ZÁZRAK
Mnich Demetrios zjevení měl ve snu:
Slet bílý anděl do světnice jeho
a křídla složiv kýval smutně hlavou
a řekl mu: Je konec, Demetrie,
je konec světa. V sobotní den onen,
až měsíc úplňkem se zaokrouhlí,
zem otřásat se začne hroznou silou,
že všechny hory do propastí spadnou,
že sesují se všechny lidské stavby
a skály otevrou se, aby z pekel
vyběhl plamen, který sžehne všecko,
co dýše, roste, žije pod oblohou.
A na to vylejí se vody mořské
a zatopí i stopu toho světa,
tma bude jak v den prvý nad vší zemi
a nad vodami plynout jen duch boží,
neb Hospodin už syt je hříchů světa
a vyčerpána shovívavost jeho. –
Mnich Demetrios vyběh z cely zdrcen,
a hlásil bratřím hrůzy doby příští
a bratří roznesli je Byzancií.
Děs nevídaný zavlád širým městem.
Divadla spustla. Osamotněl cirkus.
Na klášter změnily se nevěstince.
Rej žití zastavil se. Velké lodi
v přístavech stály opuštěny lidmi.
Šel z dílny řemeslník, z krámu kupec
a soudce z síně soudní. A vše spělo
pod klenbu chrámu. Vojáci i kněží,
hetery, císař, úředníci jeho,
54
lid Byzancie – všichni modlili se
a naříkali, o zem bili čelem
a slibovali.
V sobotní den onen,
kdy zokrouhlit se v úplněk měl měsíc,
co žilo, vyšlo z města. Na pahrbku,
daleko za zdmi, stáli v šeré noci.
A měsíc vyšel. Vyvstal z moře rudý,
a tu se zdvihl křik a nářek valný,
pláč, volání žen, mužů, starců, dětí.
A měsíc stoupal. Bledla barva jeho
a jeho kruh se menšil, až se blyštěl
jak velká mince rozlevaje kolem
po pahorcích a bílých domech města
své stříbrné a kliduplné světlo.
A hlasy zoufajících utichaly,
až ztichly zcela. Potom ozvalo se
tu a tam slovo, na to celé věty
a hlasné posměšky. Že klam to, šalba
a mámení jen byly. Že snad přihnul
mnich vína sobě. Že by bylo vhodno
až po oči v zem zakopati mnicha,
by očekával sám tu konec světa.
Křik taký rostl.
Náhle patriarcha
roztáhl ruce: Na kolena všichni!
Dál nevzbouzejte rouháním hněv boží!
Bůh soudit chtěl už – ale pláč váš slyše
nad zemí ještě smilovat se ráčil.
Nuž na kolena! Stal se velký zázrak,
55
jak pro Sodomu o něj marně prosil
Abraham kdysi! Na kolena, pravím!
Bůh slitoval se – chvalte jmeno Jeho!
Svět zachráněn je pro modlitby, lítost,
jež z města Konstantinova šly k nebi –
prozřete, slepci! Bijte čely o zem!
Sám na kolena kles a za ním císař
a s nimi veškeren lid Byzancie.
56