NA SILNICI
Šla žena s pole, v kraj se dívala
a zpívala si volně la-la-la.
A proti ní mnich kráčel silnicí
a chtivě zřel na ženu pějící.
Když setkali se, chyt ji hltavý
a smýk jí podle cesty do trávy.
A padl na ni. Ticho v okolí,
jen skřivan ve výši si hlaholí,
jen mnich ten kňučí jak vlk při hodech,
co žena tají úzkostlivý vzdech. – –
A potom vztek a smutek mnicha jal
a pár ran pěstí ženě v líce dal.
A šel a šel. I žena povstala,
líc přejela si, ale nelkala,
jen v prázdno upírala tupý hled:
ti muži bijí vždycky naposled. –
Mnich došel v ohyb cesty. Kříž tam stál,
klek před ním, modlitbičku odříkal,
neb – kdo ví? – Žena, neřestí všech byt,
a naposled v ní moh být ďábel skryt...
101