Svou službu povolnou vždy Milosti Tvé
vzkazuji a na Pánu Bohu žádám
dobrého zdraví Milosti Tvé. Psaní
mně učiněné odevzdal mi řádně
pan páter Cheraho, Milosti Její
zpovědník císařovny. Supplikaci
v něm uzavřené pak jsem porozuměl.
Privatas lucubrationes meas
hned odloživ, by Milosti Tvé přáním
nebyly ku překážce, na intence
Tvé Milosti jsem přistoupil tak zplna,
že staly se mým pevným přesvědčením.
Jest nutno, aby byl tu jasný důkaz
na crimen perduellionis, které
spácháno na Císařském Majestátu
a domu Rakouském. Authores příští
zajisté hloubat budou nad osudem
onoho muže, který před měsícem
byl generalissimem císařských vojsk,
knížetem mocným, pánem přebohatým
a který dneska, v achtu nemilosti
zabitý škůdce, v chudé hrobce leží.
Též chápu, nač Tvá Milost důraz klade:
by námi dán byl důkaz jeho zrady.
Jsmeť právě my dva Jeho Majestátu
tím velkým dluhem pevně zavázáni,
že, kdyby bylo i v nás obou moci
žít třikrát život – tří životů služby
by malou splátkou byly odvděčení.
Že cítil jsem tak, doklad podati chci,
jenž v continuaci s mou zprávou stojí.
Hned po dvacátém pátém Februaru,
když rozprch se roj sluhů Fridlandových,
dal lapiti jsem písaře i čeleď,
hvězdáře jeho, stařičkého Vlacha,
a vyslýchal je. Nikdo nepověděl
nic vážného. Kořili se pánu
i báli se ho. Štědrostí svou koupil
si admirací, přísností a pýchou
si hrůzu jejich. Jsa vždy mlčelivý
a v sebe zavřen s velikými plány,
zdál se jim býti mnohem víc než člověk.
Splendidem oslnil pak oči jejich,
že neviděli. – Astrolog ten Seni
– muž pošetilý, který domníval se,
že Pán Bůh napsal osud kreatur svých
do konstelace hvězdnatého nebe
a nechá číst jej oku smrtelnému –
byl u Fridlanda ještě onen večer
a hlásil mu, že hvězdy přejí štěstí –
a proto kníže s klidem vstoupil v lázeň
a s klidem po ní ulehnout chtěl k spánku.
Dal propustit jsem starce pošetilce.
Že relaci svou obšírně tak píši –
Tvá Milost laskavě rač odpustiti.
Věc důležita jest, a jednak troufám
si na přátelství naše spolehati,
jež vzešlo mezi námi v dávných letech,
tuženo bylo velkým protivenstvím
a kvete nyní na výsluní štěstí
a přízně Císařského Majestátu
v tom stříbře našich šedin. Račiž čísti
Tvá Milost trpělivě řádky tyto
už aspoň pro „perličky vzhledných písmen“,
jak Milost Tvá je žertovně zvát ráčí.
Naposled polapen byl mathematik,
jenž v družině byl vídán Fridlandově,
a z místa mordu do Prahy se utek
a zde se skrýt chtěl, čímž se zradil právě.
Dal posadit jsem do Bílé jej Věže,
osobně výslechům jsem přítomen byl
i sám otázky leckteré mu kladl,
neb muž byl zamlklého obličeje
a očí, které smíchu neuvykly,
což Fridland důvěrou rád odměňoval.
Co vyzvěděl jsem, summou vypíši zde
Milosti Tvojí, neboť nechci líčit
výslechů postup. Z prvu z dobré vůle
pověděl něco, více řek, když dostal
slib signi gratitudinis, a všecko,
když právem útrpným jsem dal jej nutit.
Muž zběhlý v cizích jazycích i vědách,
Vlach-krajan, doporučen Fridlandovi
z Padovy známým jemu astrologem,
do služeb jeho vstoupil u Šteinavy
v čas, kdy byl kníže na svobodu pustil
Matesa z Thurnu, toho největšího
z nepřátel Císařského Majestátu –
Tvá Milost tehdy ráčila vznést právem
relaci tajnou na Císařskou Milost,
by Fridlandský byl neprodleně sproštěn
komanda celé říšské soldatesky,
kterýmžto činem nejen osvědčila
Tvá Milost moudrou znalost běhu věcí,
ale i důkaz dala Majestátu,
že poslušnost a věrná služba jdou Jí
nad hlasy pokrevného příbuzenství. –
Můj mathematik, Lambertini zval se,
do Plzně s knížetem šel po campagni,
kde přezimovat soldateska měla,
a Fridland jak prý do Vídně psal věrné,
chtěl dále jednat s všemi nepřáteli
o tranquillitu Svaté Římské Říše.
