Vaddo, sličný pěvče ghazel,
kam to spěcháš z Mekky?
Jde tvůj velbloud pískem pouště,
přes hory jde, řeky.
Před tebou se bere průvod,
co tě za ním vábí?
Chalif Valid navrací se
od posvátné Kaaby.
Mračný chalif... Znám tvou touhu
špatně utajenou –
ta tě vede za Fatimou,
chalifovou ženou.
V jedno místo karavany
je tvůj pohled vbitý,
štěstí ještě, že tvůj velbloud
tvor je ostražitý.
Fatima zas na zad zírá
v sladkém vytržení –
Vaddo, sličný pěvče ghazel,
jste snad srozuměni?
Do Damašku vjížděl chalif
v středu karavany
a sto kroků za ním Vadda
vjel do šeré brány...
Kdy jsou sladší políbení,
věru těžko říci:
zda při zlaté záři slunce
nebo při měsíci –
A kdy nádherněji voní –
vlasy rozpletené –
a kdy vášnivěji láká
ňadro odhalené –
A že nevěděl to také
Vadda, pěvec ghazel,
za slunce i při měsíci
ku Fatimě vcházel.
Však žel! Není zbytečností
na tom světě větší,
nežli že dal Allah lidem
všelikých dar řečí...
Vešel jednou chalif Valid
v komnatu své ženy,
do všech koutů rázem poslal
pohled zachmuřený –
všude prázdno. V rohu truhla
práce drahocené,
Fatima si na ní spletá
vlasy rozpuštěné.
– Chtěl bych některou z tvých věcí –
zrak šel ku stěn uhlu...
– Všecko patří pánu mému –
– Nic, jen tuhle truhlu. –
Vstala. Pevně zíral na ni
pohled jeho ztuhlý.
Tleskl v dlaně. Vešli sluzi:
Chopte se té truhly!
V středu sadu jáma zeje,
s ní k té jámě jděte.
Palma by se ukryla v ní.
Tam ji zakopete. –
Vyšli. – Jdou tak různé řeči...
Možno: nic v ní není...
Jisto však, že zakopáme
důvod podezření. –
Zmizel. Na své voné lůžko
těžce usedla si,
zamyšleně pletla dále
havraní své vlasy.