Ve vnitřku hory je kouzelný hrad,
světly se blýskají síně,
Tannhäuser hlavu tam složenu má
na paní Venuše klíně.
– Venuše, paní má, zlatý máš vlas,
ňadra máš pěkná a tuhá,
rty měkce červené, líbat jak ty
neumí na světě druhá.
Venuše paní má, nehorši se,
pusť mě ven ze svého klína,
oči mě bolí už, mé ruce mdlé,
má hlava pustá je, líná.
Venuše paní má, jsem tebou syt,
duši mám přepitou zcela,
pusť mě ven do světa, daleko pryč
od svého vřelého těla! –
– Tannhäusře pane můj, rytíři ctný,
proč se vám zastesklo u mně?
Paže mé sevrou vás, z duše vám stesk
vylíbám žhavě a šumně. –
– Venuše paní má, nelíbej víc,
vždyť ty tvé polibky právě
malátní sílu mou, leniví krev
a pusto sijí v mé hlavě.
Venuše paní má, nechej mě jít,
k zoufalství teskno už je tu,
pryč chci jít od těch tvých objetí, pryč,
pryč od těch horkých tvých retů! –
– Tannhäusře pane můj, rytíři ctný,
zvedám k vám ruce své bílé,
nikdo vás neměl rád tak jako já,
nikdo až do této chvíle!
Tannhäusře pane můj, rytíři ctný,
pěvče můj, miláčku, reku,
zůstaňte, budete svěží a mlád,
zůstaňte na věky věků! –
– Venuše paní má, marno je vše,
chce se mi daleko, dále!
Bránu dej otevřít! Dej ruce pryč!
Venuše, paní má, vale! –
Stál venku před horou. Z hory zněl pláč,
zoufalý teskný pláč v tichu...
– Do Říma půjdu a papeži chci
vyznat se ze všech svých hříchů! –
Ostruhy koni dal, do Říma jel,
do Říma, svatého města,
a v duši bylo mu tížej a tíž,
čím více se krátila cesta.
– Ty pane papeži Urbane, slyš,
přicházím v pokání tužbě:
u paní Venuše v službě jsem byl,
v sladké a milostné službě.
Teď duši smutnou mám, přicházím sem,
tíha mých hříchů mě drtí,
ulož mi pokání, sejmi tu tíž,
bych peklu nepropad smrtí. –
Pan papež Urban vzal suchoučkou tyč,
do půdy země ji staví:
– Tahle-li rozkvete suchoučká tyč,
dojde tvá duše zas zdraví.
Zatím bij bičíkem to tělo své
za jeho žádosti žhoucí,
když ruce únavou poklesnou ti,
sepni je k modlitbě vroucí.
V nečistých službách jsi Venuše byl,
ďáblice v pekelném stanu,
Marii milostnou jasnou pros teď,
královnu nebes a Pannu! –
Tannhäuser tělo své bičíkem bil,
ještě v něm uzlů si naďál,
Tannhäuser k Marii modlitby slal,
o duše očistu žádal.
A minul týden a měsíc a rok,
rok druhý minul a třetí,
pupenců jarních se objevil řad
na suché papežské sněti.
– Marie královno, zelenat se
začíná strůmek můj chorý,
ale já slyším ten tesklivý pláč
své paní Venuše z hory!
Marie královno, strůmek se už
pyšní v svých bělounkých květech,
ale ta duše má žízní mi zas
po paní Venuše retech!
Ty rety červené, ta bílá hruď
a zlatých vlasů těch moře,
Marie královno, já musím pryč,
já musím nazpátek k hoře! –
Ve vnitřku hory je kouzelný hrad,
světly se blýskají síně:
– Venuše paní má, jsem zase tvůj,
pochovej mě na svém klíně! –
Venuše paní má, jedno mi však
dovolíš především říci,
ten sporý šat tvůj můj uráží zrak,
těch hříchů nutno se stříci.
To bujné tělo tvé samo je hřích,
z tvých ňader hříchy jdou setbou.
Venuše paní má, zahal to vše,
sic budeš duši mé kletbou!
– Tannhäusře pane můj, rytíři ctný,
kde jste byl taková leta?
Tannhäusře pane můj, zubožel jste
v končinách cizího světa!
Tannhäusře pane můj, rytíři ctný,
v očích vám vyhasl plamen,
a vaše ruce tak studí mou šíj,
jak by se vil po ní kámen!
Tannhäusře pane můj, rytíři ctný,
ret váš jak pelyněk chutná,
v duši vám vyrostl hrobový květ
a duše k smrti je smutná!
Tannhäusře pane ctný, marno je vše,
po naší lásce je veta –
vraťte se do Říma, hledají vás,
papežská hůl vám už zkvetá! –
Už stojí venku zas. Smutná je zem.
Stojí tu v hřbitovním tichu.
Jen z hory slyšet znít zvonivý smích,
zvonečky hravého smíchu.