Přemnohé věci muž můj vypovídal,
jež doplňkem neb approbací jeví
se fakt již známých. Oblíben byl Fridland
i prostým soldatem i oficírem,
prý srdce téměř přestávalo tlouci,
když vzpřímen, jak byl, v šarlatovém plášti
a s rudým vlavým peřím na klobouku
šel ležením; když otázal se něco
prostého muže, když tam na rameno
poklepal vlídně, když tu úsměv hodil;
tu oficíra zpovídat se nechal
z všech dluhů, jimiž trčel bědný chuďas
v platební knize žida markytána,
a ulehčil mu dobrým rozhřešením;
tam vlídný pohled jako smilování
almužnou poslal povětrné žínce,
přítelce regimentu; obristovi
tu vyložil zas reglement svůj krátce,
že nutno soldaty své dobře živit
a dobře platit a též dobře věšet.
Tabule jeho oplývala slávou
vín, jídel – než sám generalissimus
se nedotkl jich, jenom prosté věci
jak Spartán k sobě bera – oh, Tvá Milost
přeletí asi známá tato fakta,
hledaje zrakem fakta závažnější.
Zda závažná jsou, nevím. Zde však volím
a snažím se je všecky vylíčiti.
I s Švédem jednal, s Francouzem i Sasem
Fridlandský tehdy. Mathematik přisáh,
že mněl se býti ve kreditu dobrém
u císařského Majestátu při tom,
že relace své pilně psáti dával
o každé schůzce pro Císařskou Milost.
V útrpném právu přisáh mathematik,
že Oxenstjernou nabízena byla
koruna jemu Regni Bohemiae –
což Fridland nazval šelmovským jen kouskem.
Že Fequières po Kinském jemu vzkázal,
by nebral tolik ohled na císaře
a nebožtíka z Falce dal se cestou –
Fridlandský nedal ani odpovědi.
Že obrist Schlieff, jejž poslal kurfirst Saský,
návrhy přines generalissimu
o pevném stolku císařských a Sasů
pod restitucí religionů dvou,
jak bylo před neblahým oním rokem
šestnáct set osmnáct: Armády obě
coniunctis viribus pak obrátiti
se měly proti všemu, co by potom
turbírovalo statum imperii –
tož Švédu, Francouzu a (dodávám já)
i Jeho Císařskému Majestátu –
Fridlandský vyslech, odpovědi nedal...
I vysvětloval Ital mathematik,
že práh byl jistý ve všech těchto věcech,
jejž překročit duch jeho nedovedl.
Snad nedůvěra trochu sama v sebe,
neb hostec zlý prý rozežíral časem
železnou ducha jeho energii,
snad hvězdopravců proroctví a věštby
jej zdržovaly před rozhodným krokem;
snad diplomata to jen chytrost byla,
jenž rozpoltit chtěl svazy nepřátelů,
by v jarní campagni pak vůdce mohl
do práce dát se, z níž by zdar zkvet jistý –
to všecko kombinoval mathematik,
víc říci nevěda. Však to prý jasno,
že tohle brousilo meč Devereuxův
a odvahu prý dalo dálné ruce,
jež vedla jej. Neb nedůvěru vzbudil
muž zamlklý se zamčenými plány
u nepřátel i u císaře svého.
Když bylo pozdě, když už vydán patent
na sesazení, konfiskaci jmění
i na captaci jeho osobnosti
živé ať mrtvé – v osudné té chvíli
prý vážně Fridland jednati chtěl s Sasem
a rouhavá prý slova tehdy prones:
nechce-li prý jej vojevůdcem císař,
že pánem svým on císaře mít nechce –
však mathematik ani tehdy přiznat
úmysl zřejmé rebellie nechtěl,
vždyť bezpečným byl prý tu zcela Fridland,
moh zbavit generalátu jej císař,
však nikdy života a nikdy statků,
de iure trval Fridland lením pánem
prý Římské Říše... Pokud Tvoje Milost
za pravdu dá v tom, nevím; ale myslím,
že věrnost k císařskému Majestátu,
jest prvým velkým svatým přikázáním
každého člověka tu bez rozdílu
i v zemích dědičných, i v říši Římské.
