Jenž tu nyní pod mramorem leží
čekaje, až anděla hlas zazní
slavné zmrtvých vstání zvěstující,
biskup Odo byl a pastýř stáda.
Bydlil v paláci, jenž komnaty má
samé zlato, mramor, samet, purpur.
Ze zlatých mís jedl dobrá jídla,
píval víno z rohu, jenž hrál blesky
zasazených pestrých drahokamů.
A když jazyk jeho míval hody,
také očím popřál potěšení:
svižné tanečnice tancovaly
v síni jeho zahaleny pouze
krásou svojí. A když těšil oči,
také uším přával, co jim libo:
muzikanti hráli symfonie
příjemné jak drahocená jídla,
ohnivé jak zlatožluté víno,
svižné jako tanec lepých dívek.
Aby nevzali pak pohoršení
z tancujících krasavic, dal biskup
prostým hudcům sedět v galerii,
odkud možno slyšet, ne však vidět.
Jako kterýkoli dobrý rytíř
uměl kostkovat a hrát hry všecky,
šípem střílel, sokolíka poštval,
kopím skolil medvěda i kance.
Z honu spěchal přímo v katedrálu,
by dle povinosti sloužil Bohu,
a tak horliv byl v té službě biskup,
meče od boků že neodpásal,
že si ostruh neodepjal od bot,
že si ani čapky nedal s hlavy –
tak mši zpíval, kázání svá kázal.
A když Bohu dal, což božího je,
na koně vsed, k lesům zase spěchal.
Večer uleh na veliké lože
do hedvábných podušek a peřin,
kde ho čekaly dvě krasavice.
Jedna modrých očí, plavých vlasů
rodem byla z luzných rýnských krajin,
druhou, vábnou jako tmavý oheň,
z Italie přivezl si biskup,
když se z Říma s procesím byl vrátil,
které ved tam složit poctu hrobům
svatých apoštolů, mučeníků
a papežské jasné velebnosti.
Takto žil náš pastýř, biskup Odo,
takto rozdělil dny žití svého
mezi sloužení, jež patří Bohu,
mezi radosti, jež žádá tělo.
Teď tu leží pod mramorem rudým.
Marnost nad marnost a všecko marnost.