Dlouho, dlouho myslil papež Felix,
konečně přec myšlenku svou proved:
onen kulatý a pěkný chrámek,
jejž při Via Sacra pohani kdys
městu Římu byli zasvětili,
otevřel, dal vyčistit prach věků,
vyhnal demony a špatné duchy
křížem, kadidlem a svatou vodou,
potom sarkofag a pozůstatky
svatých bratří Kosmy, Damiana
přenést sem dal, postavil jim oltář,
kde mši první sloužil s velkou slávou.
Večer na to zíral dlouhou dobu
z okna v paláci svém lateranském
směrem k Foru, touže spatřit nyní
kulatý chrám, nový výboj církve,
ozářený rudým zlatem slunce –
nenašel ho; mramorové tělo,
amfiteatr to Flaviovců,
jak štít zakrývalo celé Forum
hrozebně se tyčíc v purpur nebes.
Zlobně přeměřil je papež Felix,
ale hnedle upokojil duši:
mrtvý kámen skálu nepřemůže,
na níž svatá církev pevně stojí;
a kdo stavěli jej v pýše svojí,
Vespasian, Titus, Domitian,
v ohních pekla smaží se a pekou,
a kdo po nich přišel, škvaří se tam,
a kdo sedával v něm, sedí nyní
v řekách plamených pro bludy svoje,
tisíce a miliony duší
v pekle zajato je pro vše časy
a ti církvi víc už neublíží...
Rozjasnil tak duši papež Felix,
myšlenkou pak potěšil ji ještě,
že si jistě všimnou v Byzancii,
kterak zvláště poctěni jsou v Římě
ti dva svatí, syni Orientu;
bude polichocen řecký císař,
odvděčí se, možná, papežovi,
kdyby přišel čas a přešla sláva
Gothů barbarův a Arianců...
Blaženě si uleh papež Felix,
blažen usnul a tak se mu zdálo:
Leží v lůžku, před ním náhle stojí
přísný stařec v purpurovém rouše,
vysoký a oholených lící –
papež Felix znal, že pohanský to
Diocletian je imperator.
Imperator zle se na něj dívá,
potom praví: – Jakým právem, muži,
zavádíš ty cizí božstva v město?
Víš ty, že to barbaři dva byli,
které zákon můj dal utratiti
pro podvratný odboj proti státu?
A ty, římský občan, jednáš takto? –
Procit papež. Požehnal se křížem.
Těžký sen mu znovu sklížil oči:
Na Foru je v kulatém tom chrámku.
Sám tu stojí. Chrám je pevně zavřen.
Dusné hrozné ticho plní prostor.
Náhle rozlehly se takty kroků,
meče řinčí – papež ví: toť vojsko –
skřípající rozletnou se dveře,
v nich se zjeví stařec na bělouši –
Diocletian zas imperator,
za ním orly legií a vojsko.
Imperator vetkne v něj svůj pohled
a dí přísně: – Zde je! – Papež tuší,
že je ztracen. Zločin velezrády
na duši mu leží, poutá údy.
Vzkřiknout nelze. Za ruce ho chápou.
Vlekou z chrámu. Rozbíjejí oltář.
Buší v sarkofag. Je konec, konec.
Pranic nedoví se řecký císař...
Skála Petrova se rozsypává...
Po Foru jej vedou. Je tam kotel,
vřelý olej k okraji jej plní,
pod ním rudozlatý oheň hoří –
vmetli jím tam. Žár mu chvěje tělem,
takhle trpěl Kosma s Damianem,
ano takhle – –
v tom se papež vzbudil
spocen hrůzou, tělo jeden oheň.
Slova neřek. Nepromluvil vůbec
a jen vystrašeným zrakem zíral
oknem v dálku. Tak si smrt jej vzala.
A ten strašný pohled skelných očí
obrácen byl k oknu Lateranu,
odkud bylo vidět hrdou stavbu,
mramorové dílo Floviovců,
kryjící jak štít to celé Forum.