Fondalo tyran seděl při konvici
a pil a klel: U ďábla, jisto dnes,
že naplít měl bych ve svou vlastní líci,
neb mizerný a hloupý byl jsem pes.
S císařem papež hostmi mými byli
a vyjedli mě, čerti proklatí,
má dobrá vína hrdly svými lili,
jen břečkou lze teď žízeň zahnati.
Sigismund, šelma ryšavá a podlá,
barbarský Němec, šejdíř prolhaný,
prý v Kostnici teď církev spravit hodlá
a zbavit chce ji rezu pohany.
A svatý otec, Jan Dvacátýtřetí,
Baltasar Cossa, z dávných pirat let,
ten mistr jedu, davič žen a dětí –
a ti dva chtějí napraviti svět!
Já, lotr rovněž, před nimi se shýbal
a požehnání dáti sobě dal
a Němci ruku, kněžouru hnát líbal
a nestyděl se, ani neusmál.
A na Torrazzo jsem je vedl běže
bez dechu jako mezek v rozletě
a vykládal jim, takové že věže
nenajdou druhé více na světě.
A stál tam s nimi, ukázal tok Padu
a Piacenzu, širou rovinu,
Mantuu, Parmu, bílý Milan vzadu –
ach, zbít bych měl se za tu hodinu!
Proč neshodil jsem bestie ty dolů!
Svět křesťanský moh míti pokoj dnes,
já dobré víno ještě na svém stolu –
oh, Fondalo, tys pitomý jen pes!