Muž světem ctěný, světlo přísných věd,
ztepilé krásy, příští velikého –
když tenkrát z jedné knihy s tebou čet,
ach, musil stát se smyslem žití tvého
a Bohem tvojím. Před oltářem jeho
modlitbou zbožnou chvíval se tvůj ret,
tvé srdce místo daru myrrhového
po celý život plálo za oběť...
Heloise, čas je přece spravedlivý!
Tvůj Abélard jde s ustaranou tváří,
úzkostný šosák, nyní dějinami –
ty jasná velká stojíš na oltáři,
tvé oči hoří jako drahokamy,
tvá láska plá z nich jako oheň živý!