Od meče zhynuli, že mečem vládli.
Jak omámené stádo vylákali
je lestně z vozů, odřízli je od nich
a vraždili, co jiní v hradbu vnikli
a vraždili, až země krví zvlhla.
A v posled vyloudili zbytky jejich
do stodol prázdných, zavřeli a vztekle
krov zapálili... Mní, že takto dali
mír páně všechněm lidem dobré vůle...
Kdys plamen v Kostnici, teď na Lipanech
a řeka lidské krve plyne hlučně
od onoho sem k tomu... To je všecko.
A kněz má zase duše, císař těla
a ničeho pak není, co by zbylo
pro krále nebeského. Zdraná zase
je Petrova síť císařem a knězem,
velkými velrybami pohanskými,
a drát ji budou pokolení s erby,
hrazená města, potomstvo to Kaina,
kolejští mistři, mnišstvo mnohotvárné
a kde kdo více. Svatým jmenem Krista
pozdvihli meče, pochodně a cepy,
zem spustošili přede tváří nebes
a lidé zvlčili se... To je součet
let bouřných, divých, zlostných, nerozumných.
A přec mi líto jich, těch žalně zbitých,
vždyť nejbližší mně byli ze všech lidí
a bloudili jen v dobré víře svojí...
Hle, Pravda páně vešla v českou zemi,
jak nikde jinde, pohanstvím svět živ byl
a všude žije; po stech a stech letech
dal sestoupit jí Kristus na svět znovu.
K nám přijít ráčil, nás chtěl vyznamenat –
Jan Křtitel druhý, mistr Hus, mu činil
přímými cesty jeho – ale běda!
Byl v duších nepořádek, zlo a temno,
nic poklizeno... Satan nutkal nad to
k prolití krve – prolili ji rádi
a tolik prolili, že Pravdě páně
nezbylo místa, kam by vložit mohla
svou čistou nohu. Ze země nám ušla
a Bůh jen ví, kde odpočine nyní.
Tma všude... a v mé duši mdlo a smutno...