A Fridland – teste viro – často mluvil
dost neuctivě o Císařském pánu:
prý zbytečně jej penetrirovat chce,
jak daleko jde jeho fides k němu,
jak kachna, když chce dosáhnout dna řeky;
prý takový jest, jakými jest sváděn,
a sváděn flanďáky je, veden hlupci;
a k smíchu je, když imputují jemu,
se ordinancím accomodirovat,
jež z Vídně přijdou; ve Vídni prý vůbec
je všecko věčně včerejší a mozky
náturu račí mají. Milost Tvoje
jen tušit může, jak se pero zdráhá
psát rouhání těch pustých registrací!
Své hříchy smrtelné bych lehčeji psal
než tyhle iniurias Majestátu!
Sic prý jen v chvílích trpkosti je prones,
jak uvolnit by vzbouřené chtěl žluči –
však totě právě důkazem mi jasným:
když víno ne, tož zbouřená žluč vede
z hlubiny duše v nestřežené vášni
nenávist, plány, úsudky a běsy
a přes rty do světa jim skákat velí...
Též útěk k Chebu mathematik popsal:
v nosítkách dal se nésti chorý Fridland,
neb hostcem trápen byl, a v oknu jejich
viděti bylo žluté, přísné líce
a tmavé, zlopověstné hrdé oči,
jež dívaly se tvrdě do krajiny.
Poprašek sněhu halil černou zemi,
jak lehký rubáš, sežehnuté vísky
svá očazená zdiva k podívání
zdvihaly nebi, z nahých snětí stromů
vran vyletala hejna rozlobená,
neb s koster viselců je plašil pochod.
I hrozné mordování v Chebu popsal,
a v očích jeho stály při tom slze –
lze soudit, že mu Fridlanda je líto...
Já ponechat jej kázal v Bílé věži,
čekaje, zda si bude přát Tvá Milost
údajů širších. Vyslech bych jej znova.
Že málo pověděl jsem Milosti Tvé
tím psaním dlouhým, které tuto činím,
teď teprv vidím, ač se dřív mi zdálo,
že mocná dokumenta poslat mohu.
Byl dojista duch opatrný Fridland
a nesdílný, ba, v listech, aktech jeho
písmena jedna nedovede hodit
stín podezření na činění jeho.
A dal-li někdy proudit řečem svojím,
tu vlna jedna odnášela druhou
a mnohost jejich dravě odplavila
než zachytit z nich něco možno bylo.
Tvá Milost konečně ví z let už dávných,
že v hlavě jeho byly nepořádky,
– der dolle Wallstein – ale pozoruji,
že čím víc šířím se v tom rozkladu svém,
tím méně novot Milosti Tvé mohu
povědít tady – osud mnohomluvných.
Má rada tam jde, aby Tvoje Milost
ráčila radit Jeho Majestátu,
by manifestací dal nějakou znát,
že dalek činu, který se stal v Chebu.
Snad řadu mší za duši Fridlandského
by mohl Jeho Majestát dát čísti;
snad dovoliti, aby tělo jeho
v slušnosti bylo záhy uloženo
ve hrobce klášterníků na Kartouzích
blíž Jičína, kde přebýval rád Fridland –
však Milosti Tvé prozřetelná moudrost
už cesty najde. Ke konci hlas zvedám,
jak řadu let už činím v psaních svojich,
jda za příkladem Catona onoho,
by Milost Tvá se srdnatě a čile
v sepsání dala Svojich memorií,
neb velké doby viděla Tvá Milost
a mnohé chvíli stála přímo v čele,
jež pro potomků pamět žíti hodna.
Foremní mistrovství pak, jakým vládne
Tvá Milost vůbec nad jazykem naším,
k sepsání přímo vybízí a nutká.
S tím zůstávám Tvé Milosti vždy odán
a trvám ve všem volný věrný přítel