To dostačí... Hle, jakby napršelo,
je mokro všude: A na tělu tělo
v tom rudém vlhku. Krve po Paříži,
a kam se oko duše jenom hříží,
je všude krev. V Bloisu, Orleansu,
v Marseille, Lyonu i ve Rouenu.
Jsou krve plna města, řeky, nivy –
teď přizná snad ten Španěl zádumčivý,
že Francie jest katolickou zemí?
A svatý otec s kardinaly všemi
snad vzpomenou si, vděčně plesajíce,
že Catarina, jež kdys za hranice
jak plaché dítě z domova se brala,
z rodiny vyšla, která církvi dala
dvé papežů; že ona, slabá žena,
v své víře nijak není zastíněna
papeži-strýci... Tamhle tedy visí
trup, jenž se zval zde admiralem kdysi,
trup bez pravice, bez té pyšné hlavy –
a to je vše, co zbylo z tvojí slávy,
nu, prohráls hru svou, pane admirale,
královna věž ti vzala, vzala krále –
pse kacířský, tys neznal Catarinu!
Mně odloudit chtěls syna a mě synu,
a zaklít mne kams na hrad osamělý
a kužel s vřetenem dát do mé cely,
bych přízi předla? Spředla jsem ti, pane,
já zatím něco z příze nevídané
a provaz drží... Však to byla práce
v té radě včera... Charles hájil zrádce..
Prý přítelem ti, prý ti křivdit nedá,
prý jako otce mu tvá hlava šedá –
až řekla jsem mu rozhodně a zkrátka:
Vol: kacíř tam a tady tvoje matka –
už zbraň zdvih proti Majestátu tvému
a zdvihne, jak se nepodřídíš jemu – –
zde já jsem, jejíž život, sen a chtění
jsou zasvěceny tvému povznesení,
vždyťs krví mojí, mojí zřítelnicí – –
tu teprv vykřik, plana v bledé líci:
I Colignyho! Všecky Hugenoty!
Jen rychle, rychle! Ať je od té roty
už svatý pokoj!... Pane admirale,
jsi hotov. Hra teď musí jíti dále,
krev téci ještě. Charles mnou teď veden,
ví, že v té říši jeho král jen jeden
a jeden Bůh být musí. Kdo se vzpříčit
dovede Bohu, dovede i zničit
povinou věrnost Majestátu krále –
krev kacířská téct musí proto dále,
ať celá Francie jest zatopena –
kde muži slepci jsou, tam vidí žena.
Po svatební mé noci, z rána záhy
v náš pokoj vešel papež, ujec drahý,
a vida nás tak ležet zrůžovělé
smál štěstím se... On, v jehož bílém čele
mrak věčný ležel, jehož smutné rety
vždy úsměv míjel... Šla jsem svými lety
též bez úsměvu... Život dal mi píti
jen trud a hořkost... Dnes je sladko žíti,
dnes jakoby se obrátil můj osud,
dnes šťastna jsem, jak v žití nikdy dosud,
a smát se chci, jak smál se v den ten zlatý
po svatební mé noci otec svatý!
Hej, kde kdo! Frumento a Corniglia,
Toledo, Contarelli – rychle ke mně!
Co nejrychleji! Mžikem zameškaným
rok blaženého žití utrácíte! –
Ten list zde – hleďte – bílá holubice,
jež vracela se k arše Noemově,
nemohla ratolístkou v drobném zobci
nést zprávy jásavější! – Salviati,
náš nuncius, tak z Paříže nám píše –
však na kolena! Te deum laudamus!
Jak děkovati tobě, Hospodine,
žes nedal potupy vzít církvi svojí,
však oslavil ji září neskonalou?!
Jak děkovat ti máme, velký Bože,
my, vojáci tví zvláště, žes nám splnil
stesk nekonečný úpěnlivých proseb
a šíji nepřátel dal milostivě
za podnož nohám našim?! Hallelujah!
To není snem, jejž anděl Páně dává
v potěchu očím touhou unaveným –
to stalo se... Vy, bratři na vinici,
vy víte nejlíp, kolikrát jsme psali
a vybízeli francouzského krále
k rozhodným činům proti pleveli té,
již do pšenice Páně po Francii
syn pekelného hospodáře, Calvin,
k radosti svého roditele zasil.
My prosili i hrozili, my dali
z desátků církve, co jsme dáti mohli,
a všecko marně. Vy to víte, bratři.
Však musilo se sželet Hospodinu
hořkostí našich, neboť věc se stala,
když mdlé nám klesly ruce, jimiž vzpružit
a pohnat chtěli vrtkavé jsme lidi.
