Jago zlý!... 34 70. V očích jed a v hlase dýku, pohrozil mi Jago mstivý: „Počkej, já to na tě povím, že se učíš Kryšpínem!“ 71. V duši se mi zamračilo při vyhrůžce této strašné; že mým svatým Kryšpín svatý – nesdělil jsem žabce své. 72. Po ulicích bez zástěry chodíval jsem jako student, vlajku tuto Kryšpínovu nestavěl jsem na odiv! – 73. I stalo se, že láska moje pohasla jak voskovice, a s mou první láskou shasnul svatý Kryšpín, patron můj... 74. Otci svému prohlásil jsem, že po jeho smrti slavné nenastoupím na trůn jeho, na slavný trůn třínohý! 35 75. Pyšně jsem se sřekl trůnu, dědičného trůnu svého, a do světa vyšel jsem si studovati muziku. 76. Zlatá Praha stověžatá vábila mou mladou mysl, lákalať mou mladou duši Slavná Škola Hudební... 77. Jakživ jsem si nepomyslil, Hospodine všemohoucí, co na světě může býti profesorů učených! 78. Profesory na klarinet, profesory na pozauny, profesory na polnice, profesory na bubny; 79. Profesoryprofesory na kačeny, profesory na oboje, profesory na činely, profesory na fagot; – 36 80. Všechnyvšechny tyto muže slavné na vlastní jsem spatřil oči... Žasnul jsem a divil jsem se, co je lidí učených! 81. Věřiti jsem málem počal, že je valné slané moře plné slavných profesorů – profesorů hudebních... 82. Místo ústřic, mořských ježků, místo krabů, mořské trávy, myslil jsem, že v modrém moři samý slavný profesor! – 83. Před sbor těchto hlav učených předstoupil já čacký junák, pod paždí jsem tisknul housle, milované skřipky své. 84. Zahrát chtěl jsem na housle své učenému sboru tomu, sluchu však mi nepropůjčil profesorů slavný sbor. 37 85. Slavné toto koncilium na šest let mě odsoudilo, abych frkal, abych foukal, abych pískal na fagot. 86. Fagot místo houslí sladkých přisoudil mi sbor učený; do fagotu troubit, foukat, fagot pískat po šest let! 87. Pane Bože vševědoucí, zdali pak víš, co je fagot? Fagot, milý Hospodine, dlouhý klacek dřevěný! 88. Dlouhý klacek, jako obuch, fagot je, můj Hospodine; fagotem bys jednou ranou lehko tele usmrtil. 89. A ten dlouhý černý obuch samá dírka – žlutá klapka, samou dírkou – samou klapkou – nevíš, kam bys dříve hmáť! 38 90. Ó, té hudby, rajské hudby, kterou tento dlouhý klacek, milý Otče dobrotivý, ze svých útrob vydává! 91. Zasmál bys se, Hospodine, svíjel bys se na svém Trůně, kdybys takhle Variace poslechnul si na fagot! 92. To máš, Pane, hudbu duše, jako když se krmník směje, jak když dvacet malých selat ječí – piští ve chlívku! 93. A na tenhle luzný nástroj, Hospodine všemohoucí, měl jsem frkat, měl jsem troubit – frkat, pískat po šest let! 94. Lehko se to řekne: troubit; lehko se to řekne: frkat; jak však troubit a jak frkat? Dříve fagot musí být! 39 95. Ale fagot, Hospodine, nástroj velmi nákladný je; chce-li člověk fagot pískat, dvě stě korun musí mít! 96. Dvě stě korun, Pane Bože, pro chudáka jaké jmění! Kde můj dobrý, zlatý táta dvě stě korun měl jen vzít?! 97. Kde vzít otci dvě stě korun, který vždycky pískal kudlu, aby synek pískati moh’ Variace na fagot?! 98. Tady byla rada drahá, všemohoucí Hospodine! Z nouze mohla pomoci tu jen Princezna bohatá... 99. Na Princeznu dobrotivou, spanilou a ušlechtilou, sbor mých milých učitelů žádost poslal pokornou. 40 100. V žádosti té vylíčil mě jako talent prvé třídy, jako novou jasnou hvězdu na obloze hudební. 101. A Princezna dobrotivá, spanilá a ušlechtilá, koupila mi nový fagot, – dvě stě korun fagot stál! 102. Ebenem můj nový fagot černal se a temně lesk’ se, jako stříbro jeho klapky zářily a svítily. 103. Krásná byla podívaná na můj třpytný, lesklý fagot, když na čtyři části složen v pouzdře stkvěl se červeném. – 104. Po tři vleklé, dlouhé roky, milostivý Pane Bože, statečně jsem pískal, troubil, – frkal, pískal na fagot. 41 105. Tváře se mi nadýmaly, jak když v míse kyne knedlík, od frkání, od pískání, od troubení na fagot. 106. Velikým a proslaveným moh’ jsem býti virtuosem, opravdovým Paganinim moh’ jsem slouti na fagot! 107. Avšak běda, Hospodine, přiznávám se před Tvým Trůnem, průkopníkem zla a vzpoury odjakživa že jsem byl! 108. Na milých svých učitelích, na Princezně dobrotivé ohavného skutku jsem se, Pane Bože, dopustil! 109. Po třech vleklých, táhlých letech uchopil jsem milý fagot a s fagotem jako s klackem udeřil jsem do kouta. 42 110. Sboru slavných profesorů prohlásil jsem otevřeně, že na fagot frkat, pískat nebudu a nechci již! 111. Mezi sborem profesorů, – profesorů na píšťaly, na trubky a na timpany zmatek povstal veliký. 112. Dobří moji učitelé pokárali úmysl můj a přísně mi nakázali dále pískat na fagot! 113. Na to já však hlasem pevným zahřímal jsem nebojácně: „Raději, než fagot pískat, čert ať vezme muziku!“ 114. Nad mou řečí bohaprázdnou profesoři spjali ruce, za zlosyna prohlásil mě hudební sbor učený! 43 115. Mluvit se mnou zakázáno všemu žactvu bylo přísně; mladé stádo bálo se mě jako ovce prašivé. 116. Rozlícení profesoři spis složili o mých činech, a milý spis odeslali dobrotivé Princezně. 