Když El Mamun, věřících všech chalif,
procházel se obloukovou chodbou,
Zubeidu zřel, ženu otce svého,
máť El Aminovu, svého bratra,
jemuž odňal říš i světlo slunce.
Staruška se na něj podívala,
rtoma hýbala, však nemluvila.
– Klneš mi snad, matko – pravil chalif,
– že jsem zaškrtit dal syna tvého? –
– Allah ví, ó věřících všech vládče,
že jsem tobě nijak neklnula. –
– Ale mluvila jsi s duší svojí –
– Odpusť, pane, netaž se mne dále –
– Poroučím ti, neboť chci to vědět. –
– Řekla jsem si: Nechť zatratí Allah
lidskou svéhlavost a umíněnost.
Víc se neptej! –
– A já umínil si
příběh zvědět, kořen pravdy této! –
– Rozkázals mi. Dávno tomu. Hrála
jsem kdys večer v šachy s El Rašidem,
otcem tvojím. Sázka byla zvláštní.
Ten, kdo prohraje, že musí splnit,
cokoli se druhým nakáže mu.
Prohrála jsem. Smál se chalif tuze
a můj ostych znaje, jenž mé tělo
ani hvězdám nechtěl ukázati,
nařídil mi, abych nahá prošla
celým palácem a širým sadem.
Prošla jsem, však umínila sobě
odplatit mu tohle pokoření.
Zas jsme hráli. Prohrál. Já se smála,
nakázala mu jít do kuchyně,
vybrat z otrokyň tu, nad niž není
nečistější, ošklivější v domě,
noc spát u ní a ji pomilovat.
– Ale já chtěl dneska spáti s tebou –
namítal mi. Kroutila jsem hlavou:
– Prohráls. Budeš spáti s otrokyní,
nad niž nemá dům tvůj šerednější. –
Člověku je dovoleno zdvihnout
kámen z prachu cesty a jím mrštit
přímo nad hlavu až k modru nebes,
ale tam jej čísi ruka chytí,
zpět jím mrští, dopadnout mu káže
na temeno neblahé té hlavy...
V noci té tě zplodil chalif Rašid,
tvá to matka byla, El Mamune.
Vyrostl jsi, syna jsi mi zabil,
a tak ztrestal svéhlavost mou Allah
a mou umíněnost, mocný vládče. –
Sklonil hlavu na prsa El Mamun,
řek si tiše: – Znám teď matku svoji.
Proč jsem ptal se... Nechť zatratí Allah
lidskou svéhlavost a umíněnost. –