To slyšte, bratři: v noci ke dni tomu,
jejž památkou má svatý Bartoloměj,
k rozkazu francouzského Majestátu
byl zabit admiral a zbiti všichni
ti Hugenoti, kteří do Paříže
se sjeli k svatbě Navarry. A na sta
jich v bytech leželo a na ulicích
a v proudech řeky. A když takto hlava,
nemohly ovšem zaháleti údy:
na dvacet tisíc Hugenotů zbito
je po Francii, a co dím vám toto,
dál meče andělů jdou rolí Páně
a sečou, bijí – Te deum laudamus!,
Bůh obhájil svůj Sion, na Assyrské
hněv jeho doleh, Sennacherib leží,
trup člověka, na poli hříchů svojich.
Jak stará Jezabel, byl oknem svržen
ten ďábel Coligny, a dole dobit,
Guise, Aumale, vlastní rukou utli hlavu
a pravici – pak šibenici dali,
trůn důstojný, pro trup té černé duše.
A syn náš, král, sám z oken Louvru pálil
po prchajících kacířích a lotrech,
jsa příkladem tak lidu křesťanskému,
a lid ten věru hoden je, být nazván
vojínem Boha-mstitele: vzplál hněvem
a do obydlí spících vrážel spěchem
nešetře pohlaví, ni stáří; pobil všechny,
jak Písmo dí, od mužů k ženám vesměs,
od starců až k těm, kteří požívali
prs mateřský. Tak sluzi Navarrovi
v ložnici pána svého zbiti byli,
až krev jich valným proudem postříkala
svatební lože jejich velitele.
Je věru chybou, šetřeno že bylo
Navarry toho – Hugenot ten ovšem
se přiznal k svaté katolické víře
a držán nyní v Louvru pod dozorem,
však nevěřím mu – Pán kéž dáti ráčí,
by obavy mé bezpodstatny byly!
Je vykonána slavná věc a velká,
dán panovníkům všem tu zářný příklad –
i chceme vděčně čin ten oslaviti.
Nechť peníz pamětní nám vyhotoví
náš rytec: na líci budiž obraz,
pastýře věrných, na rubu pak výjev,
jak anděl Páně pod znamením kříže
kacíře tepe mečem obnaženým.
Ugonottorum strages – budiž nápis
a leta Páně počet, jak jej píšem.
A zítra všechny zvony římských chrámů
ať rozvučí se; kazatelé kažtež
o věci této, načež zpíváno buď
Tedeum slavné; s Andělského hradu
nechť z kusů bijí, nelitují prachu – –
ať nejen srdce lidská – vzduch i kámen
všech městských budov radostí se třesou
nad slávou zvítězení věci Boží!
Vy, Toledo, můj synu, kazateli,
hlas jasný máte, přečtěte nám nyní
list nunciův, sám čet jsem již a řekl
vám obsah jeho – ale také zprávy
se dvakrát, třikrát poslouchati mohou
a vždy zní líbezněj a radostněji...
Zas křičí, stená – ale nikdy nevíš,
zda ze sna to či v bdění. – Tak to chodí
od oné noci, kdy dal mordovati
kacíře hugenotské. – Z toho okna
sám tenkrát střílel – netrefil či trefil,
je těžko říci, – chtěl dát jenom příklad. –
A potom začal takhle – – týden na to
už vyběh z ložnice své bled a zděšen –
zrak vytřeštěn – a hnal mě zavolati
Henryho Navarrského – Henry přišel
a on tak na něj: Slyšíš pláč a křiky?
A klnou, vzdychají a utíkají!
Tak jako ondy! – – Do města mě poslal
ptát se, zda vypuklo cos. – Zatím byly
ulice tiché, nikde ani hlesu,
jen hvězdy šuměly. A takhle řádí
noc každou. – Ve dne komnatami chodí,
najednou koně sedlat dá a jezdí
po lesích kdesi, po polích a lukách
do pozdní noci – utýrat chce tělo,
by zatoužilo po necitném spánku. –
Do očí člověku se nepodívá,
a ptá-li se, pak nechce odpovědi. –
Na dvoře postavit dal kovadlinu
a těžkým kladivem – sám nezvednu ho –
tři, čtyři hodiny v ni vztekle bije,
až zmožen na lůžko se dopotácí –
však za chvilku zas stená, vzdychá, křičí;
královna matka na oči mu nesmí
a přijde-li, pak zasype ji kletbou
a výčitkami, – k slovu nepřipustí,
a když už slov a hlasu k službě není,
odbíhá kvapně. – – Když v té noci střelil
si několikrát, podal musketu svou
jednomu z gardy, sám pak vyložil se
daleko z okna, aby lépe viděl –
a gardist nabil, střelil, ale rána
roztrhla hlaveň – bylo po musketě.