117. V spise onom kreslen jsem byl jako zlosyn nebezpečný, který ani fagot pískat – ani modlit nechce se!... 118. A Princezna dobrotivá zle se na mě pohoršila; sekretář mě přísně vyzval, abych fagot vrátil zpět. 119. Fagot zpět jsem vydati měl, na který jsem po tři léta frkal – troubil – troubil – frkal – pískal – frkal ze všech sil! 44 120. Vole bych byl málem dostal od frkání, od troubení, a teď ještě za vši trýzeň fagot muset vrátit zpět! 121. V mysli své jsem nemoh’ srovnat, proč Princezna chce můj fagot; fagot přece není špinet, – přemítal jsem v mysli své... 122. A tak jsem se ustanovil ve své mladé čacké mysli, že Princezně dobrotivé milý fagot zastavím! 123. Odpusť hříchu, Hospodine, ale tak se vskutku stalo... „Hrom vem’ fagot!“ povzdych’ jsem si a fagot jsem zastavil. 124. K sekretáři osobně pak vydal jsem se do paláce, do paláce k sekretáři nes’ jsem lístek zástavní! 45 125. Sekretář měl přísné oči, černý vous a černé kníry; přísným zrakem přeměřil mě od hlavy až do paty. 126. „Kde máš fagot?“ zahřměl na mě; a já s klidem filosofa z kapsy vyňal malý lístek – milý lístek zástavní. 127. „Zde je fagot,“ pravím klidně; a sekretář zrakem tygra rychle změřil malý lístek – milý lístek zástavní. 128. A pak jako tygr na mě zahřměl hlasem plným zloby: „Budeš-li tak pokračovat, šibenici neujdeš!“ – – – 129. A tak skončil, milý Pane, nešťastný můj mrtvý fagot, lidumilný, velkodušný dar to dobré princezny... 46 130. Od onoho okamžiku, shovívavý Hospodine, počlo růst a počlo kvésti všechno moje neštěstí. 131. Lidé se mne počli stranit; knížata mě dala v klatbu; čelo jsem měl znamenané jako bludný bratr Kain. 132. A co, chudák, zavinil jsem? Za fagot jsem změnil lyru – zlatozvukou – zlastostrunnou – Lyru místo fagotu! 133. O své hříšné minulosti rozjímám-li, milý Pane, ač jsem nikdy nevzpomínal na Minulé v žití svém, – 134. Vždyvždy si myslím, že sám Satan napískal mi tenhle nápad, zlatostrunnou jasnou lyru zaměniti za fagot! 47 135. Fagotisty, dobrý Bože, na prsty bys mohl spočíst, ale stěží spočítal bys všechny české básníky! 136. Jak červíčků ve výkalech našel bys, ó milý Pane, na každém čtverečním metru v české vlasti básnílků! 137. Básnílkové, povídkáři, ve spodničkách novelisté jako vši se rychle množí v našem českém kožichu! 138. Havěť tato papírová slovíčka jen sežmoluje, jako kráva přežvykuje sladká lesklá slovíčka. 139. Naše chorá nemluvňata papíroví vojáci jsou, papírové mají meče, papírové ostruhy. 48 140. Slovíčka jak cukrkandl žvýkati chtí panáčkové; chorá naše nemluvňata chorobné jsou opičky! 141. Čerti vědí, milý Bože, kdo as tuhle modu zaved’, těhle básní-ančoviček, v milém našem království. 142. Chceš-li slouti velkým mužem, po dvacet let musíš, Pane, v týdennících, v měsíčnících, v sladkých listech rodinných, – 143. Vv časopisech obrázkových, v politických listech vážných, v kalendářích, v almanaších, v slabikářích, čítankách, – 144. Vv no-vi-nách pro ma-lé dě-ti, v modních listech pro pleť krásnou tisknout musíš, Hospodine, ančovičky-básničky. 49 145. Po dvacet let jméno svoje břeskně musíš vytrubovat, chceš-li slouti, milý Pane, v Čechách slavným básníkem! 146. Po dvacet let hvězdu svoji týdně musíš oznamovat, aby národ nepřehlédl na obloze hvězdu Tvou! 147. Jsi-li aspoň dvacet roků takto v bázni boží činným, vděčný národ pak Tě uzná nesmrtelným básníkem!... 148. Jsou též pěvci v České zemi, spravedlivým chci být, Pane, jejichž lyra zlatostrunná hluboký má krásný zvuk. 149. Ocelovým prsním tónem nástroj jejich zvučí zdravě, – těm pak, milý Pane Bože, popřej dobré trávení! 50 150. Většina vsak našich pěvců, veršotepcův uslzených, místo lyry ocelové perníkovou lyru má! 151. Mužná slova, přímá slova, ocelová slova řízná nevšedně jsou vzácným kovem v našem nudném království. 152. Český lid je, Hospodine, živen frází vlasteneckou; mládež naše odchována čirým senem lyrickým! 153. Za žlabem a za korytem ženou se a uhánějí všichni dobří lidé v Čechách,Čechách jak čtyřnohá němá tvář! 154. V státních žlabech, milý Pane, hojnost živné dobré píce, hojnost píce pro vlastence, pro dušičky slaďounké! 51 155. A taková duše sladká, když se žlabu dotlačila, tiše žere, tiše tyje, neceká ni nedutá!... 156. Na takových ovcích krotkých pěkně se to sedí v sedle, měkce se to sedí v sedle policii rakouské! 157. Udatnost a chrabrost krášlí, trpělivý Hospodine, prozíravou, obezřetnou policii rakouskou! 158. Co hrdina – to policajt; co policajt – to hrdina; zaplať pámbu, Pane Bože, za muže tak statečné! 159. Stěží, Pane, uvěříš mi, jaké smělé patálije tito čačtí, chrabří muži občas v Čechách svádějí! 52 160. Na podzim, kdy žloutne listí, obyčejně přihází se, že se tichým lidem v Čechách hněvem zpění v žilách krev. 161. Dobrý lid se rozpomene na minulé dávné časy, kdy Čechové bývávali statečnými junáky. 162. Na svobody na papíře, na spuchřelé pergameny, na vítězství dávných Otců vzpomene si český lid. 163. Slavný obraz zašlé Slávy na mysli všem slavně tane, zašlá sláva zbarví nebe krvavými požáry... 164. A potomek slavných Otců do kapes si zandá ruce – a v hlubinách kapes svírá revoluční pěsti své! 53 165. V tomto svatém zanícení vyřítí se na ulice, v kapsách s pěstmi zaťatými vyřítí se jako lev. 166. Nespočetné, černé davy, jako valné vlny moře, zdvihají se ulicemi, zalévají náměstí. 