JARO
Sestra Beata se rozjásala,
rozjásala se tak pro nic za nic.
Kvetly bezy, nebem pluly mráčky,
třpytné stříbrné a lehké mráčky,
v svěžích snětích hlaholili ptáci.
Sestra zpívala si píseň lásky,
jak jí v upomínkách duše zbyla,
než jí tady ostříhali vlasy.
Nebylo jí ještě dvacet roků.
Děckem byla, když ji dal sem otec
v oběť Kristu, na honbě že vyváz
ze smrtících drápů medvědových.
Sadem klášterním se procházela,
starou píseň lásky zpívala si,
neboť bezy kvetly, ptáci pěli,
bílé mráčky modrým nebem pluly...
Náhle zarazila v půli písně,
pobledla a odběhla v svou celu,
vysvlekla se z habitů svých černých,
do krvava bílé tělo sbila,
sešlehala mladá ňadra jeho,
mrštila jím na studenou dlažbu,
aby vícekrát se nepodalo
šelmě Satanu, jenž rád v ně vniká
veselostí mámivou a hříšnou,
když bez kvete, ptáci pějí v snětích
a po modrém nebi mráčky plují.
86