Tak připadá mi, musketou že takou
král sám byl v ruce boží – střelil pánbůh,
a hlaveň praskla – byla slabé práce. –
A Guise hrál – povídali – ondy v kostky
a hodil na stůl – náhle pod kostkami
se objevily kapky čerstvé krve –
a hráčům vstaly všecky vlasy hrůzou. –
Tak chodí to zde – odvykáme řeči,
až na tu, jíž se maně ze sna křičí –
Ty červené dvě hvězdy dnes zas stojí
nad naším Louvrem – dlouhé ohony své,
planoucí strašně, zase zlobně kříží,
jakby to byly nepřátelské meče –
A město spí – – Ve jmenu Boha Otce
i Syna, Ducha – Trojice ty svatá,
buď aspoň duším našim milosrdna!
Ty znáš mé ledví, králů králi,
ty vidíš vše a přispěješ,
jsem v srdci tvým, jak skála stálý,
tys doufání mé, štít a věž.
Mí druzi prolili krev svoji
pro slávu tvou – já zachoval
se pro ni krve ve příboji
a pro ni jenom žiji dál.
Mám úsměv na rtu, žiji s vrahy,
jich ruce tisknu zbrocené –
však v duši chovám odkaz drahý
své máti dávno ztracené.
Mně v oči zří, vím, vniknout touží
k dnu duše, střehou každý dech,
kol lůžka se mi v noci plouží,
zda v bezvolných se zradím snech.
Král, švakr můj, se žitím plíží
jak Kain, tvůj znamenaný vrah,
krev prolitá mu duši tíží
a oči z tvého soudu strach.
Ta Catarina, máť mé ženy
a domu osud neblahý,
má stále na mne nastraženy
zrak, slůvka, špehy, nástrahy.
A žena moje – hříšná, skvělá,
však znáš ji, Pane, jistě líp,
jde za rozkoší svého těla
a sije kolem žert a vtip.
Sám nejsem také z světců řady,
i to víš, Pane: honím rád,
rád kostkuji a kvítek mladý
k svým ňadrům tisknu častokrát –
A při tom všem – vždyť víš to všecko –
já duší svojí jsem vždy tam,
kde rost jsem jako čisté děcko
a neznal šalbu, mam a klam.
Tam v Pau, v svém hradě, u své matky
a děda jak tvůj květ jsem žil
pod nebem tvým tvůj život sladký
a tobě, Pane, blízko byl.
Tak do dnes stojí moje duše.
Mdlé tělo hřeší, Pane můj,
však hřeší slepě jen a hluše –
tys při mně stál – dál při mně stůj!
A víš, že čekám... Tvého kynu,
tvé vůle až se ozve hlas:
Můj sluho Henry, povstaň k činu
a meč svůj pro mé jmeno tas!
Zde vojsko Bohu odevzdané,
zde každá duše touhou plane,
by krev, jež se zde prolije,
tím byla, jak v své prosbě vroucí
král Henry volal k tobě, Pane:
Znak tvojí vůle všemohoucí
a tekla k blahu Francie!
Tam zpupný Mayenne se žoldnéři
z Vlach, Němec, se španělskou sběří
a sběsilými Vallony,
půl vojáci, půl loupežníci,
již v jakýkoli boj se vpeří,
a rozjasní jen svoji líci
nad zvonícími dublony.
Už srazili se. Duní děla,
meč pracuje a kosí těla
jak k žatvě zralé obilí.
Do lesa pík se jezdci valí –
tvůj prapor jaksi mdle se bělá
a ustupuje, Henry králi –
Bůh s pomocí nechť popílí!
Bod Henry koně, vrh se k předu:
Já ustoupiti nedovedu,
však vy, jimž život drahý je,
než utečete, popatřiti
mžik jeden dejte svému hledu,
jak umí Henry, král váš mříti
za Boha a čest Francie! –
Tak vzkřik – a hromný jásot za ním
se rozleh k nebi, dálným pláním –
za bílým jeho chocholem
se všichni derou, všecko drtí –
kdo vstříc se staví s odhodláním,
je mžikem jistou žertvou smrti,
jež slaví hod svůj kolkolem. –
Bůh přispěl. Na roviny šíři
prach za jezdectvem ušlým víří
i Valloni už běží v dál;
žoldnéře Němce sesekali,
Vlach vzdal se. Rytíř po rytíři
se vrací pyšen k svému králi,
jenž k modlitbě své ruce spjal.