167. Nepřehledné řady vidíš tvrdých lebek ujařmených vláčeti se líným tempem po ulicích zvlněných. 168. Dech se v prsou člověkovi úžasem a bázní tají při pohledu na to moře revolučních českých hlav! 169. Avšak slyš již, Hospodine, jaká píseň revoluční, jaká píseň nepodajná mračným nebem zachvívá! 54 170. Ze sta hrdel revolučních strašně vleklým, líným tempem, „Kde domov můj? Kde vlast je má?“ vlekle, líně zaznívá! 171. Jakým plžím, shnilým tempem, ufňukaně, uplakaně „Kde domov můj? Kde vlast je má?“ v Čechách lidé zívají! 172. Rytmického citu máš-li aspoň trochu, Hospodine, skopal bys a spohlavkoval toto nudné zívání! 173. Avšak viz již, Všemohoucí, jaký děs a jaká hrůza – jaký zmatek – jaký nářek ulekanou plní zem! 174. Krvelačně vyzbrojená slavná c. k. policie na vše strany rozprašuje vzbouřivší se český lid! 55 175. Slavná jízdná policie, slavná pěší policie, jak hladová lítá šelma ulicemi žene se! 176. V pravo řeže, v levo seče, fackuje a pohlavkuje, do břicha a do zad střílí bezpečnostní c. k. stráž! 177. Malé děti, chudé ženy, staré báby, mladé dámy šmahem k zemi povaluje jízdná chrabrá c. k. stráž! 178. Jaký zmatek – jaká hrůza – jaký šelest sečných zbraní – jaký dusot koňských kopyt – jaké krve prolití! 179. Nepřehlední zástupové stádem ovcí v před se ženou, a jim v patách stráž bezpeční do zad bije šavlemi... 56 180. Třicet tisíc chrabrých Čechů, milostivý Pane Bože, před třemi sty policajty jako vichr uhání! – – 181. A tak, milý Hospodine, všechny „české revoluce“ končívají vítězstvími policie hrdinné... 182. Co policajt – to hrdina; co hrdina – to policajt – – Žehnej zbraním, Hospodine, policie rakouské! – – 183. Odpusť, Otče milostivý, tento hřích mi trestuhodný, že se duše před Tvým Trůnem politikou obírá! 184. Vyšší cíle mysl moje sleduje a stíhá, Pane; židovinu-politiku nepěstuje duše má! 57 185. Politiky jsem se štítil,štítil jak nemoci nakažlivé; v politickém bahně hnusném neuměl jsem lovit já... 186. Na Bludici ziskuchtivé zlé a kruté měl jsem časy, žádné straně ušlechtilé nezapsal jsem duši svou; 187. Žádnéžádné církvi politické, žádné církvi estetické nedělal jsem mouřenína, dobrotivý Bože můj! 188. Žádná církev politická, žádná církev estetická nevodila na provázku moji duši svobodnou! 189. Jak čert kříže, Pane Bože, stranil jsem se církví všechněch,... neb co církev, to je stádo, – stádnou není duše má! 58 190. Duše moje jako orel na vysokých žila skalách, širý vesmír obzírala jediná a samotná... 191. S rozumem svým, s úsudkem svým na Zemi jsem nečachroval, s estetikou, s politikou nedělal jsem obchůdky – – 192. Se stranami, Pane Bože, bývala vždy v Čechách potíž: dva Čechové, jak se sejdou, utvoří hned strany tři. 193. Jak po dešti rostou houby, rostou v milých Čechách strany: politické, umělecké, etické i kritické. 194. Se stranami, jak s houbami, opatrným radno býti: mnohá houba bývá jedlá, ale mnohá prašivá! – – 59 195. Zbývá ještě, Soudče přísný, pokorně bych vyznal pletky, jež jsem míval na Bludici s krásným dámským pohlavím. 196. Nevím, zdali rád nasloucháš těmhle věcem navinulým, páteři však s řeholníky velmi rádi kaviár... 197. V Anglii i v Čechách, Pane, hezké ženy miloval jsem; v Anglii i v Čechách, Pane, láskou hřmělo srdce mé! 198. Hezká žena, jako víno, působila na mou mysl; vůně ženy slunným jarem opájela duši mou! 199. Mořské dno a hvězdné nebe člověku lze prozkoumati, – srdce žen však zůstane mu tajem nedomyslným... 60 200. Srdce Evy, Pane Bože, neprůhledná temná tůně, a z té tůně neprůhledné není více návratu! 201. Jako moucha do podmáslí vždy jsem do té tůně vletěl, kdykoli jsem zadíval se do tůně té tajemné! 202. Často jsem též v životě svém zkoušel žíti jako světec, ale člověk bez samičky je jak kapr na poušti! 203. Jedním slovem, Hospodine, v lásce jsem byl rytíř křehký: mnohé zlo jsem čacky zdolal, – ženy jsem však nepřekonal! 204. Černým očím, zlatým očím, aby čert sám ubránil se; k černým očím srdce letí jako muška ke svíci. 61 205. K tajeplným očím černým orlem srdce letělo mé; požár čarných očí černých často sežeh’ srdce mé. 206. Avšak také v modrých očích, jako v modrém moři valném, tonulo již srdce moje jako loďka rybářská... 207. Na mou věru, Hospodine, sám bys hříchu neodolal, kdybys ženě zadíval se v její oči smyslné! 208. Samiček a svůdných ptáčat je jak mušek na Bludici; Země, Bože milostivý, smyslný je oceán... 209. Na smyslném oceáně pluje duše člověkova,člověkova jak rybářský člun plachetní bičovaný vichřicí! 62 210. Na smyslném oceáně srdce moje plulo vratké; na smyslných vlnách lásky krvácelo srdce mé... 211. Jedna žena, Pane Bože, když mně srdce rozdrásala, jiná žena zahojila opět choré srdce mé. – 212. Se ženami, Hospodine, samečkové mají osud: samičky je klamou hříšně,hříšně jak Pastýři Stádo své! – 213. Zpověď moje, Bože, končí... Rozhřešení dej mi, Pane! Poctivě a otevřeně vyznal jsem Ti hříchy své! 214. Nebesa a věčná radost čekají mě, vím to, Pane! Po zlých psotách na Bludici zasluhuji v Nebi ráj... 63 215. Pohnul sebou starý Pámbu, na rámě mi ruce vložil a na tváře poplácal mi dobrý, milý Prabuňka! – – 64 III.
LOŠŤÁK V NEBI
[65] 1. Nebe, lidé, na mou věru, připadá mi jako Londýn, jako Londýn v listopadu za ukrutných, žlutých mlh! 2. Mlha v pravo – mlha v levo – mlha napřed – mlha vzadu – na všech stranách širé moře – tiché moře žlutých mlh! 3. Jaká změna, kamaráde, po svízelích na Bludici! Jaká změna, milé duše, z deště přijít pod okap! 4. Hmatám v pravo, hmatám v levo, opatrně v před se ploužím, obávám se klopýtnouti přes světce neb svatého! [67] 5. Za živého Boha nechci v Nebi plodit pohoršení: v míru chci žít se Svatými, v lásce chci mít Světice! 6. Dosti bylo bojů lítých se svatými na Bludici! V nebesích chci tiše žíti jako v chlívku jehňátko. 7. Tichým mořem žluté mlhy jako želva v před se vleku... Kam se plížím?... Kam se vleku?... Marně ptá se duše má! 8. Nekonečnost – nekonečnost! – – Mlha – mlha – mlha – mlha – Nekonečným světem stínů bloudí duše křesťanská! 9. Pocit hladu ani žízně necítí tu moje tělo; na Věčnosti, dobří lidé, není žízeň ani hlad! 68 10. Tisíce mil již jsem ušel – – po únavě ani zdáni; na Věčnosti, dobří lidé, také není únavy! 11. Žízně není – hladu není, nebolí tu také nohy; nuže s chutí dále, duše, nekonečnem žlutých mlh! 12. Tisíce mil, jako želva, opatrně dál se ploužím, strach mám, abych nenarazil na svatou neb světici. 13. Tisíce mil, jako želva, obezřetně v před se plížím, tisíce mil Nekonečnem žlutých par a žlutých mlh... 14. Žluté mlhy, jako hory, temena svá tyčí vzhůru; tyčí obří hlavy svoje do neznámých oblastí. 69 15. Do neznámých světů širých hory mlh se pnou a vlní, temeny se dotýkají nových světů – žlutých mlh... 16. Tisíce mil za horami údolí se rozkládají, v nekonečných dálkách mizí světy širých údolí. 17. V údolích těch bezeměrných, v údolích těch nekonečných jako vodstva v oceánu žluté mlhy vlní se. 18. Tisíce mil ušel-li jsi údolími nesměrnými, zdá se ti, že města vidíš v nekonečných dálkách růst. 19. Věže jako hory strmé zdají čnít se do neznáma, jako nahé meče trčí do závratných oblastí. 70 20. Miliony věží strmých v neprůhledných žlutých mlhách ztrácí se a mizí v říši žlutých par a žlutých mlh. 21. Tisíce mil když byl’s ušel, zmizí města, zmizí věže, zmizí hory, zmizí doly – – vše to pohřbí moře mlh... 22. Tisíce a milliony nových mil kdy znovu ujdeš, nová města na obzoru duši tvé se zjeví zas. 23. Nová pásma zjeví se ti: nevýslovně strmé hory uzříš jako vlny moře zdvihat se a vlnit se. 24. Vlnit se a zdvihat uzříš milliony nových věží, dotýkat se uzříš města žlutých par a žlutých mlh... 71 25. Tisíce a milliony nových mil když zase ujdeš, uzříš opět nové říše žlutých par a žlutých mlh... 26. Nekonečnost – Nekonečnost – Mlhy žluté – páry žluté – světy žluté – říše žluté – světy mlh – a mlh – a mlh... 27. Kamaráde, povídám si, tohle ti byl Satan dlužen! Jak se budeš, hochu, nudit v tomhle božím království! 28. Za života na Bludici těšil jsi se jako dítě, jako děcko na Ježíška těšil jsi se na Nebe. 29. Těšil jsi se na anděly, na svaté a na světice, jak kol Trůnu v zlatém rouše hymny pějí nebeské. 72 30. Na světice těšil jsem se v hedvábí a v drahokamech, na rubíny s diamanty, jak jim hoří na rouchách. 31. Se svatými, světicemi ve snách bloudit viděl jsem se zahradami nebeskými, které nikdy nevadnou. 32. Ve průvodu světic luzných nebeskými zahradami bloudil jsem a trhal kvítí – květy rajsky opojné... 33. A to kvítí nehynoucí – a to kvítí nevadnoucí v jejich věčně vonné vlasy ve vonné jsem věnce vil. 34. Nebe plné nebešťanek jak lilií zřel jsem čistých, tváře jarem hořely jim jako slunce nebeské. 73 35. Všechny tyto nebešťanky miloval jsem čistou láskou, bez plození, bez množení, bez postele, bez ženění, 36. Bezbez doktorů, advokátů, páterů a bez senátů, jako včela se rtu na ret volně spěla duše má. 37. Božské tváře nebešťanek nevadly a nehynuly, bez moučky a bez mastiček byly jako lilie. 38. Dlouhé krásné černé vlasy na zlato si nebarvily, obočí si nečernily, každá měla vlastní cop. 39. Nelíčené, nebarvené, nevycpané, neprodajné, prosté jako luční kvítí v Nebi byly světice. 74 40. Na housle ni na piano, na čelo ni na citeru neuměla žádná svatá ani prstem zavadit! 41. Světice a svaté v Nebi měly pouze krásné hlasy, čisté měly jasné hlasy jako v polích skřivánci. 42. Skřivánčími hlasy svými od východu do západu po nebeských nivách čarných jako ptáci zvonily. 43. Kolem Trůnu jejich hymny nábožně a slavně zněly, starý Pámbu krásným svatým starou hlavou dával takt. 44. Pouze svatí měli harfy zlatem, stříbrem vykládané, drahokamy posázené měli svatí harfy své. 75 45. V hymny světic zapadaly harfy svatých jako zvony; starý Pámbu usmíval se – nohou dával harfám takt. 46. A v neděli starý Pámbu zapálil si dlouhou dýmku, a světice se svatými kolem Trůnu tančili – – – 47. Takhle jsem si ve snách kreslil věčnou radost na nebesích, za veselé teplé hnízdo království jsem boží měl. 48. Věřil jsem, že milý Pámbu, za psoty a za svízele ňákou švandu nehynoucí na Nebi mi uchystá. 49. Ale běda, milý hochu, jaká Nula tohle Nebe! Větší slota na Nebesích, nežli byla na Zemi! – 76 50. A čeládka na Bludici po Nebi je jako vzteklá: střílí se a otravuje samým spěchem na Věčnost! 51. Na svíčky a na modlení poslední groš dal by každý, aby teplé místečko si na Nebesích zakoupil! 52. Milá cháska na Bludici s milým Pánem obchoduje, jako kdyby starý Pámbu v žilách měl krev židovskou! 53. „Pane Bože, zde je svíčka!“ A za svíčku každý taškář, dá-li ještě na modlení, čeká boží království. 54. Halíř dá-li milý taškář žebrákovi na Bludici, čeká, aby štědrý Pámbu vystavěl mu za něj dům! 77 55. Chytrý šibal na Bludici za růženec, modlitbičku, za svíčku a almužničku chce mít v Nebi pelíšek! 56. Každá babka za písničku, za hymnu a za svíčičku z jedné mísy na Nebesích s Pámbíčkem chce mannu jíst! 57. Obchoduje bílá havěť s Hospodinem na Nebesích; milý Pámbu v žlutých mlhách myslí si však vlastní díl... 58. Vzpomíná-li duše moje v této říši žluté mlhy na minulé, na zapadlé – jaké hory vzpomínek! 59. Světlý, jasný život zhasnul; – před očima pouze mlhy – žluté mlhy – žluté říše – – Zbyly pouze mrtvé sny! 78 60. V nekonečném tomto světě, v tomto Nebi žluté mlhy na pohaslý život vlastní duše moje vzpomíná... 61. Život se mi jeví hvězdou, jež hořela ve vesmíru, – požáry své vyzářila – pohasla a vychladla... 62. Není hvězdy ve vesmíru, jež by plála ohněm věčným: hasnou hvězdy ve vesmíru jako svíce voskové. 63. Jako hvězda ve vesmíru požárem Tvá Píseň vzplane – hvězdou světem ponese se – – v mlhách zhasne Píseň Tvá!... 64. Vzpomínám si, rozvzpomínám na ranné své mládí mrtvé, na otce a mládí zhaslé vzpomíná si duše má... 79 65. Na ranné své mládí myslím, kdy jsme s otcem jezdívali po zavátých cestách bílých v krutých zimách pro uhlí. 66. Potoky a řeky šumné nedýchaly dechem tichým, jásot jejich, život, rytmus pohřbil sníh a chladný led. 67. Nahá těla zimních krajin zahalily bílé sněhy, když jsme se psem v bílých zimách jezdívali pro uhlí. 68. „Cikáne“ můj, „Cikáne“ můj, vylez z boudy, pojedeme, na hory si vyjedeme, „Cikáne“ můj, pro uhlí! 69. „Cikán“ skákal, hafal, štěkal, když jsem si ho do vozíku, do vozíku čtyřkolého jak koníka zapřáhal. 80 70. Do vozíku čtyřkolého zapřáhl jsem svého psíka, tatík náš se chopil vojky, a vzadu jsem klusal já... 71. Červenou čepici dragounskou posadil jsem si na hlavu, na hory pro uhlí jeli jsme: otec můj, „Cikán“ a já! 72. Vesele jsme uháněli zamlklými údolími, do vrchů a s vrchů opět vesele jsme pádili. 73. Ale horší byla cesta, když vozík měl těžký náklad, když se s uhlím jelo domů, když se jelo domů s hor. 74. „Cikán“, chudák, jazyk plazil, otec těžce oddychoval, a já ze všech sil svých tlačil čtyřkolový vozík náš. [81] 75. Cesta vedla dlouhým lesem vysokých a štíhlých sosen, na sosnách se drahokamy v slunci třpytil bílý sníh. 76. „Cikán“, chudák, jazyk plazil, otec těžce oddychoval, a má duše spřádala si v ostrém mrazu teplé sny. 77. Borový les, sosnový les změnil se mi ve varhany, štíhlé sosny bílé sněhem ve stříbrné píšťaly. 78. Tisíce jsem viděl píšťal, stříbrných a bílých píšťal, a každá z nich vydávala jasný, teplý, slavný tón. 79. Zlaté zvuky bílých varhan zalévaly moji duši, na perutích zlatých tónů k slunci spěla duše má. 82 80. Miliony zlatých tónů mořem duši zalilo mi, na vzedmutých jejich vlnách vznášela se duše má. 81. Srdceryvné písně chladné mrazily mou mladou duši, smuteční a černé písně zašeřily duši mou. 82. Jasná radost – mračná muka, zlaté dny a černé noci střídaly se v mojí duši při poslechu písní těch. 83. Nebe náruč rozpínalo, země ústa otvírala, brzo nebe byl jsem blízek, brzo v propast řítil se... 84. Jako vichr Písně ony duše mojí chopily se, přes hory a přes údolí unášely mysl mou. 83 85. Přes ropotné oceány slavně s mojí duší spěly, přes nejvyšší hory světa v neznámo jsme letěli. 86. Do neznámých světů cizích zanesly mě Hymny varhan, do slavnějších, krašších světů slavně spěla duše má – – – 87. Od otce i od vozíku tisíce mil byl jsem vzdálen; „Cikán“ táhl, otec táhl – avšak smutna byla duše má... 88. „Cikán“ jazyk vyplazoval, otec těžce oddychoval, a já tiše za vozíkem v myšlenkách jsem šel a snil... 89. Z bílých krajin mého mládí unáší mě mysl moje – na pobřeží valných moří ocitá se duše má. 84 90. Na pobřeží valných moří ocitám se se svým druhem, na pobřeží burných moří se svým druhem bloudím já. 91. Jak lilie květy bílé duše se nám rozvírají při pohledu na oceán v neznámo se valící. 92. O Umění naše duše hovoří a přemítají, do nadhvězdných světů spěje naše duše společná. 93. Václavova duše čistá letí s mojí duší žhavou, krajem Snův a krajem Písní duše jeho spěje s mou... 94. O životě přemítáme, jaká louže ohromná to, a co v oné širé louži žije Pulců malinkých! 85 95. Louže ona plna bahna, a v tom bahně samý Pulec, samý Pulec vypasený břichatý a kulatý. 96. Čím je Pulcům čisté Snění, čím je Pravda, čím jsou Písně? Pulec má rád svoje bahno a své bříško kulaté! 97. O stolici pravidelnou, o množení pravidelné, o papání, o bumbání stará se jen Puleček! 98. O klípku a o pomluvě, o škandálku, o ostudě tlustý Pulec v mastném bahně žije pulčí duší svou. 99. V mastném bahně tlustý Pulec nevěsty si shání tučné; v mastném bahně plodí děti tlustý Pulec s Pulčicí... 86 100. Jasné Sny a ryzí Touhy, volná Pravda, přímé Slovo v mastném bahně mezi Pulci nezapouští kořínky... 101. Jaké Peklo mívával jsem k vůli Pravdě na Bludici! Pro Pravdu se stále ještě na Bludici křižuje... 102. Jsi-li synem úzké vlasti, zotročilé vlasti úzké, jak pes musíš ustavičně na ústech mít náhubek! 103. Úzká vlast je plna rasů, plna rasů zhovadilých, již po volných lidech pasou jako kočka po myši. 104. Zjeví-li se volný člověk bez náhubku v úzké vlasti, přichvátají rasi s pytlem, s tmavým pytlem hlubokým, – 87 105. Aa do pytle hlubokého volný člověk bez náhubku po hlavě jak štěně letí – na dno Ticha tmavého! 106. Úzká vlast je úzká klícka pro kanárky ochočené, ale orlům v úzké klícce nelze křídla rozepnout! 107. Úzká vlast je teplým hnízdem pro pokrytce, pro šibaly, pro frátery, kostelníky, pro vířenky, pro chachary! 108. V úzké vlasti jako osel abys hlavu věsil k zemi; hlava vzhůru v úzké vlasti vlastizrádný trestný čin! 109. V úzké vlasti abys šeptal jako baby při mši svaté; v úzké vlasti jako fráter abys chodil po špičkách! 88 110. Hranice své úzké Vlasti vždy jsem toužil rozšířiti; silní muži rozšiřují úzký hrudník Vlasti své! 111. Synům malých úzkých vlastí přeji silné zdravé pěsti, ocelové přeji pěsti Synům Malých Národů! 112. Hromovými pěstmi svými nechť do shnilých model bijí! Tma nechť zmizí z úzkých vlastí! Světlo Malým Národům! – – – 113. Jasný druhu, Václave můj, v této říši žluté mlhy na naši pouť vzpomínám si veleříší Německou. 114. Na onu vlast vzpomínám si bodákův a kontrapunktu, jak jsme zmrzlým kontrapunktem vlast bavili germánskou! 89 115. Tři měsíce prožili jsme v hlavním městě veleříše, tři měsíce zívali jsme v hlavním městě německém. 116. Šest neděl jsme slunce boží na obloze neviděli, z mračen šedých po šest neděl lil se na nás mokrý déšť. 117. Jak slepice chodili jsme šedou mlhou – chladným deštěm, náladu jsme měli mokrou v této říši bodáků. 118. Jenom časem místo slunce, po němž jsme jak hadi práhli, na obloze našich mozků zlatý humor zásvit nám. 119. V jedné také zlaté chvíli, když nám humor mozek zahřál, na toulkách jsme byli městem – pozdní byla chladná noc. 90 120. A tou chladnou zimní nocí hlaholila naše fuga, nočním vzduchem zachvívala naše fuga dvouhlasná. 121. Slavnou fugu zapěli jsme, až nám z očí slze tryskly; pozdní chodci chladnou nocí za břicha se chytali... 122. Zrcadlo jsme podrželi německému kontrapunktu; dobré Němce rozdováděl ztuhlý jejich kontrapunkt! 123. Po německém pivě silném smrtelníkům třeští hlava, následky však mnohem horší kontrapunkt má německý! – – 124. Avšak běda – žal a – běda!... Marné moje vzpomínání! – Jaká poušť a jaká nuda v tomto božím království! 91 125. Tisíce a miliony nových mil jsem opět ušel, nekonečným světem šerým potácí se duše má. 126. Nové strmé hory zřel jsem tyčiti se v žluté páry, nová města nepřehledná mizeti jsem v mlhách zřel. 127. Miliony věží strmých v mlhách se mi budovalo, miliony slavných chrámů topilo se v moři mlh. 128. Po svatých a po světicích ani vzdechu, ani slechu, přede mnou a za mnou mlhy – tiché moře žlutých mlh... 129. V těchto mlhách – žlutých mlhách, zoufá, si má smutná duše, po východu prahne srdce z nebeského království. 92 130. Jak jsou tady k smíchu, hochu, všechna ona kázáníčka, jež jsi slyšel na Bludici z úst kulatých páterů! 131. Trpte, chudí – držte jazyk, boháči nechť cpou si břicha, na Věčnosti, holoubkové, nemine vás odplata! 132. Kdo se živil na Bludici okoralým suchým chlebem, na Věčnosti každodenně bude míti husičku. 133. Kdo polévku bramborovou celý život jak pes chlemtal, na Věčnosti bude papat polívčičku z oháňky. 134. Kdo jen samé placky jedl, z černé mouky, nemaštěné, na Věčnosti bude míti beefsteaky a rumsteaky. 93 135. A ti chudí, prostí duchem, kteří pili žitnou s rumem, na Věčnosti budou míti hned k snídaní burgundské! 136. Chudá pakáž, sprostá luza, která pouze pila vodu, na Věčnosti bude píti třikrát denně šampaňské! 137. A kdo chodil na Bludici roztřepený jako fangle, na Věčnosti bude chodit v atlasu a hedvábí. 138. Komu z kalhot na Bludici vyhlížela panímanda, na Věčnosti panímandu hermelín mu bude krýt... 139. Chceš-li býti, synu, spasen, růženečkuj, zpovídej se, pokorným buď, poníženým, za zuby však jazyk drž! 94 140. Čerti budou na Věčnosti hrýzti v břicha Pány světa, strašné časy Páni světa na Věčnosti budou mít! 141. Na psím sádle černé placky boháči si budou smažit, polívčičky budou papat z dlouhých myších ocásků. 142. Místo vína šampaňského budou tlustí Páni světa pouze kalnou vodu píti ze smrdutých kaluží. 143. Žádné kýty, žádný roastbeef nebudou mít na Věčnosti, o prachu a blátě černém s červy budou hodovat. 144. Kdo v nádherných zámcích bydlil, v palácích a domech krásných, bude muset jako krysa hnusnou stoku obývat. 95 145. Kdo žil v samých radovánkách, na rožni se bude smažit, čerti budou vidlicemi bodati mu do srdce. 146. Kdo byl krutým vydřiduchem, tomu bude pět set čertů dnem i nocí v hrdlo líti roztavené dukáty. 147. Kdo podváděl mladé panny, mladé vdovy, hezké panské, tomu budou staré báby do břicha tlouct hřebíky. 148. Kdo chudému křesťanovi na Bludici vlas jen zkřivil, toho budou čerti čtvrtit a dělat z něj salámy. 149. Kdo nechodil na kázání k Tovaryšům Ježíšovým, na dělových koulích žhavých bude muset klečeti. 96 150. A kdo chodil v hermelínu, tomu bude tisíc čertů mrskat pruty ohnivými dnem i nocí zadnici! – – 151. O, můj milý Hospodine, co strachu Tví Tovaryši ubohému křesťanovi s královstvím Tvým nahnali! 152. Co jest Věčnost, dobří lidé? Bez konce a bez počátku bezeměrný věčný Prostor – – Říše par a světy – mlh – – – 153. Tímto světem žluté mlhy potácím se jako zpitý, v neznámo a nekonečno potácí se duše má. 154. Mlhám žlutým není konce, žlutým světům není konce, olověná nuda tíží moji duši neklidnou. 97 155. Zoufání a krutá nuda jako hora leží na mně, jako hora nebetyčná tíží nuda srdce mé! 156. Co obětí Pánu Bohu přinésti by duše chtěla, kdyby Pámbu na Bludici poslati chtěl duši mou! 157. Avšak viz a popatř, duše, jaký Přízrak se ti blíží?!... V boku má tři rudé růže – v každé dlani po růži... 158. „Mistře, Mistře,“ zvolám v štěstí, klesnu k Jeho bílým nohám, a na čistých Jeho nohách rudé růže též zřím dvě... 159. A když jsem mu slíbal nohy, povstanu a líbám skráně, – – kolem skrání věnec růží ovinutý Mistr má... 98 160. A když jsem mu slíbal skráně, v Jeho oči vnořil jsem se, v Jeho hvězdné snivé oči vpíjela se duše má. 161. Hvězdné snivé oči Jeho byly plny čistých slzí, plna bolu byla Jeho velebná a lidská tvář. 162. Vznešený můj Mistře čistý, rci mi, rci, proč lkáš a pláčeš, proč v Tvé čisté jasné tváři tolik bolu umírá? 163. Či snad želíš, Mistře jasný, že’s dokonal na Golgotě, pro tenhle svět žluté mlhy – – pro tohleto království?! – – – 164. Ani retem nehnul Mistr, mrtvě mlčel jako skála, jenom slzy zašeřily Jeho oči tajemné –... 99 165. Pohnul sebou Přízrak Mistra, nesl se jak bílá pára, a já chvatně za Přízrakem kráčel světem žlutých mlh... 166. Nesmírnými – obrovskými – nezměrnými – ohromnými prostory spěl Přízrak Mistra, a za Mistrem spěl jsem já. 167. „Mistře,“ pravím ku Přízraku, duše moje chorá smutkem, dovol, aby ve Tvých stopách kráčet směla duše má. 168. Křesťanský jsem vedl život na Bludici bludné, Pane, s chudými a nešťastnými soucítilo srdce mé. 169. Chudé, tiché, prosté duše, ponížené, pošlapané, ujařmené, zotročené, bratrsky jsem miloval. 100 170. Do všech šerých, tmavých duší, toužil jsem, by vniklo Světlo, aby všechna temná srdce prozářilo bratrství. 171. Po bohatství netoužil jsem, po úřadech nebažil jsem, břichu svému nesloužil jsem: jed jsem chléb a vodu pil. 172. Sloniti se v lesklé přízni mocných Červů chladné Země, nepřála si mysl moje: vlastní cestou šel jsem sám... 173. K dalekým svým velkým metám šel jsem bos a s holí v ruce, – jak kající poutník šel jsem k předalekým cílům svým... 174. Hnusných plodů cizoložství nedotekla se má ruka, ač jsem býval v pokušení – nepokálel jsem svou čest. – 101 175. Chudý, prostý, skromný domov, který přítel v slzách stavěl – – prostý krb a chudý domov nerozbil jsem nikomu! 176. Prosté louky, černé lesy, žitná pole, mladé háje, miloval jsem nad veškeru plochou světa nádheru. 177. Nový měsíc na obloze svítil radost do mé duše; zlaté slunce na nebesích štěstí lilo v duši mou. 178. Prostý sad a prostou židli pod ovocným plodným stromem, nebyl bych ni s králem změnil za jeho trůn královský. 179. Ovocný strom v prostém sadě – vůkol vonná měkká tráva – jasný blankyt nad svým čelem – a na Zemi měl jsem Ráj –... 102 180. Světa šum a hluchou rozkoš nehledala duše moje: věřil jsem, že lidské štěstí sídlí v chrámu Samoty. 181. Prázdně hrdým, dutě pyšným, nebýval jsem ve svém žití; byl jsem pouze mužně pyšným –: hrdě žil jsem – v ústraní! 182. Obojetným, podlízavým krčencem jsem nikdy nebyl; před vlivnými Pimprlaty nehrbil jsem nikdy hřbet! 183. Pozlaceným Pimprlatům v spodničkách i v podvlékačkách, nelíbal jsem nikdy jejich pozlacené pazourky. 184. Shnilým bahnem lichocení nesmýkal jsem duši svoji – do močálů pochlebenství nezabředlo moje Já... 103 185. Přímým slovem raději jsem lidem oči otevíral, nežli lží a pochlebenstvím zaslepovat jejich zrak. 186. Jasný Mistře, sladký Mistře, v mnohém jsem Tě následoval, neodpírat zlu však, Pane, nedovedla duše má! 187. Zjev Tvůj jasný, sladký Mistře, měkký je a příliš snivý, srdce lidské však je tvrdé, z tvrdé kůry obal má! 188. Na nepřátel tvrdá srdce nutno meč je tasit, Mistře, za jedinou ránu, Pane, radno dvakrát mečem tnout! 189. Neodpírat zlu, můj Pane, znamená být věcně rabem, jemuž ve tvář plíti bude každý lotr prašivý! 104 190. Umřít – zhynout – vykrvácet – sladko jest, ó sladký Mistře; ale dříve mečem proklát srdce lítých nepřátel!... 191. Čistý, snivý, měkký Mistře, miluji Tě velkou láskou, ale vzdor své velké lásce i s Tebou se rozcházím! – – – 192. Jasný Přízrak Mistra mého zmizel v žlutých vlhkých mlhách, a já opět žlutým světem mlh a par jsem kráčel sám... 193. V neprůhledných chladných mlhách nedostupné hory zřel jsem, v nedostupných žlutých světech cize mřely krajiny. 194. Oceánem žluté mlhy potácela se má duše – – Vyprostit se z těchto světů – moje touha jediná! 105 195. Jako vlny valily se přes mou hlavu žluté mlhy, jak ve vlnách oceánu umíralo srdce mé... 196. Mysl má již zoufala si, z duše naděj vyprchala, když před Trůnem Hospodina na ráz jsem se octnul zas. 197. Čacký synu, pomyslím si, učinil jsi velký objev, slavný objev zeměpisný: Nebe též je kulaté! 198. Dobrý, zlatý Prabuňka můj podřimoval na Svém Trůně, na tváři mu svítil úsměv,úsměv jak holátku v kolíbce. 199. „Hospodine všemohoucí!“ velikým svým zvolám hlasem; a Hospodin dřímající zachvěl sebou na Trůně. 106 200. Otevřel Své krásné oči, veliké a jasné oči, vůkol mlha rozstoupla se, kolem trůnu hořel den. 201. Ve velikém zlatém slunci stápěla se duše moje, když Prabuňka zraky Svými na mé tváři spočinul. 202. Vrhnul jsem se na kolena a líbal jsem stupně Trůnu, koberce z mystické příze pokrývaly Boží Trůn. 203. Dobrotivý Prabuňko můj, úpěnlivým zvolám hlasem, s duší mou měj smilování, z mlh ji vybav nebeských! 204. Na Bludici, dobrý Otče, propust opět duši moji, pro svobodnou lidskou duši není Boží království! 107 205. Obešel jsem celé Nebe, Hospodine hromovládný, jako plavec obeplul jsem slavné Tvoje království. 206. A co na své oči zřel jsem? Mlhy žluté – páry žluté – světy žluté – říše žluté – světy mlh – a mlh – a mlh... 207. Na Bludici kolotavou propust duši, Hospodine, smát se chci i trudy sdílet opět s bílou pakáží. 208. Bohatá i chudá cháska vždy mě zdravě rozesmála; mezi bílé ssavce, Pane, propust opět duši mou! 209. Bílý ssavec, Hospodine, na Bludici má své místo; Nebe může svatě přáti světicím a svatým Tvým! 108 210. Mezi milé krajany mé propust duši, Hospodine, po krajanech velkodušných prahne duše toužebně. 211. V krásné mojí české Vlasti mnoho lidí zívá nudou, a ty milé nudné duše potěšit chce srdce mé. 212. V Čechách, Pane, vtip je řídký, dvě zla stíní lidem ducha: pivečko a politika šeří lidem dušičky! 213. Úzká Vlast a úzká bota strašně svírá lidem nohy; rozšlapat se musí bota, chceš-li chodit svobodně! 214. Mnoho starých shnilých model znešvařuje tvář mé Vlasti; mnoho staré shnilé slámy dusí Vlast mou ubohou! 109 215. Všechnu starou, shnilou slámu, mravní hnůj a modly shnilé, propustíš-li duši z Nebe, ve své Vlasti zapálím! 216. Na východě, na západě, na jihu i na severu, krvavé a velkolepé rudé vzplanou požáry. 217. Staré shnilé hloupé modly hořet budou jako seno, ohnivá má duše spálí všechny lživé oltáře. 218. Ohnivou a velkolepou přinesu Ti obět, Pane –: pověru a hloupost lidskou slavným zničím požárem! – – 219. Třikrát kývnul Pámbu hlavou, na rámě mi vložil ruce, a mé tváře zanícené hladit počal rukou svou. – 110 220. Slíbal jsem mu Jeho ruce, slíbal jsem mu Jeho nohy, Jeho roucho z modrých oblak pokorně jsem líbal též. 221. A dříve než jsem se nadál, octnul jsem se na žebříku, na žebříku z měkké příze – z modré příze mystické... 222. Po žebříku z měkké příze, z mystické a modré příze, jak veverka šplhal jsem se na Bludici vzdálenou... 223. Jak kynutý velký knedlík kolotala, kobrtala čarokrásná Bludice má velkolepým Vesmírem. 224. Kolotočem točila se Bludice má zbožňovaná, každý malý bílý ssavec vlastního měl koníčka. 111 225. Obrovské a velkolepé nebetyčné hory strmé jevily se mému zraku jako cvočky v střevíci. 226. Nepřehledná valná moře vyhlížela jako mísa – jako mísa roztavené zlaté rudy hořící... 227. Po žebříku z měkké příze, z mystické a modré příze, dlouho – dlouho spěl jsem v náruč drahé matky Bludice – – 228. Kolik roků cesta moje s Nebe na Zem objímala, vysloviti nedovedu: neměl jsem kdy měřit Čas. 229. Živě však se pamatuji, jak by tomu dneska bylo, že měšťany na Bludici polekal můj zevnějšek. 112 230. S Věčnosti jsem připutoval pouze ve své bílé kůži, nahá moje bílá kůže urazila ssavců vkus. 231. Bílí ssavci seběhli se v nádherných a pestrých cárech, nahou přímou bytost moji obklíčili s odporem. 232. Když však tvář mou rozpoznali, rozprchli se na vše strany, jak zajíci utíkali a zoufale volali: 233. „Dobří lidé, Pámbu s námi, Lošťák je zas mezi námi!“– – Na horách se slunce páslo; – na Zemi byl bílý den – – – – – – – – – – – – – – – 113 OBSAH.
I. Mezi nebem a zemí5
II. Před trůnem Božím19
III. Lošťák v nebi65
E: až; 2004 [115]

Kniha Na věčnosti (1906)
Autor Ludvík